Recenze (381)
To (2017)
Připadalo mi to, jako kdybych se díval na skládačku, kterou někdo rozložil na části, pak z těch částí vybral ty jakoby nejdůležitější a poslepoval z nich nový tvar. Přišlo mi to hektické, vypravěčsky kostrbaté a situačně pojaté. Některé scény s Pennywisem jsou dobře postavené a natočené, ale nejsou ničím překvapivé, fungují pouze na primární efekt. A to vlastně celý film. Není to ani trochu napínavé, totálně tomu chybí nějaký pocit iniciace a ztráty dětství - což je vlastně to nejdůležitější. U Kinga mi vždycky přišly problematické atrakční hororové scény s monstry. King je pro mne spisovatel velké plochy, kdy braková nadsázky začne sloužit celku. Tady se to vůbec nedaří. Film chvíli působí civilně, pak zas velmi dětsky, chvíli je opravdu velmi násilný, chvíli hraje na fetišizaci osmdesátkových forem - a to nejen skrze tematizaci doby a jejích elementů, ale i svou vlastní podobou. Z hlediska celkové poetiky lítá mezi několika principielně odlišnými přístupy - i třeba v rámci jedné scény ( asi jako jeho divák sám) a nakonec se ukotví v jakési nápodobě modelu "Goonies". Postavy fungují díky dobře vybraným hercům, jinak ale v podstatě vůbec. Nemají dostatek individuálního i kolektivního prostoru, protože nějaké hlubší vykreslení psychologie válcuje zbrklé tempo filmu. Nejhorší je postava Mika, která by se dala charakterizovat třemi slovy - černoch, pistole, dědeček. I samotná traumata vyplývající ze stresového prostředí domova jsou zjednodušená a zhuštěná, aby vyvolala v divákovi okamžitou přímou responsi - "tady a teď a jdem od toho". Nějaká plíživost, pozvolnost nebo kontinuální budování čehosi tady zcela chybí. touto svojí "neurotičností" mi film připomíná čtvrtý díl "Vřískotu". Zpočátku jsem se soustředil na vizuální stránku. Jsem poměrně citlivý na použití rakurzů a v poslední době i na barvy. rakurzy se tu místy nadužívají, ale to bych snesl. Barevnost mi vadila hodně zpočátku. Ok, že je s Pennywisem spojená jakási šarlatová, která se mi v té celkové paletě nezamlouvá, to beru, to je můj subjektivní problém. Jenže pak přijde scéna s Beverly, kde už motiv krve snad nemůže být čitelněji exponovaný. A místo krvavě rudé je tam zase ta šarlatová. I když ta koupelna zaschne, tak to má barevně do krve fakt daleko. Tak nevim no. Asi v osmdesátkách pumpoval krevní oběh něco jinýho. Ještě dvě poznámky, které jsou trochu zobecňujícího charakteru. První se týká vizuálu. Ten film se na jednu stranu odehrává v osmdesátých letech, ale už u trailerů jsem si všimnul, že to na mne osmdesátkově nepůsobí. Že ta barevná skladba je jako by nekonkrétnější, je jakoby víc "obecně retro". Připadá mi, jako kdyby se tady utvářela jakýsi "obraz starých časů", kdy onen sestup do minulosti začíná osmdesátkami a to už je jakási "brána dolů". Barevně mi to přišlo, jako kdybych se díval na něco, co jsou "tak trochu šedesátky, tak trochu sedmdesátky, tak trochu osmdesátky". Jakýsi souhrnný, neutrální výcuc "od všeho z minulosti trochu". Estetika těchto dekád ve smyslu "no jo, to prostě bylo", která se pak doplní o informační rovinu - tu první videohry, tady New kids on the block atp. a další informačně - estetické kotvy ("v těch brýlích vypadáte jako Clarke Kent"). A druhá věc se týká taktility obrazů. Na jednu stranu jsou ty obrazy často pohádkově líbivé. A na druhou vedle nich existují brutální násilné momenty, kde se trhají ruce, trupy atp. Nepčijde mi to jako projev nějaké soustavné tendence "likvidace pohádkových obrazů", která slouží k tematizaci ztráty dětství a jeho naivity. Přijde mi to naopak jako jakýsi až schizofrenní guláš, kdy médum musí divákovi poskytovat určité typy stylizovaných obrazů. Problém je v tom, že divák je tak zkušený - nebo spíš přežraný, že ho musíte něčím překvapit, šokovat, přitáhnout. Jakoby znovuobnovit kanál mezi ním a obrazem coby nosičem významu. A k tomu slouží právě násilí. Takže vedle sebe přirozeně koexistují věci dětské a věci opravdu ryze dospělé. Nechci říct "nevhodné pro děti", ačkoliv se to nabízí. Chci říct "nevhodné obecně". Jde mi o ztrátu přirozené míry a estetické koherence. a hudebně...to jsem se dycky zasek a řikam si "ty vole, to zní jak nějakej Williams"...a pak najednou cinkání jak z "HArryho Pottera", takže zase Williams, akorát z jiný doby a ne se Spielbergem...no votravný... a CSFD v tomhle směru totálně selhává jako kritická platforma...všichni žvaněj něco o tom,ž e četli Kinga, nebo že nečetli Kinga...o tom,že viděli původní film, nebo neviděli původní film...a jestli je to teda horor, nebo dětskej film a jestli hororové scény jsou děsivé nebo jenom akční....a to je celý...
