kubilov

Za nápad, Svěráka, Svěráka a nechuťáka Polívku big up. Za Formana, Brychtovou, nitrožilní a podobné záběry "zevnitř" těla a dialogy spíš zklamání. Jeden z těch horších Svěrákových filmů, z devadesátých let ten úplně nejhorší, stejně je však v konkurenci jiných českých počinů docela slušně nadprůměrný. Minimálně má nápad, jenž však zůstal někde napůl cesty k ideální realizaci.

Poslední a také ten úplně nejslabší western, ve kterém měl mistr tohoto žánru, Sergio Leone, prsty, což je vzhledem k okolnostem asi i pochopitelné. Ačkoliv se Terence Hill moc snaží a hraje opravdu skvěle jako vždy, tak to prostě na pořádný film nestačí.

Nymph()maniac vol. 2. Na nic se nečeká, žádné dlouhé prostoje, divák je vržen zpět do děje, odkud byl vypuzen na konci první části. Vrací se do postele k zoufalé Joe-Charlotte a Jeromovi-Shiovi, kteří musí vyřešit svůj doposud největší "ne tak úplně" vztahový problém. První láska v životě zkušené nymfomanky se totiž nese v duchu problémů okolo sexuality, což se tak stane vděčným tématem druhé části. Podobně, jako podle Seligmanovy-Stellanovy teorie stříhání nehtů, se tak vyvíjí celý tento velice kontroverzní projekt, protože po relativně odlehčenější první čísti, ve které mladá nymfomanka spíše sbírala zkušenosti a užívala si života, tak přichází ta druhá, ve které se změní nejen protagonistka hlavní role (Stacy --> Charlotte). Jakoby si snad Trier pořád potřeboval něco dokazovat, protože hned od prvních okamžiků se mění pohled na dějovou linii ze současnosti, ve které dostane nové a zajímavé rysy prozatím tajemstvím zahalená postava intelektuála Selingmana, což mě teda osobně dost překvapilo. Co se týče samotné hlavní postavy, tak do jejího nitra (obrazně) pronikneme o mnoho hlouběji nežli tomu bylo v první části. Po předchozím bezstarostném životě přichází neúplná vnitřní katarze, náhled do tajů osobnosti, jenž je společností odmítána pouze kvůli své zřejmé "nedokonalosti", a pokus o vnitřní i vnější boj s tímto démonem. Nutno však podotknout, že velmi sympatické psychologické zaměření oproti první části poněkud sráží slabší jednotlivé epizody. Kapitoly o černošském sendviči, brutalitě Mr. K, vymáhání pod dohledem Mr. H (Willem mě docela zklamal, čekal jsem ho v lepší roli, kde by měl větší prostor se pořádně ukázat) anebo o lehce zvrhlé výchově své nástupkyně mě sice zaujaly, ale na některé skvosty z první části to opravdu nemělo. Přesto přezevšechno a možná právě kvůli tomu všemu tak hodnotím oba díly jako jeden nesmírně povedený celek, který si naprosto nezadá s tím nejlepším od Larse von Triera vůbec. BTW: Docela mě zamrazilo při scéně s odkazem na Antikrista, ti, kteří mají nakoukáno, vědí.

Nymph()maniac byl velmi očekávaný projekt, který mainstreemové publikum lákal hlavně na explicitní nahotu a erotické zaměření, ale pozornější divák věděl více hned jakmile uviděl jméno režiséra. Lars von Trier je cokoliv jen ne režisér pro mainstreemovou společnost, což prokázal i v této poměrně detailní retrospektivní povídkové zpovědi jedné nymfomanky, která tak diváka provází celým svým životem v ich formě. První díl se zaměřuje na rané životní situace, kdy nám od dětství (2 roky) popisuje už to, co ve svých pracích předváděl Freud, čili neuvědomělé sebeukájení ve věku od zhruba 1-6 let života. Neméně šokují také další epizodky ať už ztráta panenství, získávání zkušeností v pestrém sexuálním životě nebo první láska, které jsou všechny doplněny o perfektní herce. Charlotte na překvapivě miniaturním prostoru, což vynahrazuje skvělá Stacy Martin v roli mladé Joe, samozřejmě klasicky kvalitní Stellan Skarsgård, překvapivě skvělý Shia LaBeouf a samozřejmě úžasná Uma Thurman ve skvěle zahrané roli Mrs. H. A když se k tomu navrch pak přidá i skvělý soundtrack včetně titulní písně FÜHRE MICH od Rammstein a rybářské, botanické a hudební metafory, vznikne po první části z Nymfomanky nejlepší Trier od Dogville a plný počet pro vol. 1

