3497299

Takový mravoučný příběh na způsob některé balady z Erbenovy Kytice s postmoderním nadhledem. Tiffany se snad odkazuje k tradici jedinečných masožravých rostlin, které se ve fikčním prostoru Čech vyskytují. Je tedy příbuzná Adéle. Líbí se mi, že to šlo bez pitvoření a křečovitosti – beru to jako znak talentu.

Na Dumontovy poměry vlastně docela normální film. Taková jeho verze Olověné vesty (haha). Toho času ještě režisér nedal natolik najevo svůj podvratný humor, tudíž mate diváky spíše tradičnějšími, „vážnějšími“ prostředky (záměrné potlačení dramatizace a herectví – na způsob Roberta Bressona, k němuž se snad Dumont i celkem hlásí). Téma jakési hysterické posedlosti spojené se sexem pak zajímavěji zpracoval v pozdějším Hors Satan. Flandry jsou trochu ve stínu jeho ostatních děl. Celé to vyobrazení války je ovšem imho celkem specificky působivé a nápadité. V rámci Dumontovy kinematografie tedy spíše slabší snímek, přesto určitě see-worthy.

Assayas velmi důmyslně klame. Když vytvoří dramatickou nebo hororově děsivou scénu, která diváka napíná tradičním způsobem, tak ji utne a posune film jinam, protože tenhle druh působení jej nezajímá. Zajímá jej něco jiného – průřez různorodých, celkem nečekaných rovin, které se významově střetávají v nejistém prostoru. Způsob, jak pracuje v tomhle filmu s nadpřirozenem, mi - pro mě překvapivě - připomíná filmy Kyioshi Kurosawy (náznakovost v mizanscéně, nejistota interpretace a náhlý vpád jasnosti na hranici parodie, který je ovšem zvláštně děsivý).

Nadsázka, tudíž levitace není nijak vysvětlena. Jedná se o zázrak, ale zázrak podivného druhu. Policista jde po levitujícím hrdinovi s urputností, která je asi pochopitelná – směs zvědavosti a osobní zášti. Protagonista je plochý, jen jakýsi obecný model hodného a sympatického imigranta (Syřana), normálního týpka, s nímž je v kontrastu jen jeho speciální schopnost. Nijak se nevyvíjí. Doktor se vyvíjí, ale jen v těch mezích, že byl vždycky dobrý, jen sešel s cesty a nyní vnímá v hrdinovi nejprve šanci na zbohatnutí – pragmatické hledisko, a poté na morální nápravu a snad na obrodu víry. Policista se nevyvíjí – je zlý, i když ke konci ukazuje lidskost a průběžně slabost. Formálně velmi nápaditý film působící dosti imerzivně. Připomíná v tomhle ohledu Cuaróna nebo Iňárritu, možná v některých aspektech Flieghaufa. Vlastně takový artový X-Men. Maďarsko tady celkem působivě vyznívá jako ponurá dystopická země (což se týká asi všech Mundruczóových snímků). Interpretačně jde pak o to, že křesťanská západní kultura ztratila víru a nový spasitel (či jen anděl?) paradoxně vzejde opět z těch, kterým se upírá jejich lidský status (z hlediska civilizace, která je v čele). Popově biblické analogie, spíše lehce nahozené, než nějak důmyslněji rozpracované (divákům u tzv. vážných témat často stačí v tomto ohledu dost málo) – Ježíš a Jan Křtitel (zavazování tkaničky); lidé se nedívají vzhůru - svět ztratil dobro. Na konci se přece jen povede navázat pozornost...

Docela invenčním způsobem aktualizovaný subžánr zombie apokalypsy. Závěr se nese na značné nadsázce, která je ovšem celkem pochopitelná vzhledem k stěžejnímu rozpletení a žádoucí zkratce. Příběh, v němž fungují protiklady - metaforicky: černá je ve skutečnosti bílá. Protagonistka má v sobě nelidskou zrůdnost v podobě parazita, který ji proměňuje v pudového predátora. To je třeba překonat a dokázat, že ve skutečnosti je lidštější než normální lidé okolo. Příběh k tomu může dojít dvěma způsoby, přičemž jeden je klasický a druhý je podvratný. Klasický způsob je klišé – hrdinka se musí obětovat (např. zemřít, aby mohla být vytvořena protilátka). Podvratný způsob zpochybňuje lidskost, respektive nositele ohně kultury, zásadnějším způsobem – je třeba změnit perspektivu mimo primární antropocentrické hledisko. Osobně jsem očekával druhý způsob a film mě v tom nezklamal. Dualit je zde ovšem víc – např. hlavní seržant se jeví jako zlý, proto se musí ukázat, že zlý není; učitelka předvádí mateřské sklony, a proto je třeba předvést, že v sobě nese skrytou vinu (v jedné scéně řekne, že není tak dobrá, jak se zdá – film to z nějakého důvodu nerozvádí, ale lze z toho soudit, že šla někdy dříve na potrat). Další zajímavý bod je ten, že mimo bezmyšlenkovitá monstra zde nejsou žádné záporné postavy. Všichni jsou kladní hrdinové, ale drama se odehrává mezi různými představami o tom, co je vyšší dobro. Vyprávění se obejde bez zásadnějších lapsů – snad jen scéna, kdy se vojáci unikající z napadeného tábora nepodívají průhledem za hlavou, kdo že jim to nasedl na palubu vozu – předpokládají, že čistě lidská posádka, a pak se diví přítomnosti mladé hrdinky. V rámci tohoto hororového subžánru, který před pár lety zažil velký boom, určitě dosti nápaditá a inovativní záležitost. Předlohu jsem nečetl, prý není špatná.

