Willy Kufalt

No řeknu vám, musí to být noční můra mít za tatínka kasaře, který sice umí mistrovsky ovládat náčinní potřebné k loupeži, ale jinak si neumí poradit ani s tekoucím umyvadlem. :o) No řeknu vám, spojit dohromady hvězdu rock'n'rollu (Hallyday) a šansoniéra (Marchand) je nápad docela odvážný a netuším, nakolik by k sobě dokázali zapadnout na hudebním jevišti, ale v pozicích herců na mě vedle sebe působili jako velmi dobře sehraná dvojka. No a řeknu vám hlavně, objevit v rámci tvorby režiséra velkých politických dramat Costa-Gavrase prakticky čistokrevní oddechovou komedii jako stvořenou pro celou rodinu je vskutku stejný „menší šok“ jako dočkat se od Davida Lynche poetické road movie dle skutečných událostí (Příběh Alvina Straighta)... ale tak nakonec, proč ne. :-) Na zhlédnutí filmu jsem se těšil a zároveň se trošku obával, ale jsem rád, že můj oblíbený režisér mě opět nezklamal a nakonec je to opět důkaz, že Costa-Gavras umí výborně natočit i jiné žánry, než které jsou pro ně typické. Rodinná rada je filmem nesmírně hravým a vtipným, který po celý čas dobře šlape, má v sobě příjemně a uvěřitelně civilní nádech i pěkně rozpracovaný příběh během většího časového úseku. Výborně jsem se bavil, celý film utekl velmi rychle a smutnější závěr mě i doopravdy rozesmutnil, ale s jistým smyslem pro fair play takový spravedlivý konec v případě rodinné komedie musím nakonec výhradně schvalovat. [90%]

Stefan Zweig jako umělec – spisovatel se silným vztahem ke své vlasti vždy hájil tu svou domovinu coby vlastní ostrov. Jenomže přišla doba, kdy domovina zklamala a najednou... „ostrovy už nejsou, nezávislost neexistuje. Ostrov je dávno pod vodou a člověk si musí vybrat určitý směr, kam plavat.“ Po myšlenkové i umělecké stránce určitě velmi silný film se skládá ze série delších ohraničených útržků z pozdního života slavného německého spisovatele napříč cestami a exilovými pobyty v Argentíně, New Yorku a především Brazílii. Zatímco první útržek z argentinského kongresu spisovatelů přibližuje divákům dobu a problémy spojené se vzrůstající nacistickou hrozbou v Německé říši v půlce 30. let, následující útržky oplývají postupně stále více intimním charakterem a nesou se spíše v duchu rodinného dramatu. Každopádně postupně se v nich přede mnou rozehrála velmi pěkná mozaika s náhledem do duše autora-umělece, jehož svedl k depresím a sebevraždě krutý osud rodné země a po uvolněné atmosféře ve znamení několika milých rodinných příhod na mě tak onen závěr osudu hlavní postavy o to hlouběji zapůsobil. Na osobitém účinku přidává i originální kamera filmu, která v nejedné scéně nádherně využívá pestré barvy jihoamerické přírody nebo v prologu + epilogu pak dokáže snímat několik minut celé dění jako jeden dlouhý statický záběr (obzvlášť v závěru, kde do pokoje mrtvých manželů Zweigových nahlížíme během napjaté atmosféry skrze pohybující se zrcadlové dveře, mi připadal tento statický způsob snímání nesmírně působivý). Nicméně ve výsledku mě trochu mrzí, že o Stefanu Zweigovi a o jeho životě (s výjimkou posledních let života) a tvorbě se v tomto životopisném filmu toho divák nemá šanci dovědět skoro nic. Jako pocitově laděný artový film je to velmi pěkné, nicméně pro lepší zorientovanost a účinek si doporučuji nejdříve přečíst např. zdejší biografii Stefana Zweiga. Taky určitě je dobré nejdřív znát něco z jeho tvorby – alespoň Šachovou novelu (klidně i v televizním zpracování) pro lepší ponoření se do onoho silného humanismu, jenž ze Zweigova díla tak působivě dýchá. [80%]

