Bounded

Nechci se pouštět do silných slov o zprasení dobré knížky. Na jednu stranu mě mrzí, že Urban projekt posvětil a postavil se za něj, na druhou stranu si uvědomuji, že film je jiný formát než kniha. Co se ale u mě zřejmě nikdy nezmění, je názor, že než budgetovou televizní inscenaci, tak to radši žádnou. Kde je Řím, kde je Mini Cooper. Kde je láska k architektuře. Jako kdyby ji ve Strachově podání nahradila jenom láska k církvi. Švehlík svoje lajny odříkává, jako kdyby tam byl jen na výpomoc a ani samotné dialogy nestojí za moc, čímž propast mezi kvalitou knížky a filmu ještě zvětšují. Ve výsledku jsem měl dojem, že je to film složený z neherců, ve kterém vyčnívá akorát Taclík, trochu patetický, ale správný Pavlata a Potom Preiss. Ten sice hrát umí, ale je to zase podle mého castingová bota.

Film o baseballu, který není o baseballu. Fascinuje mě Sorkinova všestranost a rozhled, ale tentokrát prostě nezabrnkal na správnou strunu. Pokud mám sedět přes dvě hodiny u filmu, tak mi subtilní katarze hlavního hrdiny prostě nestačí. Alespoň ne v takovéto podobě. Těžko hledat chyby, protože Pitt hraje výborně a není zde sám. Možná mi přišla režie příliš obyčejná, možná jsem byl ospalý, a nebo to prostě jenom není můj šálek čaje. Na to abych hodnotil hůře i lépe si ale pamatuju moc málo.

Guy Ritchie v souboji s novodobým Sherlockem z BBC bohužel neudržel krok. Zatímco někteří jedničce vyčítali absenci atmosféry, já v ní spatřoval základ pro budování ve dvojce, která bude ještě špinavější, temnější a rovným dílem k tomu i cyničtější a vtipnější. Polovina stopáže je ale pro děj téměř nepodstatná, je to takové pobíhání sem a tam, cikánská věštkyně je jako charakter spíše pro okrasu a její přítomnost vlastně slouží jenom k tomu, aby děj vůbec držel pohromadě. Zpomalené záběry zas tolik nevadí, ale v jednu chvíli jsem si vzpomněl na Petera Griffina, jak naříká nad vyvrknutým kotníkem. Holmes už se nešpičkuje s Watsonem tak důvtipně (lépe řečeno těží pouze z jedničky) a jeho humor je spíše stavěn na situačním humoru než na charakterovém podloží. Kolem a kolem si můžu pochvalovat pouze dvě věci a to závěrečný souboj (box a přesná citace při psaní na stroji) a Stephena Frye. Ale i ten závěr ve Švýcarsku by si zasloužil prodloužení a trochu toho leštění. Pokud se chystá trojka, doporučil bych tvůrcům po očku kouknout zase do staré Británie. Z toho kousku už zase příliš křičí holywoodské pozlátko.

Komedie, která v podstatě není zlá. Urazí hlavně tím, že nepřináší do žánru vůbec nic nového. Seriál, který si šel svou vlastní looserovskou cestou se do filmu přetavil pouze v podobě nutných čuňačinek. Ben Palmer evidentně nevyužil potenciál a fanouška seriálu ani nijak nepotěšil. Sázet na to, že zvednu publikum ze židle bořením klišé v závěru (viz plavání z jachty na břeh), když je jinak film jako teenage komedie jinými klišé zcela prošpikovaná a nereálná je krátkozraké. Minimálně postava středoškolského ředitele byla trestuhodně nevyužita.

Uspěchaný sequel, který bohužel nenabídne jediný zapamatováníhodný moment. Občas mě skladatelské kolaborace dokážou pěkně vytočit. Nechápu snahu producentů, kteří v posledních dvou letech prosazují trend, že čemu dělá hudbu Hans Zimmer, to musí být nutně vydařenější a epičtější. Powellův soundtrack z jedničky byl totiž mnohem lépe zpracovaný. Konzistentní a zbytečně nenabubřelý. Dvojka jako by zdětštěla. V bojových scénách se hudba prosazuje jen malinko a občas i s neúměrným komickým nádechem. Kdyby se střihači uklidnili a příběh se trochu více okořenil, mohlo to být mnohem lepší. Základy na to měla Panda solidní dost.