Inteligentně vystavěná variace na Truffautovu Americkou noc (a podobné filmy o filmu) s prvky komedie na způsob Woodyho Allena. Francouzský režisér s geniální, ale těžko předatelnou tvůrčí vizí podléhá hysterickým reakcím a pohybuje se na hraně šílenství, celý štáb je prolezlý korozí vzájemných animozit a herečka – hongkongská hvězda Maggie Cheung – ztvárňuje svoji titulní roli v natáčeném remaku slavného francouzského “seriálu” Les Vampires Louise Feuillaudeho z roku 1915 mnohem lépe a živěji v soukromí během pokoutného dobrodružného podniku za vlahé hotelové noci. Spolu s Demonloverem jsem viděl Irmu Vep po mnoha letech podruhé a mám Olivera Assayase čím dál raději.

Korporátní sféra se podobá prostředí špionážních služeb + téma virtuální pornografie, kde mohou nastat absurdní situace skrze globální propojení sítí. Postavy se drží v určité plochosti, protože hrají hru, v níž je třeba skrývat karty. Protagonistka se pak ovšem skrze vyprávění odkrývá coby mnohem zranitelnější, než se zprvu zdá. Takový cronenberovsky tematický snímek. Dramatizace je potlačená nebo vytváří nečekaně vyhrocené scény. Divák záměrně nedostává stylistická vodítka, čili film pracuje s jistými žánrovými prvky antižánrově. Subjektivně jsou zde dvě hlavní témata – první se týká toho, že chladný manipulátor, který využívá ostatní osoby jako nástroje pro dosažení cíle, se ukáže být naopak křehkou obětí, přičemž zdánlivé oběti jsou v dané hře ještě horší (ve smyslu větší svině). Každý další krok tenhle stav prohlubuje. Druhé se týká digitální provázanosti, v níž dochází k makabrózně bizarním propojením (teenager během přípravy na hodinu biologie vymýšlí scénáře pro SM pornografické scény, v nichž figurují skuteční lidé, všechno přitom vypadá jako virtuální hra).

Jako obvykle Assayas prokládá více tematických rovin, mezi nimiž se utváří význam. Neřekl bych, že tak činí na úkor divácké přístupnosti, neboť film má celkem zřetelně zpracovaný námět (resp. více provázaných námětů) a děj. Přesto interpretační úsilí vede některé diváky k trochu bezradnému závěru, že ústřední téma Sils Maria je hledání smyslu toho, co se vypráví (Eodeon na ČSFD). Všechno se točí kolem napětí ve vztahu mezi starší hereckou hvězdou Marií Enders a její mladou asistentkou Valentine. Maria Enders má přitom hrát roli starší ženy v divadelní hře jejího celoživotního blízkého přítele a právě zemřelého dramatika Wilhelma Melchiora, jejíž námět je při tom vztahové napětí mezi mladou dívkou a starší ženou. Situaci zesiluje fakt, že Maria Enders dříve zazářila v roli mladší z obou žen ve stejné hře. Z osobních důvodů (odpor ke smíření se se stárnutím a zřejmě strach ze smrti) tuhle hereckou šarádu nejprve zcela odmítá a když se ji nakonec ujme (jde přeci jen o velkou hereckou výzvu, navíc má hru režírovat režisérská hvězda Klaus Diesterweg), scény nacvičování jsou plné stále méně potlačované frustrace a napětí mezi oběma hrdinkami. Struktura filmu je ovšem o něco komplikovanější – generační konflikt prodchnutý platonickým erotismem (vzdáleně na způsob ženské varianty Smrti v Benátkách), a hra na prolínání fikce a reality, v níž realita kopíruje fikci a přitom zůstává fikcí na „vyšší“ rovině, tvoří jen základní část stavby. Popis celé architektury snímku se tím ale nevyčerpává. Scény, v nichž Maria Enders a Valentine v prostředí švýcarských alp nacvičují jednotlivé scény hry (Valentine zde zastupuje za herečku Jo-Ann Elliot, jejíž postava hraje ve filmu další důležitou roli), znejišťují diváka a zřejmě i samotné postavy ohledně toho, kde je hranice mezi zkouškou a co z toho je naopak už právě probíhajícím osobním dramatem. K tomu je třeba přičíst subtilní vtip, s kterým veškerá témata Assayas ztvárňuje, a na mysl se vtírá srovnání s velikány, jako je Bergman nebo Saura (čímž ani jednoho z těchto tří nechci redukovat na pouhou podobnost či snad v případě Assayase epigonství – Assayas je velmi specifický). Sils Maria není pro (některé) diváky imho znejišťující absencí příběhu nebo jasného tématu, ani vyústěním, ale tím, že jeho hodnocení, tedy co z toho nakonec plyne pro postavy a co z toho plyne obecně, nechává zcela na svobodném rozvažování diváka. To, že se něčím takovým někdo cítí znejistěn (a u Assayase se dle reakcí znejistění dostavuje), pak spíše vypovídá něco o vymezeních mainstreamové kinematografie, na níž se mnoho diváku až příliš fixuje.

