Colby Sawyer

Zatímco první série byla jen takové naťuknutí, jestli tohle zaujme někoho i mimo Japonsko, tak dalšími sériemi se z Castlevanie stává regulérní pecka, která baví dějem i vizuálem. Postavy jsou rozličné a zajímavé, postupné budování světa a mytologie vtáhne a člověk se nemůže dočkat dalšího dílu. První dvě série tvoří relativně uzavřenou kapitolu a třetí naopak velmi pěkně načíná další. Přibylo postav i dílů, takže se jde více do hloubky a baví to čím dál více. Castlevanie byla v herním světě velkým pojmem, ale v dnešní době je tato série úplně mrtvá a vcelku zapomenutá, takže je fajn se do tohoto zajímavého světa ponořit skrze povedený seriál. Přestože anime nemám rád, tak toto mě skutečně nadchlo a těším se na další série. Čtvrtá a poslední série neudělala zbytku ostudu a jedná se povedené zakončení celého seriálu. Jsem rád, že se to neroztahalo a udrželo si to potřebnou kvalitu. Má to začátek, prostředek i konec, navíc to i celé skvěle vypadá. Rozumná délka z toho dělá jasnou volbu pro všechny fanoušky anime a dobrého fantasy.

I lost my body je velmi krásný a smutný animák, který dokáže zahrát na tu nejcitlivější notu. V originálním námětu je nám servírována plejáda podnětů a emocí, která dějem volně plynou a nechávají diváka v lehké melancholii. Ať už jednotlivé prvky či jako celek má tento snímek sílu a nabizí něco, co se k divákům v takto přístupné formě dostává málokdy. Není to dokonalé, ale dokáže to uhranout, což rozhodně není vůbec málo a každý, kdo má náladu na něco origináního s velkou dávkou citu, by se na tohle měl podívat.

Typická dvojka. Je to sice větší, ale není to tak vtipné, akce taktéž není přelomová a obecně chybějí nápady. Větší počet postav je demonstrací toho, že je potřeba to za každou cenu nějak ozvláštnit, ale neví se, jak to udělat kvalitně. Plot twist s důchodci není vtipný, naopak je místy dost otravný. Věci, které na poprvé fungovaly skvěle, nyní více či méně tápou a já se chvílemi dost nudil. Chybí tu tah na branku, dialogy jsou plytké a klišovité. Vtipy na jisté nelogičnosti her a nutnost sžít se s avatarem fungovaly na poprvé skvěle, ale opakovaný vtip již není vtipem. The Next Level je fajn rodinná jednohubka, která neurazí, ale zdaleka ani nenadchne. Dvojka Jumanji je prostě ten film, který je fajn, ale jedním dechem je třeba dodat, že jednička byla lepší. Trojka velmi pravděpodobně vznikne a já doufám, že dostaneme něco originálního a zajímavého jako byla třeba Zathura, protože potřetí to samé už by byla tragédie.

Den před prvním zhlédnutím tohoto snímku jsem dočetl knihu, která se mi velmi líbila. Už po přečtení anotace mi bylo jasné, že z knihy zůstanou možná tak jména a název. Nemýlil jsem se, kdybych chtěl film hodnotit jako adaptaci, tak tomu musím napálit rovnou odpad, ale s předlohou to má tak málo společného, že není problém se od knihy zcela oprostit. Bohužel i jako samostatný film tu nemáme žádný zázrak. Snímek je víceméně jen expozice a pak trapné rádoby popcornové finále. Celé se to snaží tvářit, že je to chytřejší než normální zombie vyplachovačky, ale v reálu to je stejně tupé. To že se Will baví s figurínami a má hezkého pejska z toho nic chytrého nedělá. Za celou dobu nedostaneme propracovanou psychologii postavy, práci se světem či aspoň něco, co stojí za nějaké emoční vypětí. Místo toho Will chodí po New Yorku, místama tam jsou laciné jumpscary, jedná šíleně trapná deus ex machina a tupé finále. Nudil jsem se. Aspoň to není moc dlouhé. Alternativní konec je fajn, film by sice nezachránil, ale je mnohem lepší než to, co se dostalo do finálního střihu. Navíc v něm je i jediná věc, která by mohla být poctou a odkazem knize. Bída, nechápu, proč je tahle věc tak populární a chválená. Velké zklamání.

