kubilov

"Ni!" Nikdy bych neřekl, že se mi Monty Pythoni budou až tak líbit, svérázný britský humor spojený s parodií všeho od své vlastní historie, přes politiku až k dlouholetému anglicko - francouzskému hecování. Spousta skvělých hlášek, úžasně vtipných scén v chtěně laciném provedení, které tomu všemu dává takovou míru absurdnosti, že už po chvíli člověku nepřijde ani divný konec filmu, vlastně je vzhledem k průběhu jediný možný. A pokud tento druh humoru zrovna někomu nesedne, tak snad nedopadne jako animátor filmu. U mě jednoznačně nejlepší celovečerní film z dílny Monty Pythonů.

Terry Gilliam a jeho kouzelný animovaný kraťas plný různých blbůstek, vychytávek, paradoxů a zajímavých nápadů.

Ne, že bych si v Monthy Phytonech někdy nějak zvlášť liboval, ale Gilliamův Storytime se dal zvládnout, alespoň je originální.

"Hezké dítě. Nejsem dítě, jsem nádor." Hodnotit Hellboye vzhledem k ostatním komiksovým žánrovkám nebo vzhledem k prvnímu, velmi povedenému, dílu? Protože kdybych měl hodnotit druhý díl příběhů o dobrosrdečném synu pekel podobně jako další komiksárny, asi by kvůli nepříliš atraktivnímu záporákovi, méně hláškám a zvláštní zápletce spadl do kategorie 3*, jenže ve srovnání s prvním dílem Hellboye nám del Toro nabízí další rozšíření poněkud nešťastného přijmutí červené stvůry veřejností, (ne)vyřešení problému ohnivé Liz a novou poněkud záhadnou postavu zkouřeného Johanna Krausse. Červený bráchanec zeleného Hulka si mě získal i napodruhé.

Syn pekla s poupravenou tváří hláškujícího drsňáka Rona Perlmana pod vedením pravého žrouta látky, Guillerma del Tora. Jeden z nejlepších del Torových filmů, jedna z nejlepších rolí již zmíněného Rona Perlmana a jeden z nejlidštějších a nejsympatičtějších komiksáků, docela srdcovka. Oblíbenec v hlavní roli, oblíbenec v roli jeho "otce", oblíbenec a krajan v roli Rasputina i relativní oblíbenec za kamerou. Tenhle film nemůžu mít nerad.

Lars von Trier a komedie z produkce Weinstein Company? Fúúha, tak to bude něco speciálního.. a taky že jo! O děj tady vůbec nejde, z toho tu stejně moc není, jen jeden plot twist, který se ale ani nesnaží tvářit jako překvapivý. Za pomoci režisérových promluv a posouvání děje z pozice jakési "deus ex machina" je nám v nepřehledném stylu (rozuměj ten zfetovaný střih) předkládán film o výborně divných dialozích a skutečně perfektnímu až teatrálnímu herectví Jense Albinuse na pozadí reinkarnace dánsko - islandského konfliktu a lehkého výjebu se zaměstnanci. Kancelářská seance s Iben Hjejle vůbec nevypadala špatně.

Jako emocionálně silná kostra dramatu o tragickém "konci" života by Tanec v temnotách mohl fungovat snad i za 5*, ale kvůli přílišnému tlaku na city, které se v závěru překlenulo až k vydírání a neméně do očí bijícího nelogického chování hlavní hrdinky (mimochodem skvěle zahrané) je to o stupeň horší, i tak ale můžu film zařadit mezi to lepší, co Lars von Trier kdy natočil. Českou stopu nejen co se týče původu hlavní hrdinky samozřejmě ocením, stejně tak obsazení mého oblíbeného Petera Stormare, což zase trochu vykompenzuje scény poněkud mimo - zejména ty muzikálové, které mi do průběhu filmu vůbec neseděly.

Idioti jsou úplně první moment, kdy si mě Lars von Trier nějakým způsobem získal. Strašně mě bavila i Europa, ale i tu dokázal tento vysoce kontroverzní a poloexperimentární snímek jednoznačným způsobem zastínit. Trier se snaží v první řadě šokovat, což se mu díky explicitní nahotě (nahá těla - ztopořený penis - soulož) a ultračerným humorem (předstírání demence) daří mimořádně, minimálně já se bavil místy opravdu královsky. Avšak nezapomíná ani na jistou míru sebereflexe a procitnutí spojené nejdřív s kontaktem s opravdu postiženými a později i s návratem do reality. Idioti mě jako trošku jinačí pohled na kritiku společnosti doslova nadchnul, protože podobně amorální, nekorektní a přitom sebekritický film jsem dlouho neviděl.

Trierovy filmy mě bavěj jak který a Breaking the Waves je přesně něco mezi. Zvláštně romantický příběh o nešťastně zamilovaném páru, která se v bizarních situacích chová ještě divněji než by kdo čekal. To na pozadí konzervativního a vírou ovlivněného Skotska v sedmdesátých letech, které ještě neuznává ženskou emancipaci. Stellana mám docela rád a tady mi vyloženě sednul, ale na druhou stranu Emily Watson jsem nikdy na jméno nepřišel, zde nevyjímaje.

Triera jako režiséra kvůli některým jeho top snímkům hodně uznávám, ale občas mi přijde, že je hodnocení jeho, především starších, děl notně přeceněné, "protože mu přeci nedám 2* nebo hůř ne?" Starověké řecké báje mám rád, proto jsem byl trochu v rozpacích, co s tím Trier v raně středověké Skandinávii provede, přičemž se ukázalo, že jsou to obavy podložené. Až na scénu s věšením dětí a umírajícím koněm je to i přes krátkou stopáž místy až nesnesitelně nudné. Iásona a Médeu mám radši na jiné způsoby.