PetrPan

Další populární duchařský námět, u nějž mi zpočátku hned na mysli vytanulo Crystal Lake a Friday 13th. Později se  tu vydáváme odlišnou cestou a na maniaka s hokejovou maskou samozřejmě nedojde, nicméně po hororové stránce funkční a zdařilá epizoda. Vodní útoky báječné, finále očekávané, ale povedené. Čtyři bublinky na hladinu stoupají.

Predátor hadra! Inspirace tímhle veleslavným sci-fi je tu cítit na sto honů.  Prales a neviditelný  humanoidní nepřítel s nadlidskou silou. Zpracování indiánské legendy tímto způsobem přesně odráží nadhled autorů, který se vine celým seriálem a zřejmě i stojí za jeho velkou popularitou. Při zúčtování jsem jen čekal, že Dean pronese něco ve smyslu Ty máš ale držku!  Pět obětí v objetí.

Aneb jak v pilotu zaujmout a nastartovat parádní, dnes už 15 sérií dlouhý, seriál! Kdysi dávno, když jsem s Lovci duchů začínal, mne první případy bratrů Winchesterových až tak nezaujaly a málem jsem od nich utekl.  A teď po letech se zatím zdá, že svůj tehdejší názor si hodně poopravím. První díl hned na začátku rozdá karty osudu a ač divák ještě  netuší, kam jej plameny zavedou, je jasné, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou.  Dean a Sam přichází!  Po krátkém představení jejich naturelů (supernaturelů) se vrháme do prvního případu inspirovaného legendou La Llorona.  A tady by možná měli od obrazovek navždy odejít všichni ti, kteří nikdy neholdovali trafikovým paperbackům nebo je pro ně deus ex machina sprostým slovním spojením.  První střetnutí s tajemnými silami bratří spíš přežijí,  i když vzhledem k jejich protivníkovi vlastně i užijí, než vyřeší  a finále se střetnutím zmučených duchů příjemně překvapilo.  Na startu visí čtyři hvězdy.

Příběh o umírání a jak se s ním lze vypořádat.  Poselství pak není ničím výjimečné, ale to je jen dobře. Skutečně důležité věci člověka totiž vůbec nenesou nějaké znamení originality, ale jsou nenápadné až fádní. Často na ně zapomínáme, přehlížíme je, bereme jako samozřejmost, odkládáme, bagatelizujeme.   Ale jsou chvíle, třeba, když umíráme, kdy nás všechny tyhle "nedůležitosti, klišé a obyčejné samozřejmosti" doženou  a je jen na nás, zda jejich běžně skrytou krásu dokážeme či chceme ocenit.  Obyčejný film o obyčejných věcech., obyčejně upřímný a obyčejně dojemný. Čili jen taková obyčejná pětka. P.S. pro Pánaboha:  Poslední tři měsíce života si rovněž vyhrazuji pro nějakou svou Rosannu Arquette, děkuji.

Kdysi na videu moc fajn a jedno z mých prvních setkání se Slyem, čili nostalgická příchuť nějakou tu hvězdu přihazuje.  Na stranu druhou  docela mělká a bagatelizující břečka na silné téma, navíc natočeno dle skutečnosti a tam už tohle "čisťoulinké" zpracování hraničí až s neúctou. Angažmá Pelého a dalších  hvězd tehdejší světové kopané zajímavé a v samotném zápase patřičně využité, nicméně formální oslava fotbalových parádiček by se vyjímala ve filmu čistě sportovním, nikoliv s takovýmto historickým podtextem.  I symbolicky pochopitelná, ale silně amerikanisticky romantizovaná,  vzpoura lidu na závěr spíš nasere než cokoliv jiného. Neměl to být krutý film, chápu, ale slepými se střílet taky nemuselo. 2:0

"A ďábel se vkrádá, svý tělo neovládáš..."  Jen škoda, že sbírkou zvadlejch růží je i tenhle italský horor, od něhož jsem i díky komentářům svých oblíbenců očekával mnohé, jen ne to, že místo ďábla se mi do těla bude vkrádat zejména nuda. Nutno ale poznamenat, že nikam nespěchala a dala si na čas a místy ji dokázala na chvilku vytěsnit i  ta zde mnohými skloňovaná tísnivá  atmosféra a jednou i skvělá strašidelná scéna.  A to mi na začátku šepotavý svůdný hlas napovídal, že se mi dostane hypnoticky okouzlujícího ponoru do  temnoty skrývající neznámé mystérium či budu podobně konsternován sledovat za svitu svící listování starými knihami plných tajemných textů. A nebo se dočkám koz.  A prd.  De facto part pro dva protagonisty o koketování se silami zla mne za nic nechytnul.  Osud hlavního hrdiny mi byl zcela ukradený, napětí nulové, hrátky s tajemnými silami bez náboje  a jedna jako by z oka vypadla "nejlepším" italským pohádkám ever (Fantaghiro rulez).  Dvakrát nadšený jsem prostě nebyl..

