Willy Kufalt

Copak dareba to byl sympatický, ale občas jakoby málem schizofrenní, ne? Nejdřív vyvstane, že vůbec neumí plavat, když se ocitne v bazénu a topí se, ale během dalšího výletu již jako velký plavec houpne do moře a předvede jakési plavecké legrácky? Zvláštní, tenhle film má dvě výrazné části: jednu zimnou na horách a jednu letní na moři s lodí, ale vůbec na mě působily občas jakoby ze dvou různých filmů. Zatímco hory s Belmondem ve společnosti jeho slečen mi připradaly po většinu času velmi zábavné, plné šarmu i vtipu a to nejen díky scéně na lyžích, ale i skvělému přihrávači v podání Philippa Noireta (který se žel pak v polovině filmu zcela vytratil), tak u části na lodi se mi jevilo, jakoby už tvůrcům začínal docházet dech, nemají co dál nabídnout, než neustálé přelétávání hlavního hrdiny v dalších variacích, až to absencí humoru začíná nudit, a točí spíše nastavovanou kaši, aby se to protáhlo na celovečerní délku. I když poslední zálet Belmonda s knírkem sice na závěr ještě na chvíli vrátil filmu ten neodolatelný vtip z první poloviny a zábavné momenty v mých očích vcelku převažují nad těmi nudnými, víc než retro oddechovkou na jedno zhlédnutí za sebe v Sympatickém darebovi nevidím. Lepší, milý průměr. [60%]

Možná hodnotím neobjektivně, protože jsem Trhák viděl od útlého dětství viděl hodněkrát (ač teď už asi potřetí s výraznějším časovým odstupem) a už během úvodní melodie na pozadí titulků na mě útočí nostalgie, ale já na tom filmu prostě nenacházím chybu. Trhák se mi líbil jako dítěti, když jsem si vychutnával hlavně ty písničky a zpěváky, líbí se mi i dnes, když na něm mj. stále víc oceňuji i ten výborný satirický obraz filmového průmyslu a produkce lidové zábavy (nejen) za socialismu. Originální film o filmu je plný nesmírně vtipných nápadů, výběrem na konkursu počínaje a doslovním trhákem konče, a trefně s nadhledem ukazuje nejrůznější zapeklité situace z atraktivního zákulisí natáčení filmu. Snad jen příliš infantilní projev mé jinak oblíbené zpěvačky v hlavní roli mi občas vadil, ale to není jen záležitost Trháku. Film, který chvílemi připomíná hudební estrádu na plátně (Zdeněk Podskalský jako režisér Kabaretu U dobré pohody a dalších hudebně zábavných pořadů této éry se nezapře) a záhy zase díky Smoljaku a Svěrákovi v tomto ohledu pomrkává po skryté satiře až parodii, bývá často shazován a rozporuplně přijímán právě pro tuto rozpolcenou dvojitost. Budu možná jedním z mála, ale já tu rozpolcenost beru naopak jako jedinečný klad, vždyť z toho jde obrovská autenticita své doby a snímek tak krásně funguje ve dvou vrstvách. Nenápadného výsměchu se zde vedle pořád dost obstojné muzikálové části dočkává ta skutečně odvrácená, angažovaná tvář tehdejší zábavy („Prosím vás, nás teď zajímají ty vaše dožínky!“). Samotné písničky, mezi nimiž nechybí vtipně vymyšlené hudební čísla stejně jako pěkné balady, se podle mě většinou povedly hodně (hajný Matuška, listonoška Kozderková a další...) a nedělají filmu ani pověsti účinkujícím žádnou velkou ostudu. Je to prostě Trhák! :o) [95%]

