Iwiiik

Bylo ráno. Postavil jsem si židli doprostřed místnosti s prkennou podlahou a nízkým stropem. Usedl jsem a prohlížel si všechno, co bylo k prohlížení. Je třeba říci, že ona místnost nebyla ani v nejmenším zajímavá. Když nad tím zpětně přemýšlím, nebylo na ní vlastně nic k vidění. Oprýskané stěny plné děr a zmrzačené černými šmouhami, strop bez žárovky a jedno staré dřevěné okno.

„Chudá a nudná bilance věcí přítomných“, pomyslel jsem si, ale seděl jsem dál a prohlížel si prostou fádnost vezdejší reality. Čekal jsem na Godota a přitom jsem si byl vědom, že stojíce stranou, jsem schopen své čekání objektivně vyhodnotit jako předem prohranou válku. Proč jsem teda seděl dál? V každém okamžiku přede mnou byla miliarda variant co dělat a miliarda vysvětlení, proč nedělat to, co jsem zrovna dělal. „Vždyť on přijde“. Jak naivní je prostoduchá víra.

Asi nejhorší na celé věci byl hmyz. Respektive absence hmyzu. Když chce člověk dlouhé hodiny jen tak sedět a nezbláznit se, potřebuje sledovat někoho, jehož strategie je plná záhadných a impulsivních algoritmů. Pozorovat neustálé vyhodnocování problémů a sestavovat prognózy jeho trajektorií. Marně jsem hledal na stěnách objekt, jenž by splňoval daná kritéria. To byl taky hlavní důvod, proč jsem si před sebe pověsil obraz. Ten sice jako takový, onen problém neřešil, ale skýtal kvanta úhlů pohledu a to už bylo samozřejmě něco úplně jiného. Sledoval jsem jej a můj stav by snad mohl být ideální, kdyby mne neustále netrápila jedna zcela pragmatická otázka. Radost z obrazu budu mít jen tehdy, dovolí-li mi to zákony optiky. Každý z nás žije v permanentním strachu nebo v jeho modifikacích prakticky celý život, seděl jsem tedy na židli uprostřed prázdné místnosti a upřeně sledujíce visící obraz, bál jsem se noci.

Někdy člověk tmu vidí, jindy je tma jen slyšet. Prohlížel jsem si prostor, kde snad mohla být přede mnou moje ruka, ale topologie předpokládaného ohraničení měla zcela stochastický reliéf. Nebavilo mě žít v noci. Bylo stejné dívat se s víčky otevřenými a dívat se do víček zevnitř. Tma, která se rozlévala pokojem, byla jen slyšet. Přemýšlel jsem, jak zbavit svou mysl pocitu nečinnosti a tak jsem rozvíjel odvážnou teorii o tom, jestli je pro mé vědomí pokoj uspokojivým útočištěm a hojným zdrojem potravy pro mé smysly. Vytvořil jsem řetězec teorií, podle kterých by mnohem podnětnější bylo opustit implicitní myšlenkové paradigma, jež se uhnízdilo uprostřed mé hlavy a podívat se na svět poněkud explicitnějšíma očima. Byla to smělá až kacířská myšlenka, ale po několika hodinách naprosto ovládla každou molekulu i částici v prostoru.

Bylo ráno. Chvilku jsem ještě nechal naplňovat ničím, které uprostřed ničeho levitovalo kolem všeobklopující nicoty mého pokoje a pak se to všechno stalo. Vstal jsem ze židle, otevřel dveře ven a interiér se naplnil vůní barev a hmatatelných forem subjektivního jsoucna. Zavřel jsem oči a udělal první krok.