Obrazy hromady těžce pracujících dělníků v továrně až k vyčerpání určitě trefně znázorňují podobná dění z historie, pokud jde o bezskrupulózní přístup velitelů ke svým otrokům na velkých stavbách, z nichž ta nikdy nedokončená Babylonská je přímo i ve filmu zmiňována. Tato vize má v sobě určitě velký kus nadčasového poselství a může být svým způsobem děsivá. Daleko děsivější pro mě ale bylo, když jsem se dočetl o prakticky téměř stejném přístupu režiséra k několika stovkám komparzistů, které nechal několik týdnů s tvrdým přístupem bez soucitu odvádět nebezpečné scény v zimě, v studené vodě nebo naopak při vysokém horku, v ohni, k tomu s vyčerpáním a s početnými zraněními řadu týdnů riskovat svůj život kvůli autentickým scénám do jednoho megalomanského filmu, asi jako když ti otrokáři v starověku nechávali své poddané stejně tak nemilosrdně pracovat na stavbách. Všichni samozřejmě obdivujeme Koloseum nebo Velkou čínskou zeď coby skvosty dávné architektury, stejně tak obdivujeme Metropolis, protože jde o velkolepé filmové dílo své doby, ale málokdo se při tom obdivu zároveň pozastaví nad tím, kolik lidského utrpení se za výslední podobou uznávaného díla světového umění může někdy skrývat. Přijde mi to navíc ze strany režiséra Langa poněkud kontraproduktivní: na jedné straně poukazovat na jistý, opakovaně se stále objevující morálně společenský problém ve svém filmu s varovně zdviženým prstem a zároveň se během tvorby filmu samotného něčeho podobného dopouštět. Tohle mě nutí svůj pohled na film částečně přehodnotit. *** Metropolis je nepochybně vynikající film, který stojí za zhlédnutí, má svoje pevné místo v dějinách a vývoji filmu rozhodně nejen v rámci sci-fi žánru, řada obrazů mě dokázala fascinovat svým vizuálním pojetím (mj. triková scéna s oživením robota Marie), některé i napínat a scéna se záchranou dětí na mě zapůsobila i emočně, ale můj vztah k tomuto filmu i přes nesporné klady a jistý obdiv zůstává částečně rezervovaný. Mimo výše zmíněných skutečností má podíl na mých „pouhých“ (silných) 3 hvězdičkách i řada typických neduhů němých filmů včetně místy přehnaně teatrálního herectví a rozvláčná délka, která minimálně z dnešního pohledu nabízí vedle silných a zajímavých pasáží i řadu naopak nudnějších a zdlouhavých scén. [70%]

Mladá dívka spáchá sebevraždu a v domě, jehož obyvatelé mají s ní hodně do činění, se zjeví muž (který se představí jako pan inspektor) a začne zpovídat přítomné lidi a vracet se k událostem z posledních dvou let... Sice toto vyšetřování zde neprobíhá přímo v jekémsi předsmrtním snu sebevražedkyně, ale v reálném časoprostoru, ale stejně jsem si u této zápletky nemohl nevzpomenout na film Jiřího Weisse Taková láska, který sice vznikl až o 5 let později, ale oproti němuž mi INSPEKTOR připadá beztak jako průměrný a málo nápaditý chudý příbuzný. Vzhledem k zařazení do žánrů fantasy / mysteriózní jsem očekával určitě něco jiného, než psychologické drama plné analyz vztahů a hříchů minulosti, ale v tomto směru film nakonec funguje dobře, jen mi občas připadal jakoby bez patřičné atmosféry a některé části (zvláště retrospektiva s milostnou historkou mladého pana Crofta) pak zdlouhavě. Až na velmi netradiční zjevení pana inspektora na začátku tu po většinu času nedochází na nic nadpřirozeného a když se film v cca posledních 5 minutách k mysterióznímu prvku naplno vrátil, připadalo mi to i nadbytečné. Když se tvůrci tohle téměř čistokrevné psychologické drama pak ještě rozhodli v poslední minutě okořenit další a hned dvojitou mysteriózní událostí, která zůstává bez vysvětlení a svým účelem pomystifikovat diváka před závěrečnými titulky by se hodila spíše do komedie, vnímal jsem to ze strany tvůrců jako úlet mimo mísu. Hmm, silné tři hvězdičky za výborný scénář a pěknou černobílou kameru rozhodně. Víc ne. [65%]

