Jsem v podstatě normální ženská s jednou celoživotní úchylkou - filmy. Už v pubertě jsem zvládala někdy i 3 "kousky" denně (a to v době bez multiplexů byla docela "hoňka"a dalo se to zvládnout jedině díky tomu, že okolo Václaváku bylo kolem deseti kin) a vysloužila si udivené pohledy od spolužaček, protože jsem do kina klidně chodila sama a NA NĚCO, kdežto ony hlavně S NĚKÝM... Zase se na to hezky vzpomíná - i na ty hodinové fronty před Alfou (můj tehdejší a vlastně dosavadní rekod je 5x za 14 dní EXCALIBUR) a úžasný pocit, když jsem po cca deseti letech, co jsem o něm slyšela na Hlasu Ameriky, viděla třeba "Přelet nad kukaččím hnízdem"...
Pak přišly podobné věci jako svatba, jedno mimino, druhé mimino a odstěhování z Prahy, což mou frekvenci "zkouknutých" filmů nutně trochu omezilo. Nicméně, protože mám chápavého a nejen kvůli mě filmmilujícího manžela, i o mateřské jsme chodili do kina - pravda, na střídačku - já jeden den a on druhý, protože hlídání jaksi nebylo, ale neztratila jsem kontakt. No a navrch vymysleli tak úžasnou věc jako video a po r. 89 se člověk dostal aspoň v tomhle formátu k většině těch filmů, o kterých jen čítal a srovnal si trochu takzvané "duševní manko".
Doteď bohužel víc filmů vidím na obrazovce a i když vím, že to některé úžasné scény téměř zabíjí (v hlavě mám teď třeba ty úžasné pamoramatické záběry z BLADE RUNNER podkreslené Vangelisem), stejně jsem vděčná za tyhle vymoženosti - bohužel občas musím taky pracovat a fungovat jako matka a tak podobně. Nicméně chvíle, kdy si můžu sednout si do setmělého sálu a nechat se přenést někam jinam (miluju chytré sci-fi i v literatuře) patří dodnes k těm, na které se nejvíc těším.