Clone Wars jsou skvělý počin, který musí potěšit každého správného SW fanouška. Vizuál je ze začátků slušný, později výborný a současně běžící sedmá série vypadá podle mě přímo luxusně. Obecně mi ten styl hodně sednul, je velmi specifický a myslím si, že se ke Star Wars dost hodí. Zároveň to celé díky němu vypadá mnohem dospěleji. Clone Wars neustále svou kvalitu zvyšují, ale trpí místy až obrovským rozdílem v kvalitách jednotlivých dílů. Máme tu fantastické linky jako je Maul a Savage s Nightsisters, otrokáře, Geonosis, Mortis či Umbara. Zároveň tu jsou díly s Jar Jarem, ubíjející díly s droidy či naprosto uspávací epizodky ze senátu, kde furt něco vyjednává Padmé. S postupujícími sériemi se tvůrci rozhodli dělat většinou 4-dílné minisérie, což je za mě výtečné rozhodnutí, které umožnilo dávkovat lepší příběhy. S postupem času tvůrci získali i odvahu a řeší zajímavější i odvážnější linky než jen věčné nahánění Dooku a Grievouse. V první sérii jsem si říkal, že Malevolence je dobrá linka, ale s Dathomirem z pozdějších sérií se to přitom vůbec nedá srovnávat. Kvalita linky kolem bratrů je o pár kategorií někde jinde. Seriálu ze začátku srážela i zmatená chronologie, ve které nebyl vůbec žádný systém a některým linkám dost ubližovala. Obecně jsou ale Clone Wars pecka, která baví a těším se až si někdy pustím ty nejlepší série ve správné chronologii znovu. Sedmá série sice ještě neskončila, ale nevěřím, že by můj názor nějak výrazně změnilo posledních 7 dílů, ale uvidíme. Každopádně CW je pro fanoušky povinnost a pro ostatní velmi dobrá seriálová volba. PS: 7 série je esencí Clone Wars. Slibný začátek, bídný prostředek a nakonec epické finále. Prostě klasika a pořád top záležitost.

Malé ženy jsou fajn film s výborným castingem a nadčasovou tématikou. Jako celek je to bohužel celé tak trochu nesourodé. Někdy tu máme propracovanou romanci, silné výjevy mezi sestrami i práci se zajímavými tématy. Jindy se film vleče nebo až moc spěchá či prostě znuzeně přešlapuje na místě. Děj není vyloženě předvídatelný, i když divák často tuší, co bude následovat. Samozřejmě příběh stojí a padá na předloze, která už byla napsána před nějakými desetiletími, takže některé jednání působí zvláštně. Postavy jsou občas hloupé a naivní, některé věci se dějí bez vysvětlení a dvě časové roviny jsou fajn, ale čas v nich ubíhá, jak se mu zachce. Vyloženě jsem se neztrácel, ale lepší chronologii bych ocenil. Jinak se jedná o příjemný film, který má přes své nedostatky, co sdělit a myslím si, že osloví diváky napříč generacemi.

Leigh Whannell je génius! Už Upgrade bylo podle mě brilatní dílo a tady se laťka zvedá ještě výše. V základu poměrně jednoduchý nápad je zde přetaven v něco naprosto skvělého. Whannell nesází na lekačky, ve filmu je pořádně vlastně jen jedna a u té jsem i zařval, jak jsem se lekl, jinak je tu po celý film tíživá a skličující atmosféra, která nenechá diváka ani na chvíli vydechnout. Propracovaná kamera vyloženě vtahuje a zírání na prázdnou místnost ješte nikdy nebylo tak děsivé. Jak v tíživých scénach, tak v těch akčnějších je vidět ta hravost a talent pana režiséra, který ví, co a jak chce divákovi ukázat. Celý film si publikum vodí jak se mu zachce a nechává ho, aby byl pohlcen výborným scénářem, který bere klasickou látku velmi svěžím způsobem a témata jako PTSD či domácí násilí jsou velmi umně zpracovaná, takže mimo úžasné hororově-thrillerové roviny tu máme i tu sociální, která pro mě zvedala film ještě o něco výš. Elisabeth Moss je v hlavní roli naprosto neuvěřitelná a já pevně doufám, že ze tento výkon posbírá nějaké ceny, protože budou rozhodně zasloužené. Nejsem sice žádný hororový fajnšmekr, ale nebojím se říct, že tohle je naprosto jedinečné dílo, které stojí za pozornost. Leigh Whannell to po Upgrade zase dokázal, zase mě naprosto dostal svým velkým umem. Jeho propriety jako soft sci-fi prvky, pulzující hudba a božsky natočená akce se zde skloubily s fantasticky napínavou atmosférou, takže já už vlastně nemám slov, a tak řeknu jen dvě věci. Je to paráda, koukněte na to!