Finská filmová deprese už pro mne není žádným překvapením, a tak jsem k dalšímu snímku ze země tisíců jezer nepřistupoval s očekáváním nějakého hřejivého zážitku. A žádný ani nepřišel, byť v závěru mraky skutečně odtáhly. Odtažité herecké výkony a pečlivě naaranžované scény však perfektně dokreslovaly lehce hořkou a suchou komedii o strastech života souvisejících s nezaměstnaností  a pocitem nenaplnění vlastních snů.  Ilona a Lauri vedou řekněme normální život, leč za fasádou tohoto vcelku snesitelného stereotypu číhá smutek a beznaděj nepříjemně se zrcadlící ve výrazu zpočátku ještě zajištěné a zaměstnané Ilony. Ztráta zaměstnání se pak pro oba paradoxně stává vysvobozením a možná i vstupenkou do ráje, ale je třeba pro to něco udělat. Kaurismäkiho minimalistický  styl asi každému nesedne, ale já se bavil  u mnohdy cynických vtípků a zároveň mne na konci potěšily ty odplouvající mraky, protože jsem Iloně i Laurimu držel pěsti. I když přes veškeré strasti je třeba říct, že ten Damoklův meč nad ně autor zavěsil dost bezpečně a já celou dobu tušil, že nespadne.  "Nechám rozhodnout karty."... a vytáhl jsem pikovou čtyřku, nekecám!

Hororů o stěhování se do kravské prdele, kde se všechno vždy tak báječně posere, již bylo od dob Amytyville natočeno větší než malé množství.  V Ghostlandu jsme ale vcelku originálně ušetřeni postupného odkrývání nějakého temného tajemství a hlavní postavy se v průseru ocitají dřív než si stačí vybalit. Po brutálním entrée pak  sice přichází očekáváná menopauza, nicméně ta se paradoxně dočká svého překvapivého nahlodání a tady musím říct, že si mě Laugier  definitivně získal.  Mindfucky na podobný způsob  můžu a ač se následující kočkování s úchyly místy neslo v duchu "Tak to určitě", rozhodně jsem se nenudil, bylo totiž vyváženo potěšujícím "Pořád se něco děje".  Jen čtyři prstíky pod sukýnkou pátrají...

V Libanonu máme fungující státní zřízení, spravedlivé a naslouchající soudy, nestrannou policii, rozvinutou charitu a nějaká vyšší třída  třá vykořisťujících zmrdů šejků tu vůbec , ale vůbec neexistuje. To mě Alláhu poser.. Jestli on náhodou není problém i  v tom vašem posraným systému paní Labaki, co říkáte?  Ale chápu, že  předestřít myšlenku o politice jednoho nebo žádného dítěte ( nebo možná i kastraci pro neposlušné?) je politicky mnohem průchodnější než tepat do bigotního systému nábožensky pomatených, zkorumpovaných  či jinak narušených zmrdů, kterým je blaho jejich národa, jemuž obvykle vládnou rukou Alláhovou,  jinak zcela u prdele.  Na stranu druhou  hodně nepříjemná připomínka toho,  jak v pokryteckém světě žijeme.  Ty špinavé ulice, bída, hlad, žebráci, to všechno je skutečné. Stejně jako sny, láska a lidskost, které se neohraničují rasou či náboženstvím.  A teď jak tohle ohodnotit? Hm, podobná dilemata, už mám vlastně vyřešená, morálně v mnoha ohledech odpad, citově za pět. Tři.

Námět je sám o sobě na pět hvězd. Odhalovat podobný hnus není nikdy zbytečné a pro zachování alespoň pilířů toho, čemu říkáme lidskost,  i jeden z nejdůležitějších předpokladů.   "Systémové zmrdství "je totiž přesně tou erozí, která by nám mohla přinést zkázu dříve než to udělá matička Země nebo tatínek Sluníčko.  Zpracování onoho procesu velkého odhalení  skupinou novinářů se pak až štítivě odklání od jakékoliv lacinosti, neplést s emocemi, střet Ruffala a Keatona v závěru vydá za všechny slzičky, a tak je možné, že ne každý se dokáže na tuhle na první pohled chladnou notu naladit.  Morálně však  tenhle film pohlavkuje opravdu nemilosrdně ( "Hm, to jsem byl já, já to stopil a dal do domácí rubriky, vůbec si to nepamatuju") a tak to má být. Čtyři, já bych totiž znovu vztyčil kříže na pahorcích ... a nezely by prázdnotou.