Klub rváčů

Klub rváčů považuji za dosavadní režijní vrchol tvorby Davida Finchera. Film natočený podle literární předlohy obtížně zařaditelného amerického spisovatele Palahniuka si za stěžejní téma vybral násilí. Jsou snímky, které mají status kultu, a jsou takové, které si ho opravdu zaslouží. To jsou filmy, o kterých se dá dlouhé hodiny diskutovat, které dokáží provokovat a ke kterým je možné se stále vracet. Dokonale propracovaný scénář Klubu rváčů a Fincherovo režijní mistrovství pomohly na svět snímku, který je možné vidět podruhé i potřetí, a dokonce je možné tvrdit, že se znalostí pointy a filmového děje se opětovné sledování stává zajímavějším. Ve filmu se objeví řada bizardních situací, hlášek i šílených lidských typů, které by byly ozdobou jakékoli psychiatrické kliniky. V případě Heleny Bonham Carter se objeví i osudová žena, se kterou by se podstatná část mužského publika zapletla i za cenu vstupu do klubu. Fincherův snímek nenabízí žádná řešení a je těžké, v podstatě vyloučené, zhodnotit, z jakých vychází politických pozic. Může si ho přivlastnit anarchista stejně jako bytostný autoritář. Intelektuál ho může považovat za krutou obžalobu násilí, stejně jako jeho nekritickou oslavu. Kdo chce, může se jenom bavit nad životním příběhem jednoho chronického nespavce a jeho kumpánů. Kdo chce, může najít inspiraci pro výrobu výbušnin a spásu světa. V každém případě čas strávený nad tímhle snímkem není ztracený. Celkový dojem: 95 %. Výborné herecké obsazení, kde exceluje především Edward Norton, pro kterého musela být role mimořádně psychicky i fyzicky náročná. Slušný rozpočet, který umožnil Fincherovi pohrát si s řadou scén a trikově je obohatit, takže divák může během několika sekund vidět, jak se s pohybem kamery prázdný byt zaplňuje spoustou konzumních zbytečností, starý opuštěný dům se proměňuje v teroristickou základnu - a podobných záběrů Klub rváčů nabízí celou řadu. Po všech stránkách zajímavý film, který je obtížné zaškatulkovat, který se může a taky nemusí líbit, ale ke kterému je těžké zůstat lhostejný... (24.01.2008)

tak ted fakt nevim (ale ted opravdu ne) co napsat.. tenhle snimek je tak spletity, nadzanrovy, naddejovy, ze popisovat ho konkretne snad ani nejde.. Po technicke strance uplne brilantni, po strance kniznich adaptaci velmi, velmi zdarile dilo.. fakt nevim, do jakeho zanru bych ho dal... Fincher skvele kombinuje romantiku, anarchii (ano, to je klisovite, ale presto sem to musel napsat), akci, myslenkove pochody - to vse pod taktovkou skveleho Nortona.. A lepsi pointu by clovek tezko hledal, velice neklasicke pojeti dvou hlavnich postav, hlavne postava Brada Pitta, no nevim jak to napsat, aniz bych neco vyzradil, takze proste zustanu u toho, ze me film absolutne dostal... Fincher neustale skoruje (20.05.2009)

Myšlenkový labyrint. David Fincher usedl do režijního křesla s pozlaceným opěrákem s halucinogenně prošitým vláknem, kde s okamžitým usednutím se začal vítr obracet. Daleko před tím, než se Fincher chtěl vracet Zodiacem do škatulky temného thrilleru, vybavil si knihovničku ultimátím dílem Chucka Palahniuka. Svéráznou beletrii, postmoderní duchem i stylistikou převedl film, který pojednává o zdánlivě běžných věcech. Kdo by ostatně někdy nemohl usnout? Těžko se určuje, kde končí realita a začíná halucinace v každodenní rutině v pohlcení Edwarda Nortona s Bradem Pittem a Helenou Bonham Carterovou v dramatu s kterým jsme v kontaktu po celých 140 minut. Sofistikovaný snímek, který mě uchvátil a mám chuť' se už nikdy neprobudit. (12.11.2011)

Fincheruv styl se mi od Sedm libi a proto sem shledl tento film a muzu vam rict ze po jeho shlednuti sem pet minut premyslel jen nad jednim, co to melo znamenat? Tohle urcite neni film pro kazdeho, ale ten kdo do nej pronikne se bude skvele bavit. Myslenkove velmi narocny film, povedena kamera, dobry scenar a perfektni strih. K tomu pridejte Pitta a Nortona a mate 5* film. (09.10.2006)

Pokud jde o Chucka, jsem Faidřiny vlhký kalhotky. Jedná-li se o Davida, jsem Faidřino dobrovolně znásilněné blazeované vědomí, že čemu bych se v šestnácti možná ukláněla až pod zem, je o desítku let později skvěle natočená, odehraná a vcelku zábavná... póza. Která zůstává pózou až do závěru bez ohledu na to, že ten se autorovi předlohy zamlouval víc než jeho vlastní. I když slova anarchie, cynismus a nihilismus skloňuje i v neexistujících pádech, film mi na rozdíl od knihy nenabídl skličující poznání, že i zdánlivé osvobození je jen hryzání se do vlastního ohonu, a otevřel mi dveře dokořán, místo aby mi je se škodolibým zachechtáním přibouchl před nosem. A to mi sem krutě nesedí. Protože bez ohledu na to, co si jistí publicisté myslí, některé věci nebyly nikdy cool. Ani před 11. zářím. (18.05.2011)