Zasadit ústřední dějovou linku do jednoho kupé během jízdy vlakem byl zajímavý nápad a od začátku se mi zamlouval. Možná o to víc mě na konci zklamalo, že atmosféru takhle uzavřeného prostoru v doprovodu ruchu kolejí tvůrci nevygradovali mnohem víc a nakonec tato linka nemá ani pořádné vyvrcholení, protože v závěru po posledním z pěti vyprávění pasažérů se film do prostředí kupé už nevrátil. Na druhé straně ten nápad je hezký i jako pouze propojovací linka pro povídkový film a svou atmosféru i nenucený vtip průvodní scény rozhodně mají. Trochu mě od filmu odrazoval plakát, skrze nějž by člověk na první pohled očekával spíše nějaké porno, ale nakonec jsem rád, že jsem Promarněné šance nevynechal a musím říct, že erotické scény byly naštěstí natočené buď decentně nebo s vtipným podtextem a nepohoršily mě. První příběh s otravně afektovanou pianistkou ve mě vyvolal hodně divné pocity a zatím jsem si během něj nebyl jist, zda se mi film líbí nebo ne, ale další pikantní povídky jsem si na oplátku hodně užil... ta druhá o smolném roku jednoho mladíka nabídla spoustu groteskně zábavných momentů, třetí o otci, synovi a hledání nevěsty je pak vedle pointy skvělá zejména díky hereckému koncertu Michela Galabru. Čtvrtá nese rysy černého humoru i černé kroniky, proto jí pan režisér oproti zvyšku filmu stylově vyladil do černa a v páté s příběhem o dvou dětech a nikoliv pro děti :) pro změnu vizuálně naplno využil atmosféru lesa v různých hodinách během dne i působivě si vyhrál se stíny, tmou i světlem. Tipoval jsem, že na povídkách pracovalo dohromady více režisérů a tipoval jsem nesprávně, neboť Pascal Thomas mě někdy vzájemně odlišným stylem jednotlivých povídek zavedl do menší mysfitikace, asi jako vyprávějící pasažéři zase nespokojeného pana Emila. :-) Originální a zajímavě naplněný film, rozhodně nepromarněný čas. [85%]

Nejnovější filmové zpracování válečných událostí na Dunkirku od Christophera Nolana jsem neviděl a popravdě mě to nemrzí ani neláká napravit. Verneuilův film kráčí přesně dle mého gusta, střídá nálady včetně několik humorných či též mírně romantických momentů ve velmi dobře namíchaném poměru, aby ještě více v druhé polovině dokázal zapůsobit velkým masakrem, kolem panujícím neklidem, smutkem a uvnitř gradujícím pocitem znechucení nad válkou. Oceňuji odheroizované charaktery postav, ve Víkendu na Zudycoote nezbylo místo na žádné plakátové hrdiny, ale díky civilnímu pojetí postav i celého příběhu se divák velmi snadno dostává pod jejich kůži. Dobře napsané dialogy vystřídává zručně natočená akce, nezapomenutelných scén je hned několik, zvláště jedna nekompromisní odplata, která se (na válečné drama překvapivě) uděje mezi muži ze stejné barikády, a závěrečná sekvence s takřka apokalyptickým nádechem hodně utkví v paměti. Ani při opakovaném zhlédnutí jsem se navzdory dvouhodinové stopáži vůbec nenudil a navíc jsem si tímto filmem skvěle připomněl právě zesnulého Belmonda, jenž tady v hlavní roli naplno využil svůj všestranný herecký talent a v obklopení též skvělého Géreta, Mondyho, Mariella i dalších si mě nesmírně podmanil. ----- „Zabil jsem krysu... Tak jsem v týhle válce zabil aspoň něco.“ [90%]

„Nejdůležitější je čistá voda a trocha štěstí...“ Až netradičně intimně laděné postapo se silnou ženskou hrdinkou by se klidně mohlo jmenovat i „Poslední žena na Zemi“. Silně mě ovanulo zvláštní ponurou atmosférou i stále víc gradujícími emocemi ve jménu opuštěnosti i sbližování, aniž by sklouzlo do patosu. Ten film se nepodbízí, nesnaží se prvoplánově dojat a žmýkat z diváka emoce, ale zároveň v nejedné scéně ženy s průvodcem, dvou hlavních postav beze jména, dokázalo vedle napětí na mě působit i magickým kouzlem blížícím se k menšímu dojetí. Už od počátku, kdy Ranní hlídka bez více rozvinuté zápletky nám teprve představovala dění a prostředí postapokalyptického světa v troskách zřícených staveb, mlhavé lesní přírodě i prázdných moderních budovách, jsem byl vhozen do depresivní a zároveň fascinující atmosféry plné deště, mlhy, chladu, která zde může svou působivostí a podmanivým vizuálem konkurovat klidně i Blade Runnerovi nebo Stalkerovi. Pravda, asi 10 minut jsem se v první polovině i nudil, když najednou začal být snímek plný dlouhých ukázek ze starých černobílých filmů promítaných na plátně, videu či televizi, ve světě, kde už nic jiného nezbylo a nikdo si nic nepamatuje... ale pak jsem si říkal, že možná to mělo svůj význam ohledně ztvárnění vyprázdněnosti světa i omšelém znudění hrdinky v něm, a když mě jinak po zbytek času dokázal tento film hodně nadchnout, přihmouřil jsem nad tím oči. Už jen protože se v rámci sci-fi / postapo žánru jedná pro mě o výjimečný zážitek a ve výsledku velmi silnou záležitost. [90%]