1917 je veledílo, které osloví především formou než-li obsahem. Příběh není vůbec špatný, má skvělé momenty a takovou tu hrdinskou atmosféru, ale zároveň v něj jsem menší kiksy a nelogičnosti, které by se daly rozpitvat, ale to já tu dělat nebudu. Děj má sice své chyby, ale ty filmu rád odpustím, neboť to jak je to natočené, tak toto nemá obdoby. Samozřejmě to tvrzení, že jde o jeden záběr je trochu přehnané, je to minimálně na dva záběry a občas jsou ty "střihy" mezi scénami trochu moc do očí bijící. Všechny ty jakoby zbytečné přelety přes stromy, kameny a jiné překážky jsou někdy až moc očividné, ale to v konečném důsledku zas tak moc nevadí, protože jinak je ve filmu tolik fantastických dlouhých a propracovaných scén, že z toho jde hlava kolem. Duo Mendes a Deakins servíruje filmařsky naprosto neuvěřitelné scény, ze kterých se skoro až tají dech. Výprava je zde enormní a celé to působí velmi realisticky, takže imerze je místy skutečně maximální. Až na ústřední dvojici funguje celé obsazení ve formě cameí, takže i když herecká skvadra vypadá skvostně, reálně se jedná spíše o takové marketingové pozlátko, kde jsou hvězdy tak trochu zbytečné. Naštěstí je ústřední dvojice skvělá a dokáže film utáhnout. Nejedná se o nejlepší válečný film, ale rozhodně se jedná o jedinečný počin, který by se měl vidět. Nejlépe na velkém plátně.

Pixar utekl od sequelů zpět k originálním animákům a opět to trefil. Už jen kvůli volbě modernizovaného klasického fantasy světa musím tleskat, protože toto téma je trestuhodně opomíjené skrze všechny formy umění a je to podle mě velká škoda. Onward je ovšem zpracované s grácií, čím více se člověk orientuje ve fantasy žánru, tím více zde objeví nejrůznějších odkazů a narážek na klasickou tvorbu, ale jsou tu třeba i odkazy na Indyho i jiné klasiky. Celý svět je pojatý velmi hravě a je plný nejrůznějších nápadů, které mají diváka, jak oslovit. Příběh se sice drží jistých animákových šablon, ale je i dostatečně originální, aby nebyl zcela předvídatelný. Celkově děj cílí spíše na starší obecenstvo, protože hlavní téma vyrovnání se se ztrátou osloví spíše dospělé než malé děti, navíc tu je krásné a nápadité finále, které hlavní myšlenku nádherně podtrhne. Věci jako krásná animace i povedená hudba jsou u Pixaru samozřejmostí, a tak je tu nebudu pitvat. Frčíme je rozhodně trefou do černého, jedná se o film, který dokáže pobavit i zahřát u srdíčka lidi napříč generacemi a to je podle mě jednoznačný úspěch.

Ačkoliv Volání divočiny vypadalo jako předigitalizovaná pohádka pro celou rodinu, ve výsledku jsem viděl hodně fajnový dobrodružný film s velice sympatickým pejskem v hlavní roli. Samozřejmě film je někdy digitální až moc a některé scény by šly natočit i bez green screenu, chování postav i některé zvraty jsou hodně prosťoučké, ale to filmu velice rád odpustím, protože ve výsledku to je velmi dojemná podívaná. Narozdíl od většiny filmů se zvířaty se tvůrci nesnaží za každou cenu diváka rozbrečet, ale nechávají ho, aby si Buckovo dobrodružství zažil společně s roztomilým hafanem. Volání divočiny je nejsilnější ve scénách, kde se Buck žene kupředu, jednak ty scény vypadají krásně a druhak mají výbornou atmosféru mrazivého severu. Nebude z toho nová klasika (už jen kvůli tomu rozpočtu to bude finanční propadák), ani to nebude něco, na co by se dlouho vzpomínalo, ale povedený film to rozhodně je a pokud má člověk rád dobrodružství a psy, tak Volání divočiny je dobrá volba.