strougy

Ztratil jsem se, uprostřed pouště jsem skoro zabloudil. Vyjel jsem z mírných klimatických částí země. Na jedné benzínce jsem potkal muže, jemuž slunce vypálilo oči z důlku. Nemluvil. To mohlo být včera, jinak řečeno den předtím. A den předtím nebo včera mi vítr odfoukl mapu. Vzduch mi vysušuje plíce. Lapám po dechu. Není tu nikdo, nikdo tu není.

Jsem bezmocně ztracen uprostřed pouště, bez mapy nebo průvodce nebo kompasu. Krajina se kolem mě rozvíjí jako starý vějíř, který už přišel o všechno to pomalované hedvábí a z něhož zbyly jen holé a zažloutlé kousky stařičké slonoviny ve světě, ve kterém - vzhledem k tomu, že jsem naživu - nemám co dělat. Země byla skalpována a stažena z kůže; bydlí tu jenom ozvěny. Svět září a třpytí se, smrdí a potí se až do doby, kdy se jeho kůže začne loupat, odlupovat, praskat a vytvoří se na ní puchýře.

Našel jsem přesně takovou krajinu, která je stejná jako ta v mém srdci.

Angela Carterová, Vášeň nové Evy

Jedním legendárním majitelem umělé nohy byl lord Uxbridge, pozdější markýz z Anglesey. Tento muž byl zástupcem velitele, vévody z Wellingtonu, a byl znám svými úspěchy na bojištích; proslulost mu však přinesla zejména jeho noha, především pro směšný způsob, jímž o ní přišel. Když Uxbridge a Wellington jeli bok po boku po bitevním poli, na němž byla svedena bitva u Waterloo, a Wellington právě hrdě přehlížel místo svého vítězství, Uxbridgeovi poslední vypálená rána ustřelila nohu. "Proboha, pane," řekl svému spolujezdci, "ztratil jsem nohu!" Wellington na okamžik odtrhl oči od dalekohledu, podíval se dolů a řekl: "Proboha, pane, skutečně ano!" A jal se dále pozorovat krajinu.

Gaby Woodová, Fantomatické údy

A uplynula další noc
rýmů a frajerských řečí
a každý to ví, že zůstane sám
když v božím baru končí.

A tak dáme si poslední lok
zapijem radost i žal
a snad to zmámení vydrží
než zítra začnem pít dál

Až dovrávoráme zas zpět
najdeme svůj zchromlý svět
budem vědět, jak se ptát
a budeme znát odpověď

A tak dopijem poslední drink
co projede mozkem jak nůž
Pak odpověď je k ničemu
a otázky, ty nejsou už

Puklo mi srdce v neděli
zítra se opět zacelí
kdybych se opilý narodil
bolest bych nikdy necítil

A tak připijem si naposled
na to, co nejde vyslovit:
Ať žije srdce, které ví,
že je lepší zlomené být

Dave Van Ronk, Poslední runda 

Svízelná zášti, láskou svízelnější!
Ty rvavá lásko! Záští milostné!
Ty cokoli, jež z ničeho se rodíš!
Tragická hříčko! Těžkopádný vánku!
Obludná změti krásných přeludů!
Ledový ohni! Olověné pírko!
Churavé zdraví! Bědný spánku! Vše,
a přece nic. Toť láska, kterou cítím,
cit nelaskavý, který nenávidím.

William Shakespeare, Láska 

Tím, že ze sebe dělá umělec osamoceného a původního, kojí se možná plodnou, nicméně falešnou nadějí, protože výsada, jíž si dopřává, nemá nic společného se skutečností. I tehdy, když věří, že se vyjadřuje bezprostředně, že vytváří původní dílo, dovolává se jiných tvůrců minulých nebo současných, přítomných nebo možných. Ať si to myslíme nebo ne, nikdy na cestách tvorby neputujeme sami.