Melancholia je příběh dvou velmi odlišných polovin, z nichž první rozvláčně popisuje poměrně nevydařenou svatbu jedné z nich a ta druhá následující situace okolo beznadějného čekání na možný náraz cizí planety do Země. Stejně jako jsou obě poloviny žánrově odlišné, tak jsou pochopitelně odlišné i kvalitativně. Co se týče té svatební, tak ta mi přišla až moc roztahaná a vlastně vcelku i nezajímavá, protože chování a psychologie postavy nevěsty - Kirsten Dunst, mi přišlo dost zvláštní a vzhledem k okolnostem dost nepochopitelné. Druhá polovina mi pak přišla více logičtější, což v souvislosti s nárazem planety nezní moc normálně, protože v ní dostala prostor opět herecky zazářit Charlotte Gainsbourg, která lehce nevýraznou, mdlou, zato však krásnou Kirsten Dunst po herecké stránce strčila lehce do kapsy, té tak nepomohla ani nahota, za kterou se však v jejím případě vážně nezlobím. Zoufalost z bezvýchodné situace a bezradnost je určitě namístě, a tak je Melancholia dalším z těch depresivních filmů Larse von Triera, který i přes svou bizarnost cestu k divákovi najde. Rozhodně víc než Antikrist.

Lars von Trier a jeho variace na nejstarší příběh na světě. O Adamovi a Evě v Ráji. Nutno říci, že Antikrist je asi tím nejkontroverznějším a co se týče některých scén i nejvíce šokujícím filmem tohoto už dost svérázného režiséra, jemuž nevadí zobrazovat od detailního pohlavního styku, přes explicitní násilí až po nechutnosti typu peribit klitorisu. Jen dva herci, hluboký temný les, ruční kamera a spousty více či méně reálných představ, které si divoká příroda pro obě postavy připravila. Willem pořádně děsivej, ale tak ten jeho obličej k tomu přímo vybízí a Charlotte neskutečně na zabití, avšak herecky bravurní. Totální zmagoření za zvuků padajících žaludů a klapajících nůžek, občas mi bylo v oblastech třísel vážně docela nevolno.

O příběh tu nejde. Imaginárium Dr. Parnasse se navždy zapíše do filmových učebnic jako film, z něhož poslední dny natáčení a postprodukce udělaly film daleko významnější a zapamatování hodnější než jak by tomu bylo, kdyby vše probíhalo podle plánu. Výtečný a ještě lepší herec, Heath Ledger, jehož tragický příběh spojený s Temným rytířem i Imagináriem zná snad každý, zde hraje opět naprosto skvěle. Je na něm úplně vidět, jak ještě úplně z role Jokera nevystoupil a tak pozorný divák jistě několik náznaků zachytí. Jinak Gilliamovo mistrné vybruslení z katastrofy za pomocí ochotných pánů Farrella, Deppa a Lawa bylo obdivuhodné a navíc ještě dodalo filmu další kouzelné vylepšení, jakoby už tak nebyl pohádkový až až. Chápu, že si Terry Gilliam ty své vizuální kýčovité orgie prostě odpustit nemůže, ale právě zde už byly na hraně snesitelnosti, naštěstí se většinou udržely na té kladnější stránce, proto tak můžu Imaginárium ohodnotit velmi silnými 3*, které od bodu navíc odděluje snad jen absence kloudnějšího příběhu, který by se jistě do dvouhodinového filmu docela hodil. Docela mě to mrzí, ale zdá se, že už je Peter Stormare v Hollywoodu odsouzen k nepodstatným ale humorným miniroličkám.