Když jsem před časem zabloudil do profilu tohoto španělského thrilleru, přečetl si pár nadšených komentářů od pamětníků a uviděl v hlavní role Raye Millanda, jehož si pojím s velmi originálními nízkorozpočtovými žánrovky jako The Thief nebo Muž s röntgenovýma očima, řekl jsem si: tohle bude skrytý klenot, to si musím sehnat a vidět! Sehnal jsem jen velmi mizernou VHS kopii v angličtině bez titulků, kde občas pro slabou zvukovou kvalitu není některé repliky ani slyšet, ale podíval jsem se. Rozumím, že vidět něco podobného v socialistické televizi musel být tenkrát pro náhodné šťastlivce u TV přijímačů zážitek, ale pro mě coby mladého současníka je Pár bot č. 32 vystavěn možná až příliš velké (nejen dobové) konkurenci. A především se tady jedná o vyloženě béčkový thriller, který si žádá od diváka plně přistoupit na určité neuvěřitelnosti, jak to už u brakových děl bývá a já žel přistoupit nedokázal. Cítil jsem se zkrátka rozpačitě, když jsem sledoval pana doktora, který je ředitelem školy i internátu, učitelem několika předmětů, stihne během dne pracovat i jako dětský doktor, spolupracuje do toho s nájemným vrahem a později se sám pustí do vraždění i pátrání po svědkovi. Tady chybělo už jen, aby se z něj ještě v dalších scénách vyklubal zároveň pracant sociálního ústavu nebo obchodní cestující. :o)) Svoje kouzlo ten film má, řemeselně je dobře natočen, se svižně podanými zvraty a v příjemně kratší stopáži, dojde i na několik strašidelných scén, působivá hudba vše umocňuje a dokázalo to na mě zapůsobit i v té mizerné kvalitě. Ale asi kvůli té neuvěřitelnosti jsem se nedočkal zážitku, který by mi silně rezonoval v hlavě i několik hodin po skončení. Proto nakonec bez 4. hvězdičky. [70%]

To by chtělo opravdu výjimečného režiséra, který dokáže vytvořit osobitou atmosféru, a před kamerou rovněž osobité herce, aby se mi nějakým způsobem přihodilo, že dokážu sympatizovat se třemi mladíky, kteří se jen tak z dlouhé chvíle po maturitě rozhodnou, že se na vysokém mostě svlečou donaha a poté si z něj skočí do řeky... Měl to být silný příběh tří mladíků, do jejichž života během vrcholného dospívání zasáhla válka, jenomže ze 100 minut se zde 80 minut dost průměrným způsobem věnuje jen různým polotrapným puberťáckým zážitkům a tuctovým milostným románkům. Závěrečné vyvrcholení mě sice nakonec patřičně zasáhlo, i přestože mi hlavní hrdinové po většinu času nijak zvlášť k srdci nepřirostli, a poslední mrazivé dvě minuty mě úplně odrovnaly. Ale říkám si, jestli to není v poměru k celkové délce filmu, který mě po většinu času nechal jaksi napůl chladným, přeci jen trochu málo, abych dával vysoké hodnocení, přeci jenom u takového tématu bych si přál být zasažen po mnohem delší čas ze stopáže. Tady se to chtělo na mnohem větší prostoru věnovat osudům oněch mladíků na pozadí už vypuklé války (což se tady naplno děje až posledních 15–20 minut), případně v opačném případě natočit ty jejich zážitky před válkou tak, aby Zítra jdeme do kina po většinu času nepůsobilo dojmem průměrné teen komedie v retro kulisách. Jako televizní film to není špatné, ale zazděný potenciál zamrzí. [60%]

Už během úvodního monologu, který slyšíme na pozadí záběrů povrazů za divadelním jevištěm, mi padla do noty osobitá poetika filmu a záhy při setkání s první svéráznou postavičkou hotelového sluhy vycházejícího z díry v podlaze jsem se už vezl na jedné vlně s filmem. Pokud jde o hlavního hrdinu, musím říct, že technicky byl Johnem Turturrem zahrán asi velmi dobře, protože nejednou uprostřed toho podivného světa v neobyčejném schátralém hotelu házel do kamery téměř stejně udivené pohledy, jaké vyvstávaly i ze mě během sledování téhle ujeté podivnosti. Přesto hlavní herec ve mě nedokázal vzbudit moc sympatií, nevyzařovalo na mě z něj ani kus charismatu a když v nejedné scéně zůstával tenhle brýlatý ňouma jediným středem pozornosti, nedokázal to v mých očích patřičně utáhnout. To by byla ale jinak asi jediná výhrada, kterou naštěstí velmi často dokázala zastínit výborná tajuplná atmosféra, nápaditý scénář, množství výborně napsaných ojedinělých postav, z nichž jsem si nejvíc užíval svérázného tlustého souseda Johna Goodmana. I ten příběh ze světa filmu, beroucí si na paškál osobnosti slavných spisovatelů, kteří se zaprodali práci na komerčním hollywoodském braku, se mi zamlouval a občas mi připomněl mou oblíbenou ČST inscenaci Rozčarování, v tak trochu parodické nadsázce. :D Užíval jsem si to většinou hodně, moje první setkání s tvorbou bratří Coenů dopadlo velmi pozitivně a jestli mě budou takhle bavit i jejich další filmy, asi se mám na co těšit. [85%]