Blboučká pohádka. Klišé střídá klišé, díky bohu, že se Paříž neprznila více. Svoji existenci dokáže film ospravedlnit pouze tím, že je nabízen v letadlech na dlouhou cestu, kde tříbí znechucení z cesty a stává se tak úžasným otloukánkem.

Upřímně nechápu zbytečné vychvalování tohoto filmu. Našel jsem ho v žebříčku jistého nadšence upířích filmů a po proklepnutí režisérky i známých herců jsem se docela těšil. Tangerine Dream sice udělali perfektní hudbu a westernový look mi silně připomínal komiksového Preachera (v dobrém), ale nějak mě ten zbytek nechal docela chladným. Near Dark má dobré obsazení, jednu podařenou barovou scénu, poté pár velmi kvalitních westernových s mlhou a koněm a dále pěknou hru se zvukem (tep srdce a světlo u zvonku v bungalovech). Kromě toho je ale scénář docela nablblý a překvapivě vyústí v relativně předvídatelný konec. Upíři jsou tu znázornění jenom jako skupina parazitů a zůstává rozum stát, proč když jsou na světě už tak dlouho, dělají pořád ty samé školácké chyby. Kvalitu filmu a jeho "uvěřitelnost" tím totiž zatraceně podkopávají. Nerad to říkám, ale cítím za tím ruku paní režisérky (nebo že by producentů?) která na úkor kvality protlačila přílišnou romantiku. Dále také nechápu, proč se tolik vynáší samotná režie, když některé záběry jsou silné kontinuálně nezvládnuty. Mám na mysli poskládání rozdílných časových segmentů svítání a také například polepování a sprejování auta, které si potom v dalším záběru projede zcela čisté.

Blboučké, dlouhé, naivní, a katastrofické. Překvapivě jsem se bavil, zasmál, i cítil tu a tam napětí, takže proč zbytečně shazovat. Kdo od podobných filmů čeká něco víc, je sám proti sobě. Podle mě tyto filmy ani jiné být nemůžou a Emmerich svoji überkatastrofu ve své myšlenkové prostosti a patosu udělal ještě navíc docela konzistentní.

Je zajímavé, jaký je rozdíl mezi Coppolovým Vyvolavačem deště (který je pro mě opusem soudních dramat) a právě Obhájcem. Přes naprosto rozdílnou vážnou i komickou notu a zcela jiný způsob vyprávění se nakonec Obhájce jeví jako nezadrhávající soudní drama, jehož největší slabinou pro mě byla těkavá a zbytečně detailní kamera. Matthew McConaughey svou roli zvládá překvapivě bez vážných klopýtnutí, i když bych u něj v pokročilém věku ocenil více poloh než jen Mr.Cool a Alkoholová deprese. Zejména ony depresivní fáze jsou u Matthewa trochu problém, protože nepozorný divák nemůže poznat, jestli byl celé večery, potažmo dny nalitý, nebo jestli jenom přehrává neklidný stav mysli. Podobné charakteristiky jsou ale spíše už jenom důsledkem šťourání (McConaughey u mě nikdy nebyl Pan herec) protože vcelku se jedná o dost zdařilý film. Velmi dobrý casting navíc s, na dnešní dobu, nenásilným soundtrackem umocní dojem tak, že se nakonec nejedná jenom o prostou jednohubku.

Prostá blbůstka, kde pár vtipů, dobře zvolený casting a naprostá ignorance laskavého humoru zapůsobí tak, že to celé uteče jako voda. Fabious sice ve filmu projde velmi nečekanou morální proměnou, která působí dost naroubovaně (že by osekaná stopáž?), ale už jen proto, že se film nebere vážně, není ani toto poskočení ve scénáři nutné zkoumat nějak blíže.