John Wick 2 (2017)
"John Wick 2": Dalo by se to do značné míry postihnout tak, že je velmi zábavné počítačovou hru hrát, ale už o dost méně se na ni dívat. Podstata oné zábavnosti totiž spočívá v tom, že jste přímo uvnitř dění a přímo operativně zacházíte s postavou. Nejde přitom o postavu, kterou pouze sledujete, ale jste s ní coby hráči specificky propojeni. Mám teď na mysli východisko "3rd person", kdy za postavu hrajete a zároveň ji před sebou vidíte, čímž vzniká rozhraní mezi instrumentálním zacházením/ ovládáním a ztotožněním se. Postava se tedy chová částečně jako nádoba, do níž se můžete projektivně investovat a částečně jako loutka, s níž můžete dle libosti operovat. Jinými slovy - v počítačových hrách nejsou plnohodnotné filmové postavy, ale jakési prázdné figurativní skelety, na něž se různými postupy nabalují charakteristiky, informace, dějové linie a dramatické momenty. První moment, kdy jsem pojal podezření, že režisér Chad Stahelski pracoval v minulosti na filmových sekvencích počítačových her, byl záběr uvozující postavu bosse Abrama Tarasova ( Peter Stormare). Jde o frontální záběr - polodetail, v němž kamera nejdřív zabere ceduli se jménem "Abram Tarasov" a následně panoramuje vzhůru na ruce s doutníkem a tvář bosse. Nenašel jsem žádnou informaci o tom, že by Stahelski pracoval na počítačových hrách, ale jeho režie počítačovou hru připomíná nejen z hlediska výstavby akčních scén ( v důsledku docela dost otravných a vykonstruovaných), ale zejména v momentech, kdy standardně vypráví obrazem. Uvození gangsterské figury tím, že zaberu frontálně její stůl a vertikálně panoramuji z cedulky se jménem na muže, který si chystá připálit tlustý doutník, je typický obraz filmového intra nějaké počítačové střílečky. Pominu faktický základ - totiž skutečnost, že si postava takového typu vrazí před sebe na stůl cedulku s vlastním jménem. Což na mne působí dojmem evokace starých mafiánských časů, jak si je představují tvůrci odněkud z Rock Star Games nebo kýho šlaka. Podstatnější je pro mne ona vizuální informace, způsob její koncentrace a vyslání k příjemci. Jde o čistý, plochý, typizovaný údaj. A takto se chová celý film. Zejména právě ve vztahu k hlavní postavě. Je s podivem, že film ( byť jde o snímek žánrový, akční atp.), který má ve svém názvu jméno hlavní postavy, prakticky nemá hlavní postavu. Kdo je John Wick ? John Wick je "pan Nikdo". Způsob, jakým film presentuje svou hlavní postavu, prakticky ukazuje, že John Wick je opravdu ona "Baba Jaga", onen strašák, zabijácký fantom. John Wick nemá charakter, vnitřní život, psychologii. Většinu času divák Johna Wicka sleduje, dívá se na jeho akci: John chodí ( ano, v tom filmu se opravdu hodně chodí) - sledujeme jeho chůzi zezadu, zepředu, z podhledu, z nadhledu atd., John někam dojde a tam vede dialog ( dialogy jsou většinou striktně jeden na jednoho, zbytek osazenstva je stafáž), John kupuje zbraně, John kupuje oblek, John se ozbrojuje, John zabije postavu, John utíká, John jede autem, John zápasí, John střílí atp. Další důležitou rovinou je ústní tematizace postavy: Většina figur začíná svoje promluvy zvoláním "John Wick" nebo postavu alespoň jednou osloví jménem. Populárním sportem je také verbální mýtizace postavy - "John Wick je koncentrovaný, odhodlaný a co si umane, to taky splní.", "Bodli jste ďábla do zad atp." A pak přichází Keanu Reeves a jeho jeden, abych nekecal - jeden a půl výrazu obličeje. Touto "dodatkovou" cestou je řešena nejen rovina mýtu, ale i rovina psychologie. Rozumím tomu, že film chce a potřebuje hrdinu, který je nedotknutelný coby heroický princip ( díky čemuž pak mohou vyniknout fyzicky náročné akční scény ve smyslu "On to opravdu dokáže. Mýtus žije !."), ale i přesto postavě něco chybí. Něco banálního , ale přesto