Od Györgya Pálfiho mě oslovil jedinečný filmový experiment Final Cut – Dámy a pánové a zlákán sci-fi žánrem + osvědčeným autorem předlohy jsem se rozhodl podívat i na jeden z Pálfiho hraných filmů. Ale asi jsem při tom přecenil sám sebe nebo čekal na základě obsahu něco úplně jiného, protože tohle moderní filmové umění s technicky, střihově i vizuálně experimentální formou příliš ocenit nedokážu, stejně jako většinu filmů zasazenou do moderního světa nejnovějších technických výdobytků. Nemám problém souhlasit, že forma a obsah se tady svým způsobem v některých prvcích trefně doplňují, a mnohé nápady lze objektivně považovat za umělecky i technicky obdivuhodné, ale je jich zde během filmu takové množství, že forma pro mě totálně přebila obsah, připadala zbytečně přemrštěná a svým stylem mě to většinou totálně minulo. Na velmi silný příběh otce a syna na pozadí sci-fi zápletky a komunistické minulosti bohužel zbylo velmi málo místa a navíc se to nevyhlo spoustě bizarním momentům. Poté, co hlavní hrdina tady skypuje z koupelny úplně nahý, na druhé straně s mužem, který se u notebooku rozčiluje, až se pod ním třese stůl i lampa, jsem myslel, že nic už děsnějšího nepřijde, ale režisér si ještě v záloze ponechal divoké sexuální orgie. Tohle jsem ve filmu s tak silnou zápletkou vážně dostat nechtěl. Asi skutečně nechci vidět režisérův nejslavnější snímek Taxidermia, naplněný dle všeho spoustou samoúčelných uchyláren, když tohle má být prý jeden z jeho „normálnějších“ filmů (?)... a aby toho nebylo málo, velmi často tady zní naprosto odpudivé psychedelické, zremixované techno pazvuky, jejichž autor má tu drzost vydávat je za hudbu. [50%]

Úvod před odjezdem do Afriky na mě chvílemi zapůsobil podobně otravným způsobem jako na samotného nakladatele, takže jsem kvitoval, když se velmi brzy odjelo do Afriky, kde se pak zhruba první hodinu odehrávala fakt skvělá komediální jízda na pozadí dobrodružných situací. Kvitoval jsem i rozdělení rolí či povah mezi dva hlavní herce, kdežto Alberto Sordi zůstal výřečným svérázem a Bernard Blier naopak spíše tichým společníkem na cestách, bavícím diváka často hlavně svou mimikou, jelikož Blier byl zde coby Francouz předabován cizím hlasem do italštiny a ještě nepříliš zdařile. Díky těmto dvěma hercům mě sice Africké dobrodružství dokázalo bavit více méně po celý čas, ale v druhé polovině mi žel začlo připadat, jakoby se humor pomalu vyčerpával a v poslední půlhodině, kdy se začla plně rozvíjet i celistvější zápletka s rodinným emigrantem, jakoby humor zmizel úplně. Škoda... Pokud zde chtěli náhodou tvůrci překlopit film i do dramatu, tak se jim to zřejmě nepovedlo, neb ničím to na mě v tomto směru nezapůsobilo a taky bych řekl, že 130 minut na ryzí komedii je zbytečně příliš, zvlášť když tvůrcům došel dech již v polovině. Rozumím, že podobné natáčení v reálně exotickém prostředí bylo pro tvůrce výjimečné a během okouzlení tou Afrikou chtěli divákovi z ní toho nabídnout co nejvíc, ale nejednou došlo pak i na scény, které víc než komedii začaly připomínat cestopis a v tomto směru už dnes komedie nemá moc šancí uspět. Herci nezklamali, ale od filmu v režii Ettora Scoly (Zvláštní den, Tančírna) jsem měl určitě vyšší očekávání. Jinak nevím, co zde mělo být fantasy... Asi to, jak hodně obyvatel Angoly ovládá italštinu. :o) [65%]