Z Dogville přímo do Manderlay. Mladá idealistka Grace si po velmi nepovedené návštěvě malého městečka ve Skalistých horách nedala pokoj a chystá se znovu napravovat nějakou tu zvláštní společnost. Tentokrát je to bavlněná plantáž v jižních oblastech USA, na které je stále praktikováno otroctví, jenž je už 70 let oficiálně zrušeno. Divák může opět očekávat kulisovitou formu, zajímavé psychologické vyvíjení všech postav a zajímavý příběh, ale i když vše toto je na úrovni velmi znamenité, Manderlay jako celek pro mě zůstává na 4* s tím, že do takřka dokonalého Dogville mu chybí výraznější hlavní představitelka. Výtečnou Nicole Kidman totiž vystřídala poněkud nevýrazná Bryce Dallas Howard, která se sice snaží, ale to je jí nakonec vlastně k ničemu, Nicole se ani nepřiblížila. Lars von Trier se tentokrát pouští do poměrně kontroverzní interpretace otroctví a svobody co se týče černochů v USA, což ještě ani dnes není úplně vyřešené téma.

Pokud by se mě někdo za pár týdnů či měsíců zeptal jaký film z filmografie Larse von Triera je ten nejlepší a nejsilnější, bez přemýšlení bych zapomenul na Idioty a vypálil bych: "Dogville!" Ačkoliv jsem hned při prvním shlédnutí viděl film v nezkrácené, takřka tříhodinové verzi, můžu jen podotknout, že atmosféru film neztrácí a je zde jen velmi málo hluchých míst, které jsou tak naprosto zanedbatelné. Na první pohled samozřejmě zaujme minimalizmus, jakým je film řešen, což však bylo vzhledem k charakteru filmu až neuvěřitelně vhodné a povedené řešení. Pouze křídou na podlahu studia nakreslené městečko, v němž má i ten nejposlednější keřík angreštu svůj význam, a jehož hlavní ulice se příznačně jmenuje Elm Street, je dějištěm jednoho z nejpozoruhodnějších filmů, jaký jsem kdy měl možnost vidět. Trier opět šokuje jak je mu vlastní, k nevšednímu stylu totiž přidává ještě pořádnou kupu emocí, psychologických proměn snad všech charakterů, a když toto tříhodinové "peklo" někomu nestačí, tak ho spolehlivě dorazí zdrcující závěr a úplný konec. Nicole Kidman zde sice podává zřejmě svůj nejlepší herecký výkon vůbec, ale tou nejfantastičtější proměnou prochází naopak veškeré obyvatelstvo městečka, které přechází svorně jako jeden muž ve vztahu s Grace z obav, přes ochotu, ale i využívání a vydírání až k úplnému otroctví, které však nakonec stvoří úplné monstrum. Vesnická pospolitost je tím silnější, čím menší skupina lidí to je, proto v tomto zřejmě nejzajímavějším filmem Larse von Triera hraje právě tenká hranice mezi dobrem a zlem tak významnou roli. Jednoznačný plný počet, tady opravdu není nic moc co k řešení, v závěru až podivně chladný film.

Bratři Grimmové a návrat Terryho Gilliama k filmování po sedmileté pauze, který sice nedopadl tak, jak by si asi představoval, ale mně ve výsledku bohatě stačil. Němečtí bratři ve Francií okupovaném Německu kdysi ve středověku lovící či předstírající lovení čarodějnic v lehce humorném fantasy hávu, to se brát vážně stejně nedá. Heath Ledger strká ve všech ohledech ohydného Damona do kapsy, Jonathan Pryce neodolatelně šišlá, Peter Stormare hraje opět parádního sviňáka, což se ještě umocní v úplném závěru, Monica Bellucci už tradičně v pozadí a Miroslav Táborský s Tomášem Hanákem nečekaně v popředí. Nic extra, ale když se člověk moc neupíná k jménu režiséra, tak je vše v pořádku.