zásadního, nějaký prožitek, něco, co by stálo mimo mechanickou, plytkou výstavbu. Problematičnost filmu nejvíce vyniká tam, kde si autoři tuto skutečnost uvědomují. Takže tu zaslechneme z úst hlavního protivníka monolog o tom, že "John je závislý na pomstě" ( ve finálové scéně, jež se odehrává uvnitř výstavního labyrintu zrcadel, kde doprovodný ženský vokál hlásí cosi o "Odrazech duše" – co mohlo v kontextu her typu Max Payne působit vhodně artistně, působí v celovečerním filmu plytce a návodně). Tady zase vidíme hrdinu, jak ve spáleništi svého domu (pozor prší !) prohlíží fotografii z doby, kdy spokojeně žil se svou přítelkyní. A nebo sledujeme flashbacky na společné šťastné momenty. Jde o rozprostraněnou mechanickou nápodobu zacházení s vnitřním životem figury. Postava je chápána jako kompilát vnějších emblematických údajů vedených konvenčními cestami. Není tu žádný moment překvapení, nic živoucího, specifického. Dál už se mi o tom filmu moc nechce psát. Ale ještě možná jednu věc. Jednak mi to přišlo barevně ošklivý ( ta modrá a karmínově (?) červená, no to ee…). A pak by mě zajímalo, kdo se na tenhle typ akčního filmu dívá ? Z jedné strany brutální násilí, z druhé jakási snaha o artistnost – místy až hloupá, zápletka prakticky nulová, napětí vůbec, a čím víc mrtvejch, tim víc Adidas. Do toho ty účesy, kérky telefonistek atp. Esteticky je to pro mě kýč jak bič, s mentalitou zhruba 13 (.. a méně) – to je ten věk, kdy jste ještě děcko a myslíte si, že už to máte jako hodně zmáknutý. „Art and hard“. Díky, trojku nechci…
Smrtonosná past (1988)
"Smrtonosná past" představuje trojí tezi: 1) Politicko-ekonomická: Jakási post-reakce na vztahy panující v období 2. světové války. Zatímco Japonsko bylo tehdy součástí Osy zla, zde (v rámci optiky osmdesátých let) je chápáno jako ekonomický dravec (společnost Nakatomi), ale zároveň jako partner ( ředitel Taka Gi vystudoval americké univerzity, společnost zaměstnává Američany - včetně manželky hlavního hrdiny). Naproti tomu Německo (representující ekonomicky zabržděnou Evropu) jako by zastydlo ve stádiu nepřítele. Vtipné je, že němečtí teroristé jsou v důsledku pouhými zloději. Čili nejde o ideály (jež representují japonská a americká strana), nýbrž o peníze. Ovšem jsou to nakonec Američané, na jejichž půdě se celý problém odehraje a kdo musí znovunastolit ztracený pořádek. ¨ 2) Genderově-sociální: Iniciátorem rozkladu tradičního rodinného modelu je žena. Odchází za kariérou, bere si s sebou děti, odmítá přistoupit na mužovu zodpovědnost za funkční provoz systému ("Honím už šest měsíců bandu darebáků. Nemůžu se jen tak sebrat a odejít") a operuje se svým původním dívčím jménem, aby zakryla trvající manželství. Následně přichází hrozba, kterou je schopen zvládnout pouze manžel - policista, Američan, obyčejný bílý muž, který v rámci situace riskuje vše. 3) Kulturně - rasová: John Mc Lane v rámci rozhovorů s teroristy odkazuje na tradici amerického westernu: "Já měl vždycky radši Roy Rogerse". V rámci krytí své příbuznosti s rukojmím si nechává říkat Roy. Moderní akční film se tu hlásí k tradicí westernu - a nikoliv pouze na úrovni postmoderní ironie či citace. western je mýtem o dobývání Ameriky a o budování kořenů americké kultury. Americká kulturní tradice zde dává jasně najevo, že její hodnoty pokračují. A že bílý Američan i v moderních časech stále bojuje za věci, které mají hodnotu. A jeho nejbližším přítelem v nesnázích není asiat, ale černoch. více http://blacklsays.blogspot.cz/2017/04/film-smrtonosna-past-r-j-mctiernan-usa.html
Mlčení jehňátek (1991)