Odehrává se na okraji americké občanské války v uzavřeném prostředí zlaté klece dívčí školy obklopené divokou přírodou. Jediný mužský protagonista je dle žánrových pravidel velmi podezřelou osobou, neboť kolem sebe rozprašuje slušnost a decentnost s intenzitou kropicího vozu, přitom je čím dál zřejmější, že se uhlazeným způsobem snaží především vytěžit ze situace, co to dá. Jistým způsobem jsou beguiled všichni – on i dívky či ženy, které jej obklopují. Hrdina není coby údajný zahradník milující vše divoké ve skutečnosti schopen zkrotit všeobjímající přírodu - vnější i onu zosobněnou v ženském kolektivu. Ženské osazenstvo je zase ve srovnání s mužem octnuvším se u nich v lékařské péči žalostně nezkušené. Každopádně je to on, kdo selže, neboť naivní dívky v okamžiku ohrožení konsekventně sledují racionální přístup obranné strategie, a to bez ohledu na věk. Pouze Marrion se zdá být výsledkem zklamaná a zůstává poněkud na okraji kolektivu. Je u ostatních dívek v lehkém opovržení a svůj vnitřní život si drží důsledněji v duševní odlehlosti. Každopádně, ať již pro ni závěr znamená cokoli, příběh její postavu procházející si proměnou nakonec poněkud nepochopitelně opomíjí a výsledek jejího konfliktu nijak moc neukazuje. Všeobecně jsou postavy psychologicky trochu plošší, hlavně co se týče muže - podobně jako u Big Little Lies je zde zdánlivou obětí, ale ve skutečnosti představuje psychologicky jednorozměrného nepřítele žen, které se v rámci své kolektivní empatické souvztažnosti proti němu spojí, přičemž jejich drobné různice jdou v rozhodující chvíli stranou. Křesťanská láska, díky níž raněného nepřítele nevydají do rukou jižanské armády coby zajatce, je zde nakonec jen jakousi vadnou iluzí, která je na dívky nasazena pomocí patřičné výchovy, zřejmě aby je zkrotila a vykořenila jejich divokost. Odhaluje se tak jako prostředek, který ženy činí bezbrannějšími vůči mužskému světu. Z tohoto hlediska jde o film přitakávající pohanství – odmítající západní výchovu a kulturní nános jako falešný pro obě pohlaví. Zároveň se zde ovšem ukazuje, že ženy se díky tomu dostávají do osidel společenského řádu, kdežto mužům se poskytují mimikry nezávadného společenského vystupování. Křesťanská výchova je zde tedy nástrojem zotročení jednoho pohlaví druhým.

Klasické exploatační dílo. Cunningham celkem nezřízeně a přímočaře neexploatuje jen samotné násilí, ale i jiná díla, např. Psycho nebo Kubrickovo The Shining. Ve stopovém množství nápadité. Strukturu teenage slasheru Cunningham nevymyslel, spíše ji podal v takové formě, že se stala jedním z ústředních rezonančních bodů – jen samotná série Friday the 13th čítá snad minimálně osm filmů, dalších variací a odkazů v populární kultuře je nespočetně. Paradoxně se zde kanonická role Jasona ještě nenachází, ba postava Jasona zde de facto absentuje. Utvořil ji zřejmě teprve druhý díl.