Pietradi

Protože knížka je moje srdcovka a Kya je něco jako moje alter ego, měla jsem trochu obavy, jak dopadne film podle knižní předlohy. Ale dopadl dobře, dokonce velmi dobře, díky Daisy Edgar-Jones, až na ten konec, kterých byl na můj vkus useknutý a takový hodně narychlo. Takže bych dala čtyři hvězdy. Pátou dávám proto, že ten příběh toho má v sobě tolik, že si to prostě zaslouží.

Celý seriál jsem viděla dvakrát s pětiletým časovým odstupem. Po druhém shlédnutí všech tří sérií musím říct, že The Fall je ještě lepší, než jsem si ho pamatovala. Pět hvězdiček je málo.  The Fall je děsivý, znepokojivý, pobuřující, překvapivý, ohromující a k divákovi promlouvá jak svoji realističností, tak spoustou symbolů a skrytých významů mezi řádky.  Gillian Anderson a Jamie Dornan naprosto excelentní. Oběma jsem věřila každou vteřinu a jejich postavy se mi zapsaly až do morku kostí.  A všechna čest režisérům a scénáristovi, kterým se podařilo ztvárnit postavu psychopatického narcise snad nejlépe, co jsem zatím ve filmové a seriálové produkci viděla.

Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděla něco tak skutečného a nádherného.

Protože je pro mě Mexico City nejkrásnějším městem na světě, protože jsem zde strávila jedny z nejdůležitějších měsíců mého života, jsou pro mě Güeros velmi osobní. Ve filmu je dokonale zachycená rozporuplnost a chaotičnost současné mexické společnosti z Mexika City. Je to takový malý výlet do mexické reality.

Poprvé v životě jsem shlédla první řadu nějakého seriálu za jeden den a snad ještě nikdy jsem tak moc nefandila nějaké postavě, jako Raquel. Druhou řadu jsem si musela dávkovat postupně, protože jsem něchtěla, aby to skončilo. La Casa de Papel je lahůdka, luxus. Všechno do sebe zapadá, je to inteligentní, napínavé, vtipné, akční, dojemné, vášnivé a specificky romantické. Herecké výkony špičkové, dialogy vybroušené a nejoblíbenější postavou se mi stala Raquel. Není nad sebeidentifikaci a sdílenou zkušenost s jednou z hlavních postav :)

Ač plný mexických stereotypů (znázorňujících Mexiko částečně takové, jaké by chtělo být a jaké v mnoha představách Mexičanů je, ovšem realita je o dost pestřejší a v mnoha případech o dost všednější), i tak se mi tenhle film velmi líbil. Inspirativní, dojemný, veselý, praštěný, vtipný, trošku afektovaný a moudrý. Vlastně jako Mexiko :)

Knížka Než jsem tě poznala je moje srdcovka. Doslova jsem se jí probulela. Jenže jak už to bývá, málokterý film se vyrovná knižní předloze, včetně tohoto. To nebyl ani rychlík, to bylo TGV...po celou dobu sledování jsem měla pocit, jak když jsem na nějaké rychlostní dráze a kolem mě se míhají scény, všechno na sebe navazovalo až moc rychle, chybělo mi tam propracování některých scén, působilo to na mě jak klasická romanťárna spíchlá honem honem, už aby to bylo. Šlo to určitě udělat líp. A některé výrazy Emilii Clarke byly občas docela rušivé. Každopádně jsem si pobrečela tak jako tak. Tenhle příběh se mi prostě zaryl hluboko pod kůži a budu se trapně opakovat, ale jak už jsem napsala při hodnocení knihy - takhle nějak vypadá láska. Hvězda navíc za Sama Claflina, je to sympaťák (přiznám se, že jako netknutá GOT jsem ho neznala).

