Antek

Travolta to má jednoduché. Stačí mu vyholit si hlavu, začít fuckovat a střílet všechny okolo sebe (a to doslova). A vypadá při tom zatraceně dobře (přece jen, jde o Travoltu), i když tady jde pouze a jen o čisté přehrávání. O dost těžší to má ale Meyers, který jen bezradně herecky tápe -- protože v jedné scéně se po něm nechce nic a pak má zase hned přepnout do módu, ve kterém je třeba trochu toho charakterního umu zapojit (ta scéna navíc působí jako pěst na oko a Meyers naprosto selhává). Bessonova klasicky nesmyslná šablona splácaná se spousty ingrediencí (ale zároveň z ničeho) ostatně prostoru k sebevyjádření nikdy moc nenabízela. Takže se jede na plné pecky a kašle se na scénář. Morel politicky nekorektně posílá všechny nepohodlné postavy do nebe (Meyersův výšlap po schodech je senzační) a je na to radost pohledět. Obouruč, klasické ukončovací hlášky a jeden zvrat, který by chtěl být nečekaným, ale je možná tak maximálně nečekaně průhledný. Přesto je tato adrenalinová pohlednice z Paříže celkem příjemná ... i když na druhý díl (který stejně nevznikne) bych se už nepodíval ...

Balagueoró se pochlapil a dal mi najevo, že jednička jeho "kamerového" výletu do infikovaného činžáku byla pouze trochu delším rozjezdem pro pravý survival. Žádné dlouhé expozice, pseudo-reportáže ... tady se jde hned na věc. Čtyři těžkooděnci (i když minimálně o jednom z nich pochybuji, že by vůbec přešel přes psycho testy) a člověk z vlády vstupují do karantény a začnou se dít věci. Celý koncept infekce je postaven na hlavu a začínají se tasit kříže, mluvit ve jménu Božím a hrát o osud celého světa. Vynikající efekty, (konečně) fungující atmosféra a pár skvělých režisérských nápadů (prolínání situací z různých kamer) se pojí v komplexní celek, který na konci dává tušit tomu, co se bude dít dál. Snad páni režiséři sliby dodrží a trojka bude nekomorní apokalyptickou vizí v podání komorní kamery ... už se nemůžu dočkat.

Mel Gibson je tvrďák i na stará kolena. A Campbell je tvrďák, který se nebojí Gibsona ukázat v poněkud nedůstojné poloze (brečícího a s kalhotami vytaženými po kolena) ... jenomže o tom už je nová doba ... slabost se za každou cenu nemusí skrývat (viz Bond se zlomeným srdcem v Casinu Royale). Milovaný a uctívaný šestidílný epos o lásce otce ke své dceři, se stejný režisér rozhodl přetavit do dvouhodinového mainstreamu. Jenomže to, co působilo před více než dvaceti lety bouřlivě, dnes už tak znepokojující není. Že jsou nadnárodní společnosti nad zákonem a politici zkorumpovaní (a na nějakém to nevinném člověku už přece nesejde) ví už každý alespoň trochu zběhlý milovník konspirací ... takže přímá detektivní linka zdaleka nefunguje, tak jak by měla. O to ale nešlo ... Šlo o to, ukázat Gibsona tak, jak jej máme rádi. To znamená: naštvaného, zatrpklého buldoka s krví podlitýma očima, který nekompromisně kráčí za pomstou (a boří hlavou zdi). A trestuhodně nebyla plně využita ani tato možnost. Ano, Mel se párkrát naštve a tasí i zbraň ... ale k tomu dojde pouze výjimečně (ale když už, tak to stojí za to). Místo toho zestárlý policista pouze chodí, vede dlouhé dialogy a posedává. Tedy dělá přesně to, co byste od starších lidí čekali ... Ještě že tu máme Raye Winstona ... jeho nekompromisní pan "nikdo" je tím nejlepším, co film nabízí. Hořkost a uvědomění si marnosti svého počínání, které sálá z jeho výkonu, by si zasloužilo minimálně nominaci ... pobude sice na plátně pouze pár minut, ale s přehledem si celý film krade pro sebe. A konec ... konec je skvělý a patří právě pouze jemu. Už jen pro to stojí Edge of Darkness za shlédnutí. Je fajn vidět Mela zpátky v sedle, ale tentokrát vyhrává "vedlejší stěk" ...

Scott Stewart miluje Terminátora. Jenom stroje na zabíjení vyměnil za anděly a do toho přihodil hladové zombíky (vlastně ti zombíci jsou taky andělé!!). Ale jinak vše zůstalo při starém. Proroctví, těhotná Sarah Co .. Charlie a dva rovnocenní soupeři na opačných stranách. A k tomu ještě pavoučí zmrzlinář; babka, která si odskočila z pekla (ta je docela fajn) a Bůh, který nemá rád své děti (k čemuž se váže jeden z mála "cool" proslovů, které ve filmu zazní, takže jej tvůrci pro jistotu vrazili na začátek a konec filmu). Zní to jako guláš a taky to tak vypadá. Střihač má hodně tupé nůžky, Stewart postrádá talent a herci jsou jenom maso (kromě Bettanyho, který je boží). Tahle apokalypsa měla být zamilování hodné béčko (což jsem si moc přál), ale je to pouze špatné béčko (a není tím ani zábavné, pouze nudné).