Claude Lévi-Strauss, Cesta masek 

"Lidi nic nepoučí, ani kázání v chrámech, ani hlasy z nebe! Budou vždycky následovat svého pána jako stádo pastýře, budou se sklánět před sílou a hodnostmi a chtít budou toho, kdo je nejkrutější a nejmocnější ze všech, a budou oslavovat vojevůdce a bitvy, kde krev poteče proudem ve jménu nadvlády jedněch a pokoření a ponížení druhých. To bude považováno za vznešenost ducha, opěvovanou, předávanou z generace na generaci, na počest toho se budou třepetat prapory a hlaholit trouby, krev bude kypět v žilách a budou se pronášet přísahy: nevydáme nepříteli ani píď země; a ve jménu národa se budou prohlašovat války za nevyhnutelné, lidé budou vychováváni v nenávisti k nepřátelům vlasti: ať žije král, a toho druhého zardousíme, srazíme na kolena, zotročíme ho i s jeho lidem a vezmeme jim jejich zem - v tom je přece největší slast života, veškerý smysl lidského bytí odnepaměti."

Čingiz Ajtmatov, Popraviště 

V IMP jsme založili také sekci, která pořádala konference na globální témata pro špičkové manažery velkých společností. Některým z těchto obchodních lídrů nešlo o nic jiného než o kšeft, jak jsem se přesvědčil při jedné večeři, kde jsem seděl mezi GŘ jednoho velkého podniku vyrábějícího letadla a poslancem Kongresu Patem Schroederem, který byl tehdy čelným představitelem Demokratické strany ve výboru pro ozbrojené síly. GŘ se přes mne naklonil a oslovil Schroedera:" Byl by tu jeden kšeftík. Rád bych Muammarovi Kaddáfímu prodal letadlo a on by je rád koupil. Já mu ho bohužel nemohu prodat kvůli sankcím, které to zakazují. Spojené státy by byly nejraději, kdyby ten chlap zhebnul. A tak mě napadá, že kdybyste mohl přitlačit, abych dostal povolení to letadlo mu prodat, postaral bych se, aby šrouby spojující křídla s trupem byly naplněny výbušninou. A až by pak jednoho krásného dne letěl nad Středozemním mořem, tak bychom stiskli knoflík a bylo by po něm. Já bych na tom vydělal. Spokojen by byl každý." Bylo to něco tak nestoudného, že i otrlý poslanec Schroeder byl, jak se zdálo, pln rozpaků.

David Rothkopf, Supertřída: Jak globální mocenská elita přetváří svět

"V naší době, pane Dinne," řekl Jákob Daw," člověk, který bojuje proti bezejmenným byrokratům, téměř nikdy nevyhrává. Je to náš ekvivalent k hněvu bohů ze starověku. Ale ti bohové, víte, byli daleko nápaditější než naši byrokrati. Hovořili z vrcholů hor, ne z malých, zatuchlých kanceláří. Pluli na oblacích. Ovládaly je vášně. Měli hlavy a jména. Šest tisíc let civilizace nás dovedlo sem. Stály vůbec za to?"

Chaim Potok, Davitina harfa 

   TŘI SVOBODNÍ LIDÉ: Jsme svobodní lidé a tady je náš kaprál. - Ať žije svoboda, svoboda, svoboda! Jsme svobodní. - Nezapomínejme, že naše povinnost je být svobodní. Jděme pomaleji, sic bychom přišli včas. Svoboda je nikdy nepřijít na naše cvičení ve svobodě včas - nikdy, nikdy! Buďme společně neposlušní... Vlastně společně ne! Ráz, dva, tři! První bude neposlušný na ráz, druhý na dvě, třetí na tři a je to. Vynajděme si každý jiné tempo, i když je to náramně nepohodlné. Kaprála svobodných lidí budeme neposlouchat individuálně!

