Glowski

Dojem z obrazově působivého úvodu a zajímavé, modernistické typografie titulků vydrží asi první půl hodinu, kdy se ještě zdá, že by Neviditelný život Eurídice Gusmãové mohl mít sám nad sebou nadhled. Čím déle jej ale divák sleduje, tím víc se obává, že už žádné další překvapení nepřijde a vskutku. Jedná se totiž o variaci na klasický žánr jihoamerických kinematografií, melodrama, která je sice současná tím, že dává hlas a osobnost ženským hrdinkám (což je fajn, i když postavy Eurídicina otce a manžela se už pohybují na hraně karikatury), ale ve vztahu k žánrovým konvencím zůstává velmi tradiční. Navíc je to celé napsané a poskládané tak, že jsem nebyl schopen si k postavám vybudovat vztah a následně ronit slzy nad jejich osudy, celé je to jak kdyby příliš vypočítané na základě toho, co se od takového filmu očekává a přitom ve výsledku cítím jen odstup. Viz finální sekvenci s objevením dopisů, která přichází z ničeho nic po padesáti letech, trvá asi dvacet minut, a každému musí být od začátku jasné, k čemu při ní dojde. Překvapuje mě, že takový film vyhrál sekci Un Certain Regard a vlastně mě mrzí, jak na mě (ne)zapůsobil, dost jsem se na něj těšil.

Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul.

Stále je to výborné - skvěle napsané, přesně načasované, vynalézavé a do jisté míry nepředvídatelné. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že Bongovy (nebo teď už Ponovy) filmy z minulé dekády dokázaly být zrádnější, ostřejší nebo celkově otevřenější (Vzpomínky na vraha). Parazit je při své dokonalé výstavbě trochu zavinutý sám do sebe, a i přes mnohovrstevnatou alegorii (postavenou na velké nadsázce, kterou je nutné přijmout) jím nabízenou, ho během posledních patnácti minut předběhnete a budete přesně vědět, co přijde. Všechno do sebe dokonale zapadne, moment překvapení zmizí. Zbyde skvělý, „bongovsky" namíchaný koktejl, kterým je ale možná až příliš snadné se opít.

Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu !

Totální rozchod s mým vkusem a smyslem pro humor. To ale samozřejmě z Žen v běhu ještě nedělá špatný film. Ten z nich dělá odfláknutý (?) scénář plný nesmyslných odboček a zoufalých pokusů vytvořit dramatickou zápletku; přitom to celé stojí na neschopnosti nebo neochotě všech postav projevit byť jen špetku empatie. Film, který je plný oplzlého humoru, ale nemá na to, být „poctivě“ sprostý, protože chce zůstat mládeži přístupný. Film, který se chytá naivních motivačních blábolů typu „slovo nejde, neexistuje“, ale svým hrdinům dává všechno zadarmo – respektive stačí zaběhnout deset kilometrů a ocitnou se v sluncem věčně zalité říši, kde můžou donekonečna grilovat, močit na popel svého dědečka a plodit další potomky.__________Z producentského hlediska ale (až překvapivě) dobrý tah (bez ironie).

Zbytečně dlouhá road movie, tak dokonale vystavěná na několika motivech prolínajících se celým filmem, že budete schopni předvídat i některé repliky (to není nadsázka, ale fakt). Jihem Spojených států proveze diváka s dobrými úmysly, ale jen s minimem invence nad rámec očekávatelného sdělení, kterou navíc bojkotuje potřebou všechno doslovně vysvětlit i těm nejpomalejším v kině ústy postav zkrápěných deštěm. Nejhorší „Nejlepší film“ minimálně od roku 2014.

Nevzpomínám si na pozoruhodnější remake z posledních let. Guadagnino se rozhodl čerpat z původní Suspirie jen rámcově a natočil vlastně úplně nový film, vydávající se opačnou cestou než italská klasika. Zatímco Argento vyvolával exaktně nepopsatelné strachy v rámci archetypálního příběhu agresivní kombinací barev a zvuků, Guadagninův film tematizuje své zasazení do (rozděleného) Německa 70. let i „magickou“ funkci komunikace v podobě tance, rituálu. Jeho verze je tak podstatně delší, dramaticky pomalejší a významově kryptičtější, pročež má blíž k současným uměleckým hororům (jako např. Raw) než k těm „brakovým“ italským, které budily fyzický strach/odpor častěji a pudověji (jinak úžasná typografie, plakáty a trailery k filmu jsou tak trochu matoucí). Přestože nová Suspiria takový dopad na diváka nemá, její formální stránka stojí stále za pozornost, ať už jde o rychlý, dezorientující střih, vychýlené rakursy kamery, nebo halucinogenní nasvícení vrcholné sekvence. Zamrzí tak jenom některé lacinější gore efekty (právě na konci filmu) a fakt, že Suspirii neuvidíme v prostředí kina, které by jejím tmavým barvám a ozvučení výrazně prospělo. (Mimochodem – tohle je mnohem spíš „taneční horor“ než loňský Climax)

Almodóvarova hra s genderovou i žánrovou kategorizací. Nejnapínavější a nejlépe uspořádaná z těch, co jsem zatím od něj viděl.

Favoritka se rozbíhá velmi rychle a se vším, s čím si Lanthimosovu tvorbu spojujeme: zkoumání společenské struktury na základě mocenských vztahů, jejich sepjetí se sexem a násilím, specifické použití jazyka… Ke konci ale už výrazně zpomaluje a my zjišťujeme, že tentokrát nejsou hlavní hrdinové jen loutkami v režisérových rukách, ale mají vlastní pocity a žijí ve světě, který dost dobře může být i ten náš (před třemi sty lety). Královnu v závěru chápu jako fyzicky i psychicky zničenou ženu, přemýšlející o špatných rozhodnutích a nenaplněném životě, která/ý nelze vrátit, a něco takového jsem zpočátku rozhodně nečekal. O to víc jsem teď zvědavý a těším se na další Lanthimosův film.

Brána do paralelních světů, která po spuštění chrlí světelné paprsky a trsy barevných jisker, se stává dějištěm finálního souboje hrdinů proti padouchovi, a její vizualizace je příznačná pro celý film. Tvůrci jako by nasáli kulturu, která nás v současnosti obklopuje na každém kroku, rozložili ji na menší částice, trochu je pomíchali, a vzniklé střípky nakonec vypustili v pestrobarevném ohňostroji do světa vlastního díla. Sledovat nový film o Spider-manovi je jako listovat komiksovým sešitem z paralelní dimenze. Příběh o zrodu superhrdiny a jeho učení se ovládat své nově nabyté schopnosti vám bude povědomý, ale samotný hrdina a způsob animace jeho reality je úplně nový a strhující.