„V určitém momentu života zjistíte, že znáte víc mrtvých než živých lidi.“ Svérázná hororová komedie o správci italského hřbitova má v sobě vedle slušné atmosféry a neskonalé dávky černého humoru i zajímavý myšlenkový rámec o nemožnosti úniku z onoho prokletého světa... No joo, jenže mě tahle kombinace hororu a komedie prostě sedne jenom velmi málokdy (sedla mi zatím asi dvakrát: v La Grande Frousse, kde je ten „horor“ utlumen, spíše jako součást atmosféry a mysteriózní zápletky, a pak ještě v Spalovači mrtvol, kde je postupně zase výrazně tlumena ta komedie) a ač nemohu popřít, že i zde jsem občas nacházel zalíbení a bavil se, některé scény, kde se mísilo hororové šílenství s divokým nekorektním humorem, byly zase na mě až moc šílené a divoké. Plus k tomu některé motivy (sex se zombie, kanibalismus nebo osudová injekce) natolik úchylné, až jsem občas nadobýval z Dellamorte Dellamore spíše dojem frašky. Hlavní hrdina mi spočátku připadal sympatický a dokud onen černý humor probíhal v souvislosti s jeho morbidním povoláním („Odstraňování mrtvých je veřejná služba!“ :)) nebo čelení úřadně nepřipustitelným případům oživlých mrtvol, bavil jsem se dobře. Ale když to pan Dellamorte začal se svým chováním později přehánět a bez mrknutí oka postřílel celý lékařský personál plný nevinných prospěšných lidí, nepřipadalo mi to sympatické a už vůbec ne vtipné či zábavné. Samotný konec s opravdovým koncem světa se mi sice líbil, vrátil filmu v mých očích důstojnost a jako celek to určitě nebylo k zahození, ale zase nekonal se pro mě ani film, na který bych v budoucnu obzvlášť vzpomínal a jaký bych chtěl vidět znovu. [60%]

Tak tahle netradičně pojatá sci-fi zasazená do jedné přísně tajné futuristické místnosti mě dostala! Naprosto parádní konverzačka v ojedinélém žánru pro tři výborné herce + jednu neméně skvělou herečku, z nichž tedy nikoho vůbec neznám a možná je už pořádně ani nikde jinde hrát neuvidím, ale po celý čas jsem si jejich výkony dokázal do detailů plně vychutnávat, jakoby šlo o moje velké herecké oblíbence. Film, který si vystačí s relativně levnou výpravou, přesto působil na mě dokonale i po technické stránce a okamžitě mě vtáhl do sebe už během pěkných, přímo poetických vizuálních efektů v úvodu. Svou silnou gradující atmosférou během napínavých dialogů v jedné místnosti mi dokonce Reality XL připomněla jiné vynikající konverzační drama (ač z odlišného žánru) a to legendárního Svědka s Venturou a Serraultem, což chápejte určitě taky jako plus. :-) Nejsem zrovna příznivcem filmů, které ke konci začínají nabízet celou sérii nečekaných zvratů, zde mě nepříliš pozitivně na chvíli zaskočil ten předposlední zvrat, který by byl v mých očích tím nejotřepanějším a nejjednoduchším zakončením každého sebepodivnějšího příběhu, ale naštěstí ta nasledující pointa to celé pro mě dokonale vykompenzovala. Nikdy bych neřekl, že mě tolik dokáže zamrazit pouhý pohled na jedno obyčejné pero pohozené na stole... Ústřední zápletka o záhadném zmizení 23 osob pomocí vůle mě v doprovodu dalších mysteriózních událostí po celý čas napínala a do jisté míry otevřený konec se zneklidňující pointou a ještě více zvýšeným otazníkem nad věcmi nadpřirozenými vnímám za sebe jako výborné zakončení. A samotnou Reality XL pak určitě jako jeden z nejzajímavějších filmů, které jsem za poslední dobou viděl. [100%]

