SlecnaSmilly

Fin Shaprd hodí starostlivý pohled směrem k potemnělým nebesům a je mu to jasný. D.C. není v bezpečí. Žraločí odér mu lehoulince lechtá nosní dírky a Fin už ví, co to znamená! Dnes v noci nepůjde spát, jelikož se na pobřeží žene tornádo. On si roli hrdiny nevybral, ona si neprozřetelně vybrala jeho, neboť kdo jiný lépe dokáže ochránit jeho rodinu než on sám?! Shaprd umí vyrobit geniální smrtící zbraň na žraloky z kdečeho – z párátka, ořezané pastelky nebo ze stožáru na vlajku. Chvála Bohu za americký nacionalismus, že maj tyhle stožáry vždy při ruce. I přesto, že se s Finem osud nemazlí a já zhruba po dvaceti minutách filmu přestala mít přehled, kdo přežil a koho už pozřely žraločí útroby (i když ani to neznamená definitivní konec postavy ve filmu), tak i přes to všechno masakruje tenhle borec jedno rybí tělo za druhým (vivat filé). A když už je to trochu monotonní, tak se Fin pro záchranu světa nechá vystřelit spolu se svým taťkou do vesmíru. Jsou tam spolu v nějakej raketě a maj geniální plán, jak to obří tornádo zlikvidovat, já to teda úplně nepochopila, ale to bude tím, že nepracuju v NASA, že.

Přiznávám se, i já hodně sním. Jakože mám bohatej vnitřní život, né že si dám k večeři šest tvarohovejch knedlíků se švestkama a zapiju to kefírem, i když… Nechávám si zdát, že na večírku pokořím celou láhev Jamesona a druhej den pak nestrávím s hlavou zabořenou v toaletní míse. Nechávám si zdát, že mi zase jsou ty skvělý kožený kalhoty, co jsem na sebe nasoukala naposledy v patnácti (a který si furt schovávám, co kdyby náhodou přišel hladomor nebo tak něco a já se do nich opět vešla). A sním o tom, že ke mně při západu slunce přistepuje Ryan Gosling. Jako úplně ještě nemám promyšlený, čím ho okouzlím, jelikož anglicky umím jen pár kapitol ze samouků, ale tak v mejch snech mluví plynně česky, kluk jeden šikovná. Každopádně La La Land je pohádka, skvělá, perfektně natočená, u který jsem na konci vážně málem brečela, až jsem to významné pofrkávání musela skrývat za počínající rýmové onemocnění, přeci neztratím v kině před kamarádkou tvář. Vždyť já naposledy oficiálně řvala u Bambiho.

Mňo, první půlku filmu jsem zvládla celkem v pohodě, vypadalo to na trochu drsnější detektivku, nicméně pár mrtvolek děvče jako jsem já nerozhodí, že. Ale kolem čtyřicáté minuty začíná přituhovat, takže jsem pro jistotu druhou část dokoukala s přetaženou dekou přes hlavu, tedy úplně nevim, co se tam dělo, ale hodně tam na sebe křičeli „Come on“ a „Fucking.“ Prostě debata jak u nás doma, když se dohadujeme o tom, kdo bude luxovat, to jsou naprosto stejně vypjaté chvíle. Možná je ten čas úklidu i horší, než když vás honí párek oživlejch mrtvol, jelikož před matinkou s vysavačem, co klepe na vaše dveře, se jen tak zabarikádovat nedá.

Já jsem samozřejmě intelektuálně na úrovni, v mé knihovničce převládají Sartre s Camusem, jelikož nedávno vyšla parádní edice existencialistických autorů s kvalitními pevnými a hlavně omyvatelnými obaly, třeba zeleninu teď krájím už výhradně jen na Heideggerovi, Karl Jaspers mi slouží jako noční stoleček, ve spíži pak mám Zolu a další naturalisty, anžto se parádně štosují a díky nim dosáhnu i na marmelády v nejvyšší polici, ale pak si nějakým nedopatřením zapnu TV Barrandov a to vyžaduje přepnout na úplně jiné vnímání reality, naposledy jsem zůstala němě zírat na tenhle film, všichni, co někdy aspoň koutkem okem zahlédli Komisaře Rexe či Doktora z hor vědí, že německá televizní tvorba má špičkovou kvalitu a tu si drží i Smrt v lepší společnosti s podtitulem Smrtící růže. Na první pohled jde „jen“ o detektivku, ale řeší se zde i spousta sociálních témat jako např. závislost na kokainu nebo jak těžký je život s tupé. K tomu tu má majitel květinářství a dealer v jednom parádní průpovídky ke svýmu klukovi: „Růže bez vůně je jako eunuch, tak si dej pozor, abys mi nevyvanul.“ A teď k zápletce. Od začátku je jasný, že zařve Hans Georg, páč na něj všichni házej hnusný pohledy, když si to ve slušivém světlemodrém obleku šine k milence, bohužel po cestě potká svou ženu, švagra a dalších tisíc známých a kolegů. Bum, do pěti minut od titulků se tento arogantní cynik válí mrtvý v bazénu, Tady tedy tvůrcům ujela jediná malá chybička, jelikož od Hnase-Georga šly bublinky. No, zahrát smrt utonutím je prostě oříšek. A protože je německá policie někde jinde než ta naše, tak zavolají vdově na pomoc psychiatra Dr. Wendelina, který byl zde geniálně ztvárněn hercem Fritzem Wepperem. Mistr Wepper má tedy delší filmografii než Jiřinka Bohdalová, ale čeští diváci ho budou znát asi pouze z kultovního Kabaretu Boba Fosse či z nedoceněného seriálu Big Ben. Zhruba v polovině filmu jsem musela jít škrábat brambory k obědu, tákže úplně nevím, co se tam dělo, ale hodně se tam jezdilo autama a tak trochu omylem umřela i milenka po Hansi-Georgovi. Tomu majiteli květinářství pak začal zahejbat jeho fešnej milenec, což tedy s dosavadním dějem moc nesouviselo, ale v tom tkví geniálnost tohoto díla, že netušíte, co se stane v dalším záběru. No, v grandiózním finále se všichni včetně vedlejších postav sešli u toho bazénu a Dr. Wendelin označil vraha za vraha. Jako erudovaná kritička tomu házím čtyři bludišťáky a lituju všechny, co tráví volný čas procházkama po lese, učením cizích jazyků nebo návštěvama kurzů kreslení, když v bedně dávaj takhle hodnotný záležitosti. Chce to víc německých filmů v české televizi!