   KAPRÁL: Nastoupit! (Svobodní lidé se rozptýlí) Vy, svobodný člověče číslo tři, máte tři dny kasárníka, protože jste se postavil s číslem dvě do řady. Teorie učí: buďte svobodní! Individuální cvičení v neposlušnosti - teď! Slepá a neúnavná nedisciplinovanost je největší síla svobodných lidí. K poctě... zbraň!

   TŘI SVOBODNÍ LIDÉ: Mluvme v útvaru. Buďme neposlušní. První na ráz, druhý na dva, třetí na tři. Ráz, dva, tři!

   KAPRÁL: Tempo! Číslo jedna, měl jste položit zbraň na zem a číslo dvě zvednout ji pažbou vzhůru. Číslo tři, měl jste ji odhodit šest kroků dozadu a svým chováním dát najevo, že jste pro naprostou svobodu. Rozchod! Ráz, dva, tři!

(Svobodní lidé se seřadí a odcházejí nestejným krokem)

 Alfred Jarry, Ubu spoutaný

A tak zkuste jednou v životě táhnout za jeden provaz, ne jako herky, kdy jedna táhne doprava a druhá doleva (ostatně co jiného než herky vy všichni jste). Tahejte jako pan direktor de Rougemont; to je velmi rozumný pán, který táhne vždy správně nebo když sám netáhne, nechá se odtáhnout.

 Markýz de Sade, Dopisy paní de Sade 

Ale násadec smetáku, možná soudíte, je symbolem stromu, jenž stojí na hlavě. Což není člověk jen převrácenou bytostí, kde zvířecí nadání je ustavičně nadnášeno na jeho mozku základech a jeho hlava tam, kde paty mají být, vláčena po zemi? A přeci, i s jeho všemi chybami se staví být reformátorem a napravovatelem zlořádu, odstraňovatelem křivd a šťourá se po koutech kdejaké špindíry, aby skrytou zkaženost na světlo vynesl, a zvedá množství prachu tam, kde před tím prachu nebylo, brouzdaje se zatím sám v úplně stejné špíně, kterou zamést předstíral. Své dni poslední pak tráví otročením ženám, zpravidla těm, které to nejmíň zaslouží, dokud není sám, jako jeho bratr koště, vyhozen ze dveří nebo využit k podpalu, jiným k zahřátí.

 Jonathan Swift, Meditace o násadci smetáku

Šel jsem za přáteli do profesorovy kanceláře. Terence za mými zády pokračoval ve čtení. "Tenký pramínek vroucího oleje prýštil přes okraj pánve a rozléval se na chlapcově bílé kůži. Zmítal se v poutech, která ho držela, ale nedokázal se ani pohnout, a pramínek dotekl až na lůžko šípkových růží pod ním; okvětní plátky se začaly svíjet jako mroucí západní soumrak vpodvečer."
Minutku dvě nato, když jsme už vycházeli ven s Emeriťákovými poznámkami, se rozlehl potlesk. "Úžasné, Terenci. Bez lichocení, podobá se to dílu Erasma T. Meese Pederast z Gulagu. Zvlášť ta pasáž, jak se hrdinka sama nabodne v koncentráku na kůl elektrického plotu, protože ji přivedou k šílenství parapsychické emanace toho posedlého dítěte z blízkého zámečku, kde vyobcovaný epileptický kněz obětuje život, aby pro židovskou jednotku rychlého nasazení získal hypertechnologická tajemství. Fakt se mi to líbí."
"Kdy budu já moct předčítat svoje dílo?" zeptala se Zelda.
"To myslíš z toho románu o spisovatelce, která se marně snaží napsat román o spisovatelce, která píše román o kreslířce v nacistickém Německu, co má zlým duchem posedlou dceru?"
"Vlastně jsem se rozhodla z ní udělat polepšenou prostituku s paranormálními schopnostmi," upřesnila Zelda; pak už jsem neslyšel víc z konverzace a nikdy o jejích původcích.