V poslední době mne překvapuje, jak jsou americké žánrové filmy výrazně politické. V "Mlčení jehňátek" nejde jen o politizaci zápletky skrze přítomnost oběti, která je dcerou senátorky. Zajímavé například je, jak jsou ve filmu až okatě rozmístěné americké vlajky: Plachta, kterou je přikrytý starý automobil, v jehož interiéru je uříznutá hlava oběti. Pruhy, kterými je připoután ke kleci "ukřižovaný" policista s vyvrženými vnitřnostmi. Drobná vlaječka v dramatickém finále, kdy Starlingová zabije Buffalo Billa: Rozstřelí okno, kterým vnikne světlo do potemnělého domu ( onen pomyslný symbolický akt "prosvětlení Ameriky"). Politická rovina ovšem zasahuje i do klíčové roviny snímku - totiž do jeho genderové výstavby. Ta je řešena velmi plasticky a dospěle. Jak z hlediska presentace ženy jako hrdinky, citlivé, odvážné, inteligentní postavy, která se vypořádává s úskalími své profese. Tak z hlediska humorných situací vycházejících z kontrapunktu drobné ženy a maskulinního prostředí. Film jde ovšem ještě dál. Žena sice v rámci aktu emancipace vítězí, je úspěšná, zabije vraha a zachrání oběť. Ale dosáhla svého cíle pouze skrze onu hru "Quid pro quo". Závěr je podvratně (ne)jednoznačný. Žena uspěla v rámci patriarchálního systému. Ale toto bylo možné pouze na základě aktu, který umožnil útěk Hannibala Lectera. Americká demokracie umožňující ženě kariérní uplatnění v mužských profesích tak "vítězí sama pro sebe". V důsledku ale neprochází onou očistou, ale naopak se ocitá ve stavu zneklidňujícího patu.
Příchozí (2016)
Zajímavý, jak film sděluje skrze motiv setkání s mimozemskou rasou tezi: "Lidstvo se musí spojit !". Lepší ideologickou záminku k fungování globálního kapitalismu aby pohledal. A největší problém na komunikační trase je samosebou Čína. Neblbni, Číno, musíme se spojit ! Musíme vyrábět elektroniku za malý peníz !Rovina komorního dramatu - melodramatu na mě fungovala docela dobře. O to perverznější mi to celé přijde. "Uděláme si děťátko !". Na určité úrovni je to velmi dojemné. Ale na úrovni celku je to politické porno. Ideologický koncept "rodina je základ státu" je tu doveden do extrémní podoby "rodina je základ globální harmonie". A to pomíjím místy až přihlouplou rovinu "filosofie jazyka"...
Hvězda padá na hubu (2013) (amatérský film)
film online https://www.youtube.com/watch?v=obVSY22CmM8
Rychle a zběsile 6 (2013)
už pětka mne dost iritovala svojí snahou o epiku a umělou dramatičnost/ melodramatičnost, důrazem na postavy ( v důsledku pitomý a plytký) a uchopení série jako ucelené "ságy jedné rodiny" - navíc se o tom furt do zblbnutí žvaní ( výborný je v tomhle směru koncept scén: sídlo - pár - přijíždí návštěva - muži rozmlouvají - žena zpovzdálí pozoruje a usmívá se - hraje akustická kytara)...dlouhý jako kráva, blbě napsaný, přehnaně nadsazený pojetí akce...a některý honičky dost nezábavný a nepřehledný...už asi stačilo si myslim...jestli to vůbec kdy mělo rozbujet takhle do šířky...jednička a čtyřka mne bavily nejvíc...ale na Linovi obecně je blbý, že se snaží brát seriózně a ambiciózně látku, která k tomu neni určená...akce s tankem se mi líbila...je to sice víc počítačová hra, ale rytmicky a pojetím prostoru mě to bavilo...první honička v Londýně je hrozná...debilně scénáristicky připravená, nepřehledná, infantilně nadsazená ( vozidla létají, lidé v autech se tváří vztekle a odhodlaně)... a co mě teda sralo snad ze všeho nejvíc, bylo audiovizuální ztvárnění radikálního řazení...jede - jede - dup - jede strašně rychle...furt dokola...
Lucy (2014)
ještě jsem od nikoho neslyšel, že by vnímal film "Lucy" jako posmutnělý příběh o ženské postavě, která se nevlastní vinou dostala do soukolí událostí, jejichž výsledkem je, že se neodvratně odcizuje okolnímu světu a vytrácí se její původní identita (závěr má v podstatě kristovské parametry)...přitom je to model, který Besson aplikuje v různých obměnách docela často...viz. "Brutální Nikita", "Colombiana"..."Johanku z Arku" už jsem dlouho neviděl...