Trailer lákal na stylovou jízdu v nekončící vánici, která nabídne atmosféru ve stylu mistrovského Carpentorova The Thing. Místo toho na plátna dobelhala zoufale nudná (obávám se říct kriminálka, kterou je comicsová předloha -- kdo z nynějších režisérů ale vlastně kdy četl comicsy, dle kterých film točí?) variace na thriller s hrdinkou, která neustále před něčím utíká. Ať už se jedná o minulost či vraha s cepínem (!!). Pořádná detektivka má mít tucet podezřelých, zapeklité situace a promyšlené vraždy. Whiteout nabízí podezřelé tři (každý zkušený divák ovšem totožnost vraha ví od prvních minut), nudné scenáristické oslí můstky a ... už vlastně nevím, jak ty vraždy proběhly (a to jsem ten film viděl před týdnem). Kate je ovšem krásná. Tečka.

Máte příběh o čtrnáctiletém děvčeti, které zemře násilnou smrtí (takže při scénách s vrahem můžete přihodit trochu toho Hitchcocka). Jste režisér, který má neskutečné vizuální cítění a tak se vám možnost nahlédnout do posmrtného života jeví jako splnění snu (navíc si ten svět můžete vytvořit zcela k obrazu svému). A k tomu navíc máte možnost vyprávět o vztahu mezi dcerou a otcem, který nepřetne ani smrt (a tady máte možnost jak na fragmenty o pomstě, tak možnost emocionálních kotrmelců). Navíc se jmenujete Peter Jackson, každý váš film je očekáván celým filmovým světem a jste tvůrcem jedné z nejmilovanějších filmových ság (pravda, stvořil ji Tolkien, ale Jackson do ní promítl i kus sebe). Takže všechny trumfy máte v rukou jenom vy. Jenomže někdy jsou ony karty cinknuté. Co se stalo? Zvítězil manýrismus. Místo fascinující posmrtné říše jsou tu kýčovité pastelové obrázky (čemuž se nevyhnul už v Pánovi prstenů, tam mu to ale bylo odpuštěno). A místo emocí nastupuje prázdnota. Měl to být vrchol, místo toho jde o jakési volné pokračování Jak přicházejí sny. Jackson tak moc chtěl, až mu pod rukama nezůstalo zhola nic. A nezachrání to ani výborní herci (o Tuccim netřeba diskutovat) a ani těch pár povedených napínavých scén. Další důkaz toho, že když komorní film točí megalomanský režisér, málokdy to oním komorním filmem zůstane .. zůstat při zemi a mezi živými ...

Další mysteriózní thriller od nadějného režiséra (tím prvním bylo Proyasovo Proroctví -- paradoxní je, že tento příběh měl natáčet právě tvůrce Donnieho Darka) a další zklamaní. Richard Kelly by se tak moc rád stal moderním Davidem Lynchem, že zapomíná vyprávět příběh. Místo toho vedle sebe skládá krásné (ale zcela zbytečné) obrazy, jež ovšem vůbec nefungují jako celek. Roztříštěná mozaika dle povídky Richarda Mathesona (jejíž původní konec je ve filmu naznačen Marsdenovou otázkou: "Znáš mě?") je nudnou variací na další Invazi, navíc neúměrně natahovanou na celovečerní délku. Kelly se dostal do stádia (které měl okamžitě opustit po vizuálně krásných, ale naprosto prázdných Southland Tales), kdy věří, že vše, co z jeho pera vkročí na plátno, je geniální bez ohledu na to, zda-li je schopen to vysvětlit. A někdy opravdu není. U Donnieho jsme mu to odpustili, protože to byl ojedinělý zážitek. Čím dál víc to ale vypadá, že se jednalo jen o vzácnou shodu okolností. The Box je pouze křečí umělce, který ztratil soudnost ... a nic na tom nezmění ani naprosto dechberoucí atmosféra 70. let. Napiště mu někdo scénář. A když se bude chtít opět chopit pera, tak jej tím prázdným fasciklem praštěte pořádně přes hlavu ...