Hledala jsem nějaký film s Kate Winslet, který jsem ještě neviděla. Napadlo mě, že by bylo fajn najít i nějaký s Leonardem DiCapriem. A vida - našla jsem film rovnou s oběma, ve kterém hrají naprosto úchvatně a neuvěřitelně. Oba na mě působí velmi harmonicky i jako pár a dokonce jsem si - ve smyslu hereckých výkonů - užívala i jejich hádky. Navíc tak perfektně vykreslenou společenskou situaci 50. let v USA, hlavně co se rodinného života týče, jsem ve filmu dlouho neviděla. Jenom mě děsí, jak moc jsem April (Kate Winslet) rozumněla...

Nejdřív jsem si myslela, že tenhle film ani nedokoukám - prvních 30-40 minut jsem se cítila přímo zavalená pestrobarevným uhlušujícím kýčem. Po druhé polovině se však film přehoupl v něco naprosto jiného, v něco, co se mi líbílo moc. DiCaprio byl skvělý a scéna s Daisy v jeho paláci, při které hraje Lana Del Rey, se mi zaryla hluboko do paměti, stejně "to s tou nadějí...." PS: Knihu jsem nečetla, takže je dost dobře možné, že v opačném případě bych hodnotila jinak.

Rok se s rokem sešel a do kin vešel druhý díl Hobita. A ve mně opět narůstala skepse. Do filmu byla přidána postava elfky Tauriel, figuruje tam Legolas, který v knižní předloze není, a vůbec - co do toho druhého dílu chce dát, aby slušně pokryl 160 minut? Ne, že bych Jacksonovi a celému týmu, který Hobita a Pána prstenů vytvářel nevěřila, ba právě naopak. Ale třeba vztah elfky a trpaslíka mi přišel tak trochu účelový. A protože dokážu být hodně zvědavá, přečetla jsem si snad všechny možné recenze a kritiky na tenhle druhý díl. Do kina jsem pak šla s tím, že už mě nemůže nic nemile překvapit. A nemile překvapena jsem nebyla. Zjistila jsem, že někteří opět prostě a jen přehánějí, protože dosazená romantická linie příběh nijak zásadně nenarušovala. Pravda, byla trochu plošší, ale nevadila. Bohužel jsem nebyla překvapena vůbec. Film se mi líbil, to ano. Některé scény byly úžasné a do smrti si je budu pamatovat (třeba Bilbo sedící na obrovitánské hromadě zlata pár metrů od draka s výrazem "já nic, já muzikant" nebo souboj Gandalfa se Sauronem byly fenomenální). Velkolepost tam byla také, nádherná hudba, příroda Nového Zélandu, skvělé herecké výkony (hlavně Martin Freeman jako Bilbo a samozřejmě Ian McKellen v roli Gandalfa, který zde měl o něco málo prostoru, než v jedničce a ztvárnění draka Šmaka bylo pro mě nejlepším ztvárněním draka, jaké jsem zatím viděla), ale...něco tomu chybělo. Nejsem žádný filmový odborník, takže nedokáži říci co, ale ten film ve mě nevzbudil pocit typu "wow, tak jsem zase v té staré známé Středozemi se vším všudy." Nepřišel mi dlouhý, nenudila jsem se u něj, občas se i bavila, ale prostě "to něco" tam nebylo. Na druhou stranu si říkám - stane se. A když se pokusím odprostit od sentimentu, který mě vždycky bude k Pánovi prstenů a všem těm záležitostem kolem něj provázet, musím říct, že Jacksona a spol. stále obdivuji. Možná, že se tentokrát až tak úplně netrefili do představ fanoušků a možná, že Hobit rozkouskovaný na tři díly je opravdu chyba. Ale možná taky ne. Možná, že třetí díl Hobita bude stejně úchvatný, jako díl první a jako celá trilogie Pána prstenů. A možná, že nás něčím překvapí (já bych na to vsadila, protože to oni umí). Třeba zase budu sedět v kině s tím nádherným pocitem, který máte, když cítíte to vzrušení a opět zažíváte něco, co jste zažívali před deseti lety a co vám změnilo život.