Po víc než roku jsem tento týden zavítal do kina na nový český film a musím říct, že nelituji. Dokonce, měl-li bych si vybrat z trojice mnou posledních viděných novinkových filmů Havel – Šarlatán – Zátopek svého vítěze, byl by to právě Zátopek. Jsem rád, že přesto jak domácí kinematografie poslední roky stále víc upadá do velké bezradnosti, zde vznikají alespoň povedené životopisné filmy o zajímavých osobnostech, jaké mě dokážou obohatit a jaké většinou dokážu ocenit. Zvláště když si uvědomím, že od doby Synů hor a Dědečka automobilu zde 65 let(!) nevznikl žádný hraný film, který by vyprávěl o úspěších či životě některého z českých sportovců, podobný titul zde prostě scházel. Oceňuji i to, že se David Ondříček jako režisér a producent nebál sáhnout i do zahraničí, do jedné z hlavních rolí austrálského Zátopkova přítele angažovat přímo austrálského herce a také nechat pro autenticitu zaznít jejich dialogy v angličtině. Film má vedle výborného technického zpracování a hereckých výkonů dle mého názoru i nebývale zdařilý scénář, který ukazuje Zátopka mimo závodní tratě i jako obyčejného člověka se svými chybami, včetně jedné slabé „zbabělecké“ chvilky nebo jisté nafoukanosti, ale zároveň na druhé straně jako poctivého sportovce se smyslem pro čest, přátelství a schopnost udělat odvážné gesto i v reálu, jeho výslední portrét tak na mě působil poměrně plasticky. Rovněž kvituji, že ačkoliv dochází v pozadí Zátopkova příběhu i na nezbytnou politiku, film se ani jednou nepřeklopí do další novodobé agitky o komunismu, drží si odstup od hodnocení této složité doby a hlavní myšlenka spočívá zcela jinde, mimo jiné v síle obyčejného lidského přátelství. Jediné, co ve mě vyvolalo mírně rozpačité pocity, byly občas zmatené skoky v času a prostoru, zvláště ty podivné střihy během důležité olympiády např. do přírody, kde najednou nahý Zátopek zpíval uprostřed jezera na skále, jsem moc nepobral a asi bych se raději přimlouval za klasické lineární vyprávění bez podobných „uměleckých“ ozvláštnění. Naštěstí podobných chvilek bylo minimum a nijak zvlášť mi velmi pěkný zážitek nezkazily. [85%]

Pierre Granier-Deferre jako režisér mě tady v první polovině hodně překvapil na svůj film nezvykle komediálním stylem. Pátrání dvou přítelů po neúspěšné vražedkyni, resp. po její sestře nabírá spočátku silné černohumorné grády, přesto film dokáže působit uvěřitelným, nenuceným dojmem a postupně plynule přejde k působivému dramatu s uzemňujícím vyvrcholením. Vincentův přítel hodně stojí na dvou hercích v titulních rolích, Noiretovi a Rochefortovi, kteří s profesionalitou sebe vlastní dokázali vytvořit postavy, které jsou divácky zábavné, mají v sobě po dlouhý čas neskrývaný vtip, ale zároveň i uvěřitelnost, hloubku a jsou ztvárněny příjemně civilním způsobem. Celkově takový malý velký film, který vypadal spočátku trochu tuctově, ale nakonec na mě dost zapůsobil. Jen se přiznám, že ta závěrečná myšlenka Vincentova přítele (filmu i postavy zároveň) o tom, že bez přátel je možná někdy život lepší, se mi úpřimně vůbec nelíbila a připadala mi ze strany Granier-Deffera až zbytečně pesimistická. Ale 4 hvězdičky uděluji přesto, jako celek se mi tento film navzdory zdejšímu nízkému hodnocení dost líbil a určitě mě nezklamal, stejně jako můj oblíbený Philippe Noiret v něm. Překvapilo mě i kolik hereček známých hlavně z filmů nové vlny 60. let se zde v epizodních rolích objevilo. [70%]

