Syndrom

Od 15, kdy jsem s fotrem sledoval čtvrtfinále Davis Cupu se Švýcarama, mě takhle v bedně nebavil sport. Fakt jsem u těch zápasů fandil jak kdyby to byl můj tým. Maj to perfektně sestříhaný a synchronizovaný s tempem, takže se nesete atmosférou s ostatníma a navíc měli neuvěřitelný štěstí na látku, kdy poslední zápas o postup! dopadne nejabsurdněji jak de. Sunderlandu stačí v playoff remizovat a hned v pěti minutách si daj soupeři vlastňákem malou domů :D Protože ale SUD umí vyhrávat prakticky díky jen dvěma hráčům, který zajišťujou zábavu celou druhou sezónu (Maja, McGeady), tak betonujou a drží 1:1 až do konce a 10 sekund před koncem v nastavovanym inkasujou vlastní obranou!! Šílený. Takovejch momentů je tam mraky. První sezóna s druhou vytváří úžasně dramatickej oblouk při kterym se prohodí postavy a co byl devastující sestup na dno je najednou tvrdá práce a boj o vykoupení. Nemůžu uvěřit, že filmaře pustili do tolika zákulisních vyjednávání. Nikdy jsem neviděl vysokej byznys takhle z první ruky a i když je tam ukázanej vztah jen nějaký ženský z reklamního s jejím přísnym šéfem, je to vždycky zábavný. V tom dokumentu neni snad hluchá scéna, kdy by to působilo jen ilustrativně. Spoustu významů. Strašně srandovní je to v tom jak ve střihu všichni působí schizoidně: BUM pláčou PLÁC nadávaj PRÁSK extáze FUK racionalizace. Pořád. Pokusný opice ovládaný feromonama, elektřinou a pamlskem. A znova to samý. Stadion Světla je rituální oltář na kterym se přínášejí oběti progresivního rozumu za vykoupení staromódního konzervatismu MUHAHA! Všichni tam pořád jenom v různejch, ale přirozeně velmi omezenejch variacích melou vo tom, že se musí vyhrávat. To je ta celá filozofie. Musíš vyhrávat - všechno je v pohodě - začneš prohrávat - konec světa: krystalicky jednoduchý, takže když slyšíte po stý obměňovanou větu, že jsme tenhle zápas měli vyhrát a tamten nemůžem prohrát je to Truman show o fotbalu v ohromný umělý kupoli na severu Anglie. Nestačíte se divit v jak duchovně prostym světě ty ošklivý Briti žijou a je to úžasný a velkolepý a elektrizující. Je to nejkomplexnější příklad, co chudý, obyčejný lidi chtěj od života - ten druh vedoucí instituce ve který se rozpustí s ostatníma a tak zapomenou na skutečný problémy a tvůrčí cíle; a jak v pořádný firemní kultuře jste jen číslo (ten tým vystřídal za seriál 3 trenéry a dohromady od úpadku už asi devět. A ta malá prostá komunita pracující pro stále nově přicházející vůdce a konstantně mizící hráče stále pořád srdečně a bodře připravuje jídlo, chodí na zápasy a pere zpocený úbory). Pro mě to bylo kromě živelně strhujícího a monumentálně komplexního dokumentu o fotbalu i naprosto přímočará studie jak to na světě chodí. Nebo možná chodilo. SMRT INDIVIDUALITĚ, VŠECHNU MOC JEDNOTĚ. Nejlepší dokument (spíš rovnou přírodní cyklus), co sem viděl.

Na tak neuvěřitelnou drzost, aby nad nejosobnějšíma deníkama týhle zabedněný nuly ještě posmrtně lidi obraceli oči v sloup, má právo jedině umělec Herzogova kalibru. Neurotiků jako Treadwell je ve skutečnosti v kapitalismu strašně moc.

Matty toho Godarda umí. Perfektně přesný popis. Jen Sebergová neměla úsměv roztomilý, ale milý. Konec by byl v hrubym českym překladu čistá parodie. - "Chce se mi bletj." o "Co říkal?" x "Říkal, že se mu z vás chce blejt." o "Co je to blejt?" FIN.