Neal Stephenson, Velké U

Jenže Ivana Hrozná se vzbouřila a na Bezpečnost jsme nezatelefonovali. Pronesla k nám ve sborovně táborovou řeč o své důvěře v naše dívky a o neposkvrněném jménu naší školy a hned nato jinou táborovou řeč v tělocvičně, kde se směstnalo našich dvě stě třicet šest žákyň. Ta byla na téma:"V socialistické společnosti nad nikým nelámeme hůl!" a měla mít ten smysl, že zlodějka sešitu s penězi nahlédne, že naše společnost dává každému možnost nápravy v příslušných zařízeních, a že se čestně přizná. Přirozeně, nepřihlásila se žádná. Idealismus byl a zůstává směrem naprosto bludným.

Josef Škvorecký, Zločin v dívčí škole

"Ne, žádné duchy už neviděly, pane," opáčil příštího dne s pohrdáním Castleman, "a nemusely vidět vůbec žádného. To dělá to pití čaje. Dokud ženské pravidelně pily pivo, takovéhle rozruchy jsme neznali. Tihle abstinenti nadělali hodně škody. Parlament by je měl zákonem zakázat."

Lanoe Falconerová, Cecílie de Noël

Při absenci kritérií úspěšnosti nahrazuje analýzu sebeobelhávání. Když jsem navštívil v říjnu 1965 provincii Vinh Long, zeptal jsem se jejího velitele, jaké procento jejího území je pacifikováno; hrdě mi sdělil, že 80 procent. Když jsem navštívil Vietnam podruhé v červenci roku 1966, zajel jsem do stejných provincií, abych mohl vyhodnotit změny. Ve Vinh Long mi tentýž velitel řekl, že od mé předchozí návštěvy došlo k obrovskému pokroku. Na mou otázku, jaké procento území jeho provincie je tedy nyní pacifikováno, mě hrdě informoval, že 70 procent!

Henry Kissinger, Roky v Bílém domě

Tyto kategorie byly, jak si ukážeme později, rozšířeny též na zvířata. "Židovský" pes mohl být zastřelen, zatímco "germánskému" psu se musela prokazovat úcta. Skupina sedláků z jedné malé obce dala dohromady peníze a zakoupila si za ně býka pro své krávy. Vládní orgány však rozhodly, že jejich býk je židovský a nesmí být používán k reprodukci. Bella Frommová, která o tom v roce 1936 informovala, k tomu podotkla, že ji "překvapilo zjištění, že existuje něco takového jako neárijská kráva."

Boria Sax, Zvířata ve Třetí říši

Joan brala vesnické povinnosti vážně a provozovala jakousi vlastní verzi místní sociální služby. Byla zapřísáhlý konzervativec; měla za to, že kdyby se celý svět skládal z komunit jako tahle a kdyby v každé komunitě byli lidi jako ona a její přátelé, ochotní pomoci kdykoli a komukoli, pak by nikdo nemohl toužit po socialismu. Potíž se socialismem spočívala podle Joan v tom, že vám buďto nakazuje dělat, co byste udělali stejně, a tím vás od toho úplně odradí, anebo vám bere věci z rukou a udělá je hůř, než byste je bývali udělali vy, zato však s nesrovnatelně vyššími náklady.

Louis de Berniéres, Generálova šťastná smrt

Kánonem ženské krásy byl rovněž kánon koňské kvality. "Dobrý kůň musí mít tři části, které odpovídají třem částem ženského těla, poprsí, zadek a hřívu, čili plná prsa, plnou zadní část a dlouhý vlas."

Francois Bluche, Za časů Ludvíka XIV.

Obávám se toho, že lidé s nedostatečnými znalostmi svých vlastních dějin a literatury si nakonec zvyknou odkazovat jen na své vlastní subjektivní názory a zkušenosti, podobně jako to činí ve vědeckofantastické literatuře její nejvýmluvnější symbol - šťastný blázen, který žije v jednorozměrném světě bodů a přitom si myslí, že zná všechno, protože tento svůj svět považuje za celý vesmír.

Stephen Jay Gould, Dinosauři v kupce sena