Willy Kufalt

První polovina s „takovou normální rodinkou“ a většinou dění kolem výstředné Divine, její matinky v dětské postýlce milující vajíčka, konkurenční pyšné „zaměstnávatelky“ s červenými vlasy nebo poslíčka vajíčkáře mě svou svérázností a vtipem většinou hodně bavila, tedy až na tu nechutnou sexuální scénou se slepicí. Brzy po ní už začalo přibývat čím dál víc nechutností a také humor buď ubýval nebo se až příliš opakoval v těch samých nápadech, takže si už nedokázal udržet zpočátku nasazenou poutavost. Ač se pořád našly povedenější scény (autenticky hroutící se hořící karavan nebo originální „vzpoura“ nábytku) i velmi pozvolna rozehrávané dějové zvraty a taky se mi hodně líbil soundtrack plný retro swingových hitů, postupně pak ten film v mých očích dost klesal. Plně ho s rozhodnutím o 3. hvězdičce zachránilo až vyústění před médiemi, kde John Waters s hlavními postavami plně odhalil, oč mu šlo a sice že po celou dobu směřoval k ukázce hodně zvrácené vize anarchie, v propojení na společenskou atmosférou po potlačení kultu hippies a protestů 60. let. Vyústění, rozehrané přitom se zachováním onoho svérázného stylu, mě slušně dostalo a některé z postav dokážou přes pachuť z vybraných scén zůstat nezapomenutelné i v tom pozitivním slova smyslu... ale ač rozumím kultovosti tohoto filmu, mám raději z undergroundových komedií ty, které dokážou být podobně svérázné i přinášet rovněž nečekané sdělení, ale daří se jim to beze spádu k samoúčelným nechutnostem. Tohle už zacházelo nejednou za hranici vkusu a právě z toho důvodu bych se podruhé na Růžové plameňáky nepodíval. [55%]

Tak jsem se po delší době vrátil k Larsu von Trierovi... Vzhledem k tomu, že předchozí Dogville se mi přes menší rozpaky docela líbil a dočetl jsem se, že v Manderlay oproti němu již ubylo většiny svérázně experimentálních prvků, z nichž mi některé režisérovy úlety (jako křídou nakreslený pes s nápisem DOG, který hlasitě štěká) úplně nesedly a vážnost jinak zdařilého díla spíše narušovaly, sliboval jsem si od volného pokračování zážitek. Dopadlo to ale tak, že mi Manderlay den po zhlédnutí připadá jako jeden z nejméně výrazných von Trierových filmů. V Dogville přinesl nezvyklý divadelní styl v poloprázdném studiu účinné překvapení, zde jsem však vnímal značně zaostávající recyklaci původního nápadu, kde sice zvolený příběh má světlé momenty, ale svou tematikou otroctví a pracích na plantáží ve zvoleném historickém období je až příliš silně spjat s ryze americkou kulturou a ve finále mě ve zdejším podání zaujal tak napůl. Komorní atmosféra se sešlostí herců v černoprázdném studiovém prostoru s velmi skromnou iluzí plantážních exteriérů má místy něco do sebe, v pár scénách mi nabídla podmanivý pocit zvláštní, jiné dimenze, díky čemuž jsem si vzpomněl na rané režisérovy filmy jako Prvek zločinu a Evropa, ale pouze sbírka záblesků té atmosféry mi zde po celou dobu silný zážitek nevytvořila. A také (pro mě neznámá) Bryce Dallas Howard bohužel není zdaleka Nicole Kidman, ani Willem Dafoe není James Caan, aneb rovněž po herecké stránce mi často Manderlay připadal o třídu níž (možná i dvě) oproti svému předchůdci. Některými filmy mi von Trier přinesl silné či aspoň zajímavé zážitky, jinými nepříjemně znepokojil až přivedl k odporu, ale ve většině případů nakonec cosi zanechal (do jisté míry i těmi Idioty, i znechucující Nymfomankou). Tady mě bez většího zásahu, byť s jistými klady v atmosféře a netradičním exkursu do minulosti USA, docela míjel. [55%]

Poslední třetina přinesla katarzní psycho nářez, jaký mě dostal a finále obzvlášť, ale se 4. hvězdičkou váhám, protože po většinu času jsem měl dojem průměrného filmu, který sice zaujme tématem, jenže mnohé scény se pocitově zbytečně táhnou nebo jim z opačného pohledu chybí větší invence, či snad jakási duše. Navrch je snímaný otravně rozklepanou kamerou, která na mě nepřenášela žádnou větší atmosféru. Dost se mi přitom u sledování vybavily v něčem spřízněné filmy jako Pianistka (destruktivní umělkyně s přehnaně milující matkou), Tanec v temnotách (drama s postavou tanečnice, taktéž snímané rozklepanou kamerou), příp. nedávno viděná Carmen (příprava baletního představení) a ve všech mě fascinovaly scény ze zákulisí uměleckého prostředí, ještě než se v nich plně děla vyhrocená dramata. Zde se tak u mě nestalo a až do chvíle, než se Nina nečekaně zfetuje a následně prožije šílený lesbický sex, jsem se prokousával Černou labutí často bez většího zásahu... Že dokáže Darren Aronofsky natočit pod kůži se deroucí psycho horror, mi dokázal ve fenomenální matce! a v tomto směru válí v poslední třetině (od zmíněné lesbické scény) i zde: efektní lekačky a absurdní i mrazivé psychedelické výjevy, kde často pevně nerozeznáme realitu od přeludů a přesto to k pochopení myšlenky vůbec nepřekáží, mu zde opět dokonale fungují. Že by Aronofsky dokázal natočit skvělý film z prostředí umění i v případě, že by ho nesmíchal se svou zálibou v čemsi hodně temném, o tom mě příliš nepřesvědčil... a nejspíš spokojenost s touhle odlišnou tváří filmu v první polovině mi chyběla k fascinujícímu zážitku od počátku... nějak i přesto, že hudební variace na slavný motiv Labutího jezera jsou působivé, Vincent Cassel charismatický a Mila Kunis v nočních můrách dokonale hustou mrchou. [70%]