Syndrom

Nejdospělejší vztahovka. Proč tahle nevypadají všechny černobílé filmy, kdy je tam vedle bílý i ta černá, nevim. Nicholsova promyšlená kamera (záběr na toho, kdo poslouchá). Svobodomyslná, přirozeně krutá komika, takže je šíleně krásné vysmívat se nedotknutelných klišé jako zabití vlastních rodičů, násilí na vlastní ženě, sentimentálností kolem dítěte. Nemožně lidsky vyčerpávající ožralá noc. Zběsile zahraný, ne jen ukecanej screwball, a Taylorová je tu k nepoznání. Jedinou výtku bych měl k tomu jak se Jirka nějak nereálně pohotově přepne s příchodem návštěvy, ale asi to k jeho strategizující, velmi rychle chápající postavě patří. Ona útočí přímo, vulgárně, těžkotonážně. On pasivně - agresivně, sarkasticky a intelektuálně složitě. On nakonec vyhraje, protože měl pravdu: Ona je skutečně zčásti zrůdná, protože žije v iluzi, která se projevuje neurózou. Kdežto On je zřejmě se svou těžkou realitou nějak smířen. Nakonec se usmíří, protože si Ona uvědomí svoji slabost: Kdo se bojí Velkého zlého vlka reality a Kdo se bojí Virginie Wolfové, která se zabila kvůli tíži reality. Vtipné jak ty děcka prakticky nevnímaj - vtipné jako všechno tady. Díky Virginii a Birdmanovi nemusim chodit do divadla. Představte si, že se ve dvě ráno vrátíte z masivní kalby a čeká vás tohle do úsvitu. Zachraňování vojína Ryana hadr.