kubilov

Úžasný! Skvělý! Třeskutě vtipný! Politicky nekorektní! A v neposlední řadě i zfetovaný! Terry Gilliam mi se svým Strachem a hnusem v Las Vegas dočista vytřel zrak. Kdo by čekal, že po silně matoucím a perfektně natočeným kousku, jakým bylo 12 opic, přijde s feťáckým výletem dvou magorů do Vegas, který je nejen úžasně bláznivý, ale i po celou dobu vtipný, takže nenudí ani na okamžik? Tripy novináře Raoula Dukea (dokonale přehrávající Johnny Depp) a jeho násilnického samojského právníka (snad ten úplně nejlepší Del Torův výkon ever) se buď střídají anebo vypuknou v jednu a tu samou chvíli jako ten poslední, jehož start mě neskutečně rozsekal. Pohled na Benicia jak bojuje s imaginárním soupeřem a Johnny mezitím prožívá jeden z nejvtipnějších nájezdů, jaký jsem kdy měl možnost vidět, je k nezaplacení. Chlapci se hecli a natočili film podobně kontroverzní jako Stoneovi Takoví normální zabijáci a podobně laděný jako Trainspotting, akorát asi desetkrát ulítlejší. Chápu rozčarování diváků, kterým tento drogami vyloženě přetékající film nesedl, ale já se při něm bavil od začátku až do konce a velmi rád ho zařadím po bok právě 12 opic na pomyslný vrchol filmografie Terryho Gilliama, který se musel na tomto filmu opravdu pořádně vyřádit.

V souladu s tím, jak se Amerika z ulítle šílených osmdesátých změn transformovala do klidnějších, ale drsnějších let devadesátých, změnil lehce svůj režisérský styl i Terry Gilliam, který před Králem rybářem ve svých filmech hodně dával důraz na vizuální stránku, jenž se zde poněkud uklidnila. Místo tradičních bláznivých komedií plných bizarních postaviček a činů se tak pustil do více dramatických vod, podobně jako u Brazil, ale s úplně jinou problematikou. Řeší zde rozdíl mezi člověkem normálním a psychicky narušeným, přičemž v průběhu více než dvouhodinové stopáže tyto dva stavy na obou hlavních postavách střídá a různě je proměňuje, takže ke konci se vlastně může zdát, že je normální být blázen. K tomu používá faktory jako romantické sbližování dvou nesmělých lidí, prostředí bezdomovců či mentálně postižených lidí na okraji společnosti a s tímto ještě navrch s předchozím zdánlivě neslučitelnou pověst o hledání Svatého Grálu. Ve výsledku tak jde o pěkně rozmanité a kvalitní dílko.

Orwellovská dystopie v režii vizuálního mága Terryho Gilliama, která na první shlédnutí vypadá jako výpověď člověka na LSD závislého, minimálně tedy poslední čtvrthodina, která jako by z jedné takovéto mysli vypadla. Zajímavé prostředí alternativní minulosti / současnosti / budoucnosti, skvělé herecké výkony, ať už Jonathana Pryce, Michaela Palina či už tehdy dvojnásobného držitele Oscara, Roberta De Nira, který se ale bohužel ve filmu prakticky jen mihl. Ovšem nejsilnější stránkou není ani vizuálno, herectví nebo časové situování, tím největším esem v rukávu, kterým Brazil disponuje, je nekompromisní kritika společnosti přes absurdity jako Ministerstvo informací, programování života, nesamostatné myšlení a kontrola úplně všeho, která by nás teoreticky jednou taky mohly čekat.

Ačkoliv Gilliamovo originální a fantastické Dobrodružství Barona Prášila není nějaký superhit, tak o vyložený propadák, jak je někde předkládáno, také rozhodně nejde. Být větším fanouškem Terryho romantičtěji pojatých filmů (rozuměj umělecký styl), rozhodně bych hodnotil výše, ale jako sympatizant realističtějších filmů (opět umělecký sloh), mu dávám obligátní a lehce nadprůměrné 3*. Ono nelze vyloženě říci, že filmy jako 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas jsou v obecném měřítku filmy žánru realistického, ale v rámci Gilliamovy filmografie tomu tak rozhodně je. Ovšem film je to i přes někdy až přílišnou infantilnost kvalitně natočený a v některých momentech vyloženě pro dospělejší diváky (Měsíc). Ale ať už je to tam, či v zažívacím traktu obrovské příšery, na Barona Prášila se nedívá vůbec špatně, i když to možná ještě o dost víc docení sorta obecenstva, pro kterou je tento film určen. Třeba mně k relativní spokojenosti stačilo Zrození Venuše s Umou Thurman.

Crimson Permanent Assurance aneb čtvrthodinový prolog před posledním celovečerním filmem Monty Pythonů. Absurním humorem nešetří, proto je možné, aby se parta dědků z Británie sebrala a v domě DOJELA do New Yorku, kde zahájila bitvu na život a na smrt.

Jeden malý chlapec a šest trpaslíků na cestě historií, kde za humorných okolností potkávají Napoleona s Monou Lisou, Robina Hooda v Sherwoodském lese, Agamemnona v Mykénách nebo třeba Titanic v onen osudový den. Zajímavé role Johna Cleese, Iana Holma a hlavně Seana Conneryho, naopak opět neschopná a na zabití Shelley Duvall, která v mých očích každým filmem padá stále níž a níž (pokud to vůbec jde). Trošku přehnaný a protažený závěr nakonec Bandity srazil na 3*, které ale přesto nejsou vůbec špatné.

Jabberwocky jako celovečerní samostatná prvotina Terryho Gilliama, ve které se poměrně výrazně projevují prvky Monty Pythonského humoru a Terryho vlastního fantastického myšlení, které mi ale v kombinaci se středověkou fantasy zápletkou ve srovnání s jeho dalšími počiny příliš nesedlo, takový průměr.

Chronologicky poslední a dle mého názoru i nejslabší Monty Pythonský celovečerák, avšak i pro něj jen těžko hledám negativní přívlastky. Po geniálních středověkých a starověkých dobrodružstvích se tentokrát děj filmu, lépe řečeno jednotlivých epizod, odehrává především v současnosti a už první epizoda určuje ráz celého filmu. Absurditou se opět nešetří, originalitou také ne, jen vtipem možná občas ano, i když stále je zde spousta dokonalých scének, které dokáží pořádně polechtat bránici, jako například: Sexuální výchova, osmaosmdesát dětí, definice protestanství, blití a minipořady "The Middle of the Film" a "The End of the Film".

"And now, fuck off!" Zřejmě ve své době nejkontroverznější z Monty Pythonských filmů, parodie na Jeruzalém v první polovině prvního století, parodie na Římany, parodie dokonce i na Ježíše, ale parodie zatraceně trefná a vtipná. Po Životě Briana vím jestli si vybrat JLF nebo LFJ, skvělá zábava.

"Ni!" Nikdy bych neřekl, že se mi Monty Pythoni budou až tak líbit, svérázný britský humor spojený s parodií všeho od své vlastní historie, přes politiku až k dlouholetému anglicko - francouzskému hecování. Spousta skvělých hlášek, úžasně vtipných scén v chtěně laciném provedení, které tomu všemu dává takovou míru absurdnosti, že už po chvíli člověku nepřijde ani divný konec filmu, vlastně je vzhledem k průběhu jediný možný. A pokud tento druh humoru zrovna někomu nesedne, tak snad nedopadne jako animátor filmu. U mě jednoznačně nejlepší celovečerní film z dílny Monty Pythonů.