Před třemi lety jsem spatřil Mazací hlavu poprvé a vůbec mi tento psychedelický horror s bizarním dějem v artovém kabátu tenkrát nesedl. Přesto jak se ukázalo, šlo o zážitek, který prostě nešlo vymazat z hlavy a poté, co jsem s převažně velmi pozitivními dojmy poznal další filmy z tvorby Davida Lynche a postupně si s oblibou zvykl i na ojedinělý surrealistický styl pana režiséra, rozhodl jsem se pohlédnout na jeho slavný zvrácený debut ještě jednou... a nemohu si pomoct, byť jsou mé dojmy napodruhé výrazně lepší, pořád je to pro mě (ze zatím 7 mnou viděných filmů) ten nejslabší Lynch. Mazací hlava má pro mě úžasnou výtvarnou stránku, která spolu s temným nasvícením a pomalým tempem v komorním prostředí vytváří po celý čas velmi osobitou atmosféru. Problém vidím v tom, že ta atmosféra zůstává po celý ten čas úplně stejná, vůbec negraduje a nesálá z ní žádné napětí, nijak ji zde Lynch dále nerozvíjí, až se mi v některých částech film začal zdát neskonale monotónní. Taky některé scény mi zde připadaly až zbytečně samoúčelně bizarní a úchylné (např. padající červy na jevišti nebo z břicha Mary) a samotný děj, který navzdory fascinující výtvarné stránce v rámci některých pasážích neměl daleko od brakového horroru, mě nijak zvlášť neoslnil. Na druhé straně ty nejbrakovější scény jsou zde originálním způsobem zakompovány jako součást halucinace a jejich často neotřelé surrealistické ztvárnění (např. odříznutí hlavy vetřevším se monstrem u věšáku) mě dokázalo hodně zaujmout. Velice mě taky v první polovině zaujala postava instalatéra Billa, která už předznamenává některé svérázné vedlejší postavičky z pozdějších Lynchových filmů... nebo absurdní scéna s továrnou na tužky mi zde připadala naprosto geniální – jak ztvárněním, tak svou černohumornou pointou v rámci oné halucinogénní pasáže. Celkově u mé napodruhé klady poměrně vyvážily výhrady a snad i proto, že čím dál víc dokážu ocenit podobně nekonvenční filmy vymykající se svým stylem z běžné žánrové produkce, přidávám třetí hvězdičku. I když mojí srdcovkou tahle Hlava asi úplně nikdy nebude... :D [65%]

Z dnešního pohledu bych možná trochu rozporoval zařazení této Spielbergovy klasiky do škatulky horrorů, protože s výjimkou jedné podmořské lekačky s tajemným nádechem jsem vnímal po většinu času čistokrevní thriller. Ale řekl bych, že tento můj dojem pouze ještě více podtrhuje kvality filmu, kterému jsem se hodně dlouho vyhýbal velkým obloukem jako čert kříži, očekávajíc u toho spíše nával prvoplánového děsení a citového vydírání diváka, potoky krve, hromadu mrtvol a zohavených těl, přehlídku potenciálně zestárlých triků, a místo toho jsem dostal důmyslnou žánrovku s výborně napsanými a ztvárněnými charaktery tří hlavních postav v boji proti mořskému predátoru, i dalšími zajímavými motivy (ziskuchtivost provozovatelů, kteří odmítají uzavřít pláže i navzdory případné hrozbě ztráty lidských životů apod.). Čelistem navíc vedle promyšleného budování napínavé atmosféry a nadčasového ztvárnění trikové akce neschází ani skvělé dialogy a v nich velmi dobře padnoucí dávka vtipu. Díky tomu mi vedle pověstného žraloka stejným dílem dokáže spolehlivě utkvět v paměti i ústřední trojice v podání Scheidera, Shawa a Dreyfusse, kteří v rolích svých hrdinů spolehlivě utáhli i pomalu se vlekoucí tempo. Možná budu jedním z mála, ale pokud bych měl vypíchnout jednu konkrétní scénu, která ke mě svou atmosférou obzvlášť dolehla, bylo by to dlouhé společné povídání šerifa, biologa a nadšeného lovce za noci na lodi před osudovým útokem. Za mě velká spokojenost a hodnocení silně na hraně páté hvězdičky. [85%]