Opak Simpsonů. Jako obvykle to maj všichni dokonale naruby, protože South Park není primárně o humoru, ale o přesahu. V řemesle zhovadilostma s narativními standardy a v přesahu pravicovým poselstvím - pragmatismus, kdy kluci ví, že musí dělat úkoly a nihilismus, kdy v životě záleží hlavně na logice a nebe je pouze abstraktní koncept. Řemeslně je to ten případ parodie pythonovského rázu ve kterym je příběh natolik důsledně podán, že i přes jeho absurditu nejsou postavy oběti tématu. Řekl bych, že v komedii je zlatých tak těch prvních 10 sérií. Pak má možná cenu sledovat i současný kolem 20. protože se od satirickej profíků pořád můžete dozvědět něco užitečnýho, ale ta svéráznost už je samozřejmě časem stereotypní. Vzpomínám: Jak sociopat Cartman dal sežrat rodiče nepřátelskýmu puberťákovi a přesto je to zaonačeno tak, že by mu to nějak před zákonem prošlo. Na díl s Ručníčkem, kdy kluci paří videohru a její parodická verze se odehrává kolem nich a kterou naprosto ignorují. Na to jak sou šéf a Cartmanova máma chytrý a silný sympaťáci a zároveň totálně promiskuitní. Na to jak jsem se málem pozvracel, když Garrisonovi operativně a velmi názorně měnili pohlaví. Na díl s honěním ve vířivce a následným výčitkám - perfektně autenticky napsané dialogy. Na úžasnej souboj mezi Jimem a TimÝÝÝÝm!!! - takhle se handicapovanejm vrací důstojnost! A na to, že Parker se Stonem jsou už přes dvacet let poctivý ve svý práci.___Nedávno jsem si pustil náhodně jeden díl a musim to odstranit z oblíbených. Scénářem držák, ale jak jsem starší ten styl už mi definitivně přijde nechutný. Animací i humorem.

Zklamání. Čekal jsem něco duchaplnějšího než jazykové hry a standardní psychoterapii. Autor u zdrojů inspirace vyjmenovává asi 10 sitcomů a není v nich zmíněn Rick a Morty. Vyhrocenou doslovností/dekonstrukcí – sofistikovanou dramaturgií, která silně předpokládá divákovo předpoznání různých úrovní klišé, hravými vtípky upozorňujícími na svůj styl (antropomorfizace místo scifi) a evidentně i animací, se přitom jedná o nedějového, levicového sourozence. Mohla to být pomalá a přemýšlivá-ukecaná satira L.A. a dál. BoJack ale podobně jako Family Guy, kde se musí pořád čachrovat s jednotou struktury aby to působilo nově a zábavně, příliš zneužívají postavy, místo aby budovali načrtnutou atmosféru a prohloubili její aktéry. Humor i sebereflexe by z nich pak vyvěrala i bez pokusů o koncept. Dá se to shrnout jednoduše tak, že pro zábavnost – žánr se mrhačsky rozředila BoJackova perspektiva a stal se z toho obyčejný, současný americký sitcom. Ten žádný umělecký záměr nemá.

Absolutně nechápu ty pětky. Za vyjimečnější výpravou a plastickym, širokoúhlym snímání stojí krkolomnej, utahanej, v podstatě náhodnej a na koleni dělanej scénář. Hereckej koncert Janžurový.

Dobrý scény jsou ty suše obrazový - s jakou samozřejmostí se kokotiny dějou - ale jako komedie to má spoustu laciný vaty. Film se snad hodnotí jako celek.

Málokdy jsem viděl delších 81 minut. Místo příběhu se všichni jenom rádoby roztomile honí sem a tam nebo nudně a divně plkaj. Formální hravost toho těžko někoho (doslovně komiksový sekvence jsou dokonalý, i výtvarně, až ve Čtyři vraždy stačí drahoušku; tady je to jednoduchej papír) vytrhne když v 60. to byl standard. Za vidění stojí leda mocnej záporáckej bombárďák a scéna s BDSM.

Vždyť ta satira západního komercionalismu je trefná. Rádi bysme si přečetli knihy, co napsali vrazi a všechny příběhy slouží primárně k pudovým potřebám. Saudkovy plastické kresby jsou úžasné, ale remaster co neni v tý 4:2 srágoře nebo co to je, vydali myslim až loni v lednu.

Stojí za to vidět dvakrát. Nejen kvůli jazzově klidný huhlavý atmosféře geneticky prokouřenýho hlasu Bokový, abyste ve sluchátkách víc slyšeli důležité konce vět, když na televizi jsem musel furt přetáčet. Zvláštní, že hledání oné dokonalé lásky - duševního souznění - tady nazvali soulmate. Jak kdyby realistická čeština ani dokonalost nepřipouštěla. S češtinou nám zbývá přijmutí zla - špatnosti nebo prostě žít v nefunkčním vztahu. Vzhledem k chytře prodejnějšímu traileru jsem myslel, že to bude silněji komediálnější, ale za tenhle zen po česku jsem mnohem raději. Vyvěrá z autora o kterym jsme si celou dobu mysleli, že je dvacetisedmiletej intoš s obličejem jako čtyřicátník a ono je to naopak.