Když máte ve svém filmu Clivea Owena, můžete si dovolit mít na něj vysoké nároky, protože on to zkrátka zvládne. Univerzální herec, který dokáže být stejně přesvědčivý jak v rolích nekompromisních zabijáků, tak v rolích obyčejných můžů, kteří se ocitají na křižovatkách života. A i tentokrát to všechno padá a stojí právě s ním. Joe přichází o milovanou ženu a musí se naučit s tím žít. Obyčejný lidský příběh, nic nového pod sluncem. Další z řady filmů o tom, jak je těžké se vyrovnat s osudovou ztrátou a jak je těžké si uvědomit, že na tomto nespravedlivém světě nejsme sami, ale jsou tu i lidé, kteří na nás (a my na ně) spoléhají. A že nikdy se s pocitem ztráty nedokážete vyrovnat, pouze jej (společně s časem) odsunout do pozadí. Prostě žít dál, protože žít dál za to stojí, i když je to někdy zatracená bolest. Protože o tom to je. Že někdy jste nahoře a někdy dole. Hicks vždycky umně dokázal probudit v člověku emoce, ať už pouhým podbarvením záběru, či vhodně zvolenou hudbou. Je to jeden z mála režisérů, na které se v upřímnosti zážitků, jež chce sdělit, můžete spolehnout. Proto nás nečeká povinná romance rovnající se novému začátku (režisér se jí povedeně vyhnul), ani citové vydírání (tady to je ovšem na každém, jaký pohled si zvolí). Je to pouhý příběh o naději, s jedním výborným hercem a zkušeným režisérem. Málo? Možná ... jenomže i ty obyčejné příběhy je třeba vyprávět ...

Tenhle film je čirá nostalgie. Můj otec ho měl jako jeden z prvních na tzv. "černé kazetě" a tak jsme si jej párkrát (řekl bych, že možná docela často) s oním geniálním dabingem pouštěli. Za ta dlouhá léta jsem se tuhle pecku snažil několikrát marně sehnat, až se mi to nakonec podařilo a tak jsem s vysokým očekáváním (protože to v mých devíti letech byl pro mne naprostý vrchol hraničící s uctíváním) spustil přehrávač. A začaly se dít věci ... VELKÉ VĚCI. John Stamos skáče na trampolíně, jeho tatík bojuje prostřednitcvím neprůstřelného deštníku (George "jednou-bondem" Lazenby) a ve své stáji (plné koní) skladuje několik beden s granáty (výmluvně s velkým nápisem "GRENADES"). Ale to hlavní, co mi kdysi nahánělo husí kůži, byl hlavní záporák, který osciloval na hraně mezi ženou a mužem a své oběti zásadně zabíjel velkým černým drápem velikosti vystřelovacího nože. V podání KISSovského Genea Simmonse se jedná o zcela nepřekonatelnou kreaci, ve které hraje hlavní prim (kromě již zmíněného drápu) jeho legenárně dlouhý jazyk. Ale to jsme teprve na začátku ... oněch opravdu geniálních scén, které naprosto postrádají logiku, je v tomhle filmu vážně hodně (když tak nad tím přemýšlím, tak v něm žádné jiné scény než geniální nejsou). Zní to šíleně? To si piště. Nic nedává smysl. A právě proto je to tak zábavné. Protože nikdy nejsi dost mladý na to, abys umřel. A k tomu hodnocení: z hlediska filmového se jedná o naprostý odpad. Z hlediska zábavnosti jde ovšem o jasných sto procent, protože tento film se všemu filmovému zásadně vymyká ... kult dětství zůstává zachován.

V prvních pěti vteřinách filmu jsem si řekl, že je to celé nějaké statické s nádechem televizního looku (zkrátka, že to není ten tradiční export z Ostrovů, jenž kdysi točil energické gangsterky). Jenomže pak se kamera rozjela zběsilým tempem dopředu a Guy Ritchie mě nakopl mezi nohy (dobře mi tak, když jsem jej podcenil). A tempo nepolevuje až do závěrečných titulků. Holmesova hektická mysl těká jako časovaná bomba (skvělé scény typu "jak to udělat" a jejich expresní provedení v praxi), když nestačí mozek nastoupí svaly a do toho skvělá chemie hlavních dvou představitelů. Hlavním hrdinou není Sherlock, ale Sherlock a Watson -- který se konečně vymaňuje ze stína svého geniálního přítele a rozdává rány jako na běžícím páse (a má cool vzhled Judea Lawa). Ritchie vzal subžánr "buddy movie" a přenesl jej do viktoriánského Londýna, který čelí temné hrozbě .. a tím se dostáváme k jednoznačnému plusu tohoto snímku. Atmosféře. Pro onu alternativní verzi Anglie s nádechem fantastična jsem měl vždycky slabost (ať už ve filmech či v knížkách), takže tím u mě každý film získává automaticky vždy body navíc -- jenomže i přesto se to někdy nepovede (viz Liga vyjímečných, ta filmová, ne ta Mooreova). Naštěstí Ritchie ukázal, že není pouze režisérem adrenalinovým, ale i s citem pro oko kamery. Své kroky londýnskými uličkami (pravda, občas pěkně zašmodrchanými) vede se sebevědomím sobě vlastním. A za neochvějné asistence dvou předních herců své generace tak stvořil téměř dokonalý (to téměř se ale jistě změní s nástupem Moriartyho) dobrodružný film, který nám, jimž se stýská po Indianu Jonesovi (protože před nedávnem se PROSTĚ nevrátil), dělá moc dobře.