HrudkaJ

Asi určitě nejvyzrálejší z celé trilogie o partnerských vztazích. Opět se ukázalo, jednak co s partnerskými / manželskými vztahy dělá dítě a zároveň jak je právě na něm vidět copak ta potřeba nebýt sám, ale hlavně lásky, citu, pocitů a emocí. Že nás to dítě do určité míry zlidšťuje. Pak se mi líbilo, jak je dnes důležité redefinovat, že vztahy nejsou o tom někoho mít ve smyslu vlastnit, ale že často v nich jde hlavně o to s někým být. A zajímavé bylo sledovat, že i katoličtí kněží žijící v celibátu rozumějí vztahům a manželství třeba i lépe než ti nekatoličtí a nežijící v celibátu. Ta polyamorie vypadá fakt bizarně, ale zase se v ní mluví o věcech, o kterých se nikdy nemluvilo a není to úplně špatně. A že i přes všechny kotrmelce se nakonec vždycky vrátíme k tomu, co je člověku nejpřirozenější, totiž nežít v nějakých úletech, ale buď spořádaně sama se sebou nebo s někým, s kým mi zkrátka bude dobře. A to dobře je dost často víc než sex.

Líbila se mi představa, že má někdo v 35 letech strach, že jí ujede vlak. A taky, že jí už bylo 35. Jinak na tom být single je nejhorší, že je člověk na všechno sám, i když třeba není. A taky, že jakoby moc nemůže plnit to, co chce asi každá žena, být tu i jako něčí partnerka, manželka, maminka nebo jen přítelkyně. Ale asi se i v těch pětatřiceti něco láme a člověk ne snad najednou, ale jakoby zatouží po tom copak s někým být, ale být s ním i tak, že postupně naplní i všechny formy, které by si jednak přála a pak by se asi i ráda konečně stala ženou a to i v tom celém slova smyslu. Ženou jakoby se vším všudy, která nebude svou samotu projevovat nějak veřejně, ale dá ji najevo teprve tam, kde se i to určité osamění může proměnit v nějaké spolubytí či jen soužití.

Mně se hrozně líbilo, jak se i v té post-postmoderní době (ať už je teda jakákoliv) vždycky nutně musí dojít k tomu, že je smutno člověku samotnému a potřebuje bytost k sobě blízkou. Spolu s pozoruhodnými kulisami a tím, co všechno se dá stihnout za jeden rok.

V mnoha ohledech lepší a určitě zralejší než předešlý dokument Generace Singles, ale tím závěrem mě dost naštvala. Možná to bylo tím, že skutečných nerodičů v celém filmu zas tolik není, takže se těmi dětmi a ideou "šťastného života" nechala sama až příliš unést, ale říct, že moje budoucnost a pokračování a já nevím, co všechno, i přesto přese všechno zůstává v těch dětech, je tváří v tvář naprosto přesvědčivé dvojice Linková-Jirous prostě trochu úlet, už protože fakt není.

Mám s tím filmem ovšem velký, ale fakt velký problém. Předně mě hrozně vadí ten neustálý a nekonečný tlak na to, aby člověk nebyl (nezůstal) sám (i když má tři dospívající dcery) a musel si někoho najít, což pak všichni samozřejmě strašně (spolu)prožívají. Pak jsem si říkal, že kdyby to, co jim ten Dan všem řekne až ke konci (navíc tak trochu pod tlakem událostí, či okolností), padlo rovnou, nebylo by co řešit a ušetřili bychom si hodinu her a iluzí o velké a dokonalé rodině, kde se mají všichni rádi a je jim spolu dobře. Ta Danova výchova zvlášť jedné z dcer přece není z principu špatná, jak se to může od samotného počátku jevit, jen se pak i on sám nechá zblbnout jakousi Marií, což je už samo o sobě tak špatně, že je pak i celý jeho přístup nemilosrdně shozen. A konečně, největším lidským uměním je ovládat své city a emoce ve prospěch toho, co je dobré a čím nezasahuji do osobní svobody druhého člověka. Ať už k tomu člověku cítím cokoliv. Danův problém není v tom, že se bez matky svých dětí chová ke svým dětem trochu jako blázen (a potřeboval by nějakou ženskou), Danův problém je v tom, že se tím bláznovstvím vzájemných sympatií a pak i lásky nechá sám naprosto dokonale zblbnout a tím celý ten "reálný život" posouvá někam, kde ho chceme všichni vidět. Včetně toho, že se ten Mitch nakonec sblíží s tou, která byla původně snad myšlena pro Dana, ale to už je jedno. Celé je to přece špatně.

Nejhorší je, že dnes žijeme v takové míře svobody, že nás to vlastně už ani nebaví, tak se musíme zabývat takovými věcmi, jako kdo spolupracoval s minulým režimem, kdo byl hrdina a kdo poražený.

Bylo by asi chybou očekávat od Prezidenta Blaníka něco víc, než co nabízí Kancelář Blaník. Z prezidentské kampaně ke druhé přímé volbě hlavy státu se víc asi ani vytěžit nedalo. A hlavně je dobře, že to vůbec vzniklo, jako svědectví o jakési politické kultuře své doby to pro mě celkem funguje, výborná je především hudba, některé nápady a herecké výkony. Vytknout se tomu samozřejmě dá úplně všechno, stejně jako se dá vytknout úplně všechno současné politické situaci, která přímou volbu prezidenta vůbec zavedla. A konečně, fakt, že se nahlas uvažovalo o tom, že by A. Blaník skutečně kandidoval a možná měl nějakou šanci na úspěch (rozhodně větší než polovina všech těch kandidátů), svědčí hlavně o tom, v jak samo o osobě absurdním světě to nyní žijeme a jak to ti političtí satirici mají dneska až zatraceně těžké, protože musejí pracovat s něčím, co je svým způsobem satirou samo o sobě. A to je úkol, který Prezident Blaník odhaluje v celé své kráse a současně prázdnotě, jíž nám nezbývá než se zasmát. Jediné, co mě skutečně mrzí, že to politiku ukazuje jako v podstatě jedno velké svinstvo, což je dnes docela dost oblíbené si myslet, ale moc bych si přál, aby tomu tak nebylo.

Hlavně je to přesně to, v čem u mě ztroskotalo V hlavě, totiž v jakémsi protivném důrazu na lidské emoce, ba city. Kam pak se poděl lidský rozum, který by nic takového neměl zapotřebí, třeba protože by nemusel žít v tom digitálně debilním bez hlubší perspektivy pojatém světě plném nejrůznějších smajlíků, na nichž se láme sama blízkost člověka k člověku.

Když forma předběhne obsah.

Jedno velké klišé o tom, že není dobré být člověku samotnému. Ale pěkné a kupodivu to celkem odcejpá.