Joedas

Heat je skvost, kterej ve svý kategorii nemá srovnání. Čaroděj Mann zase vykouzlil atmosféru se suverenitou sobě vlastní, napsal scénář, co se umí zavrtat hluboko do nitra dvou hlavních protagonistů a celý to odvyprávěl s takovym přehledem, že ten film pocitově trvá místo tří hodin tak dvě. Maximálně. Viděl jsem to teď v krátkym časovym rozmezí třikrát, a tu délku jsem nepocítil ani jednou. Mann ale nespěchá. Pečlivě buduje základy pro vyvrcholení, kterym dle mýho není jen a pouze ona slavná přestřelka, ale prakticky celá druhá polovina, kde se po důsledný expozici začíná sklízet úroda v podobě osudových setkaní obou rivalů a jejich týmů. Už tak skvělě napsaná postava je v Alíkově neodolatelnym pojetí něco tak strhujícího, že by se člověk do těch přestřelek vrhnul po jeho boku třeba i s prakem v ruce. Zkrátka v každym ohledu maximálně poctivá a plnohodnotná podívaná, která v divákovi roste a je s každym dalším shlédnutím lepší.

Tak po několika letech a dvou čerstvých kinoprojekcích v rámci letošního výročí můžu konečně napsat, že o tomhle díle nemá smysl nic psát.

Jako film podléhající pravidlům velkorozpočtových blockbusterů to bohužel chvílema skřípe, pojetí je to ale perfektní. Razí si to svojí cestu a hrdě se to staví na stejnou úroveň předchozích ztvárnění. Tenhle potemnělej, zasmušilej Batman je vítanou odbočkou z proudu generickejch a bezkrevnejch comicsovek, který mně osobně už lezou krkem. Nechci to vynášet do nebes, protože detektivní pátrání není nakonec až tak uspokojivý, finále je krkolomně nucený a vyprávění možná až moc zbytečně roztěkaný, jenže v těch důležitejch momentech to zkrátka funguje. Když se Batman poprvé vynoří z přítmí za podkresu Giacchinova famózního eskalujícího motivu, prostě to do sebe zapadne. Bez Pattinsona by ta atmosféra nefungovala, to on jí svým uchopením netopýřího tápajícího hrdiny dotváří a vice versa. Kdo je ale rozdílovej hráč je Zoe Kravitz a její Catwoman, ze který je tady dokonalá femme fatale plnící roli klasicky pasivního motivu pro našeho hrdinu i aktivního hybatele děje. Zoe tu kočandu vystřihla s naprostou grácií a ačkoliv Michelle i Anne zbožňuju, tahle Selina u mě jednoznačně vede. Do tohohle Gothamu se rád vydám znovu, doufám že brzy.

Po skončení jsem si taky přeorganizoval svoji skromnou sbírku vinylů. Inspirující, uklidňující a zábavný malý filmík s úsměvnýma figurkama, který dochází k dojemným závěrům a hraje jim k tomu skvělá hudba. Dokonale příjemná záležitost

Takovej ten film, po kterym máte chuť všechny zúčastněný poplácat po rameni. Vtahující pohled na jeden hektickej večer v luxusní restauraci, kde ten stres z plátna přímo sálá. Pro lidi z branže asi nová srdcovka, pro nás ostatní vítaná ukázka toho, jak to funguje na druhý straně barikády. Lahodný.

To moje hodnocení tady (víc než jindy) neodráží skutečnej zážitek. Objektivně tomuhle filmu nemůžu nic moc vytýkat, jen mě to prostě...nebavilo. Oceňuju tu autenticitu a vítám možnost jednou za čas taky ve filmu nahlédnout do života reálných lidí z masa a kosti, ale přece jenom to není to co já ve filmech většinou hledám. Takže to respektuju a hodnotím spíš můj přístup než ten film jako objekt.

Kolega Botič to se svojí "stylově oblečenou gangsterkou s duší telenovely" vystihnul přesně. Ridley umí, nemůžu říct že to člověka do toho podivnýho světa nevtáhne a bavilo mě to sledovat po celou štědrou stopáž, jenže se nemůžu zbavit pocitu, že to Scott celý ukočíroval spíš na velmi spolehlivýho autopilota, než aby hýřil invencí. Práce s postavama se mi líbila v tom smyslu, že ačkoliv jsou téměř všechny po většinu času minimálně na facku, scénář s nima opíše takový křivky, že vám je každý z nich alespoň v jednom momentě líto. Což je ale bohužel asi nejsilnější emoce a účast, který ze mě House of Gucci dostal. Na nějakej silnější prožitek je tam až moc tý telenovely, kterou navíc silně prohlubují ty herecký výkony. Nezlobte se na mě, ale to brutálně taliánský pojetí ustáli dle mýho názoru jen Pacino a Driver. Zbytek v čele s Letem opravdu nešel brát vážně, ačkoliv se člověk bavil. Jen nevím jestli s filmem, nebo na jeho účet.

Z dnešního hlediska co se hlavně dynamiky týká už poměrně vyčpělej, přesto stále svym kouzlem odzbrojující muzikál. Skvěle to vypadá, skvěle to zní a některý písně a čísla jsou famózní. Nejsem největší fanoušek ústřední dvojice, která dle mýho oproti zbytku obsazení postrádá onen šmrnc, zejména Tony mi byl po většinu času protivnej svojí naivitou a afektem. Ale celkově je to živá, co do řemesla vynalézavá podívaná, ze který punc kultu dýchá v každý scéně.

Hypnotická zpověď doby, která sice postrádá pointu coby východisko, tu tolik příznačnou odosobněnou intimitu dnešních "vztahů" ale vystihuje dobře. Mám rád podobný bezdějový ale relevantní komentáře, který nic zásadního neřeší, ale jsou civilně zahraným, esteticky nasnímaným odrazem chování vzorku lidí. Přijde mi, že podobných kvalitních pokusů je málo.

Wes Anderson zůstává svůj a mě to asi v nejbližší době bavit nepřestane, už ale přestávám mít pocit, že točí přímo pro mě a dává mi to co mi v ostatních filmech chybí. Grandhotel Budapešť pro mě byl svýho času zásadní divácká událost a věřim, že French Dispatch může mít na někoho stejnej dopad, mně už ale asi vlak ujel. Ten Wesův pohled na věc mě ale nepřestává fascinovat a dokazuje se, že není až tak podstatný, co je předmětem zájmu. Tím chci říct, že jednotlivý kapitoly a jejich pointy podle mě nemá moc smysl řešit, tohle je hlavně pocta autorskýho uchopení. A Wesovo autorský uchopení je zdá se neokoukatelný, i když je tady chvílema hnaný do krajnosti.