Většinu času v kině jsem přemýšlela nad tím, kde už jsem viděla hrát Milese Tellera, a jelikož já a moje babička jsme poslední dva lidi na světě, kteří nemaj v mobilu internet, tak jsem zjistila až doma, že to je ten týpek, co tak skvěle bubnoval ve filmu Whiplash. Tady zase výborně prodával zbraně, takže je to asi fakt talent. Vlastně se tomu nedá nic moc vytknout, příběh o tom, jak se někdo snaží snadno vydělat prachy a celý se mu to podělá vždycky potěší, já mám taky hafo byznys nápadů, třeba jsem vymyslela nafukovací fenky pro nadržený psy, ale bohužel se ještě nenašel nikdo, kdo by tenhle brilantní projekt zasponzoroval. Jojo, než se my géniové prosadíme, tak to vždycky schválně trvá, aby o tom pak Hollywood mohl natočit kasovní trhák. Každopádně jediný, co mi při sledování War Dogs kazilo náladičku byl fakt, že jsem si popkorn sežrala ještě před úvodníma titulkama, když ty reklamní bloky jsou tak strašně dlouhý, to by jeden stihnul přelouskat komplet Hledání ztracenýho času.

Mně se to líbilo, nadchnul mě především fakt, že ten svérázný a charismatický otec není mým fotříkem, anžto já vydržím ve volné přírodě tak maximálně dvě hodinky, jelikož, a to je opravdu průser, tam není Wi-Fi připojení, dokonce tam nejsou ani krámy s hadrama, takže možnost nějakýho vyžití je pro mne v pralese v podstatě nulová. K tomu se mi nezdá, že si člověk musí napřed svou večeři ulovit, já totiž děsně nerada cokoliv zabíjim, jako né že bych nejedla maso, to ano, ale preferuju, když mi kuře flákne po hlavě, voškube a zabalí do elegantního plastového obalu nějaký potravinářský závod, já na toho nedomrlýho kura pak hodim jen snítku rozmarýnu a hodinku mu dopřeju solárko. Pak mě taky zneklidnilo, že jak ty děti v tom přírodním „ráji“ neměly televizi, tak neznaly základní popkulturní zázraky jako třeba Star Trek, to určitě ani nevěděly, kdo je Selena Gomez, to bych si já jako potencionální rodič na triko nevzala. Závěrem bych chtěla říct, že v tomhle filmu byl v jednom záběru Viggo Mortensen úplně nahej, za což teda přihazuju jednu rudou, no co no, jsem jen slabá žena.

Trochu jsem se toho tématu druhé mízy bála, jako né že by mě nebavilo se koukat dvě hodiny na chlapíka, co vymění svou ženu, která už pomalu začala splývat se sporákem, za nějakou cácorku, jež umí skvěle vrtět prdelkou do beatů dj Tiesta. Dále si pak pořídí sporťáka se zrychlením podobným jako mám já před výlohou s nápisem slevy, bílý kožený boty a kšiltovku s emblémem koně ve skoku, popřípadě, když chce bejt někdo fakt za frajera, tak to nosí najednou. Ale dost mě štve, že ženy bývají o toto krásné životní období ochuzeny. Nechaly by děcka na krku své drahé polovičce a šly by hledat štěstí k nějakému fotbalistovi, jako jasný, na prvoligovýho čutálistu by to už asi nestačilo, nicméně někdo z FC Vlašim by si třeba ještě dal říct. Jinak je to film na pohodu, dost tomu napomáhá, že Al Pacino je opravdu klasa, ať šňupe koks na prahu čtyřicítky, nebo v sedmdesáti. Což je taky nespravedlivý, taková Judi Dench by si tohle dovolit nemohla.

Ejchuchu, tohle má svý silný momenty. Já se na podobný filmový experimenty můžu dívat, anžto většina mých mozkových buněk spáchala sebevraždu poté, co jsem zhlédla celou první řadu slovenské obdoby pořadu Farmář hledá ženu, ale pro takový ty chytrý lidi, co dokážou sami vyluštit křížovku na zadní straně časáku Žena a život, to asi moc nebude. Já tedy onehdy málem složila Rubikovu kostku podle návodu, ale stejně si radši filmově moc nenakládám, aby to nedopadlo jako minulej tejden, kdy jsem hodinu a půl koukala na Boy meets Girl, přičemž na konci jsem si řekla jen:“Holka, to bylo tak pěkný, ale jakože o čem.“ Nicméně z Toxického mstitele vyplývá hned několik ponaučení. Třeba, že dobro může mít podobu monstra v baletní sukénce. Nebo že ani fakt oškliví hoši (jedno oko, křivá hlava, nerovnoměrnosti v barvě pleti…) to v životě s láskou nemusí vzdávat, stačí si najít slepou holku.

Ty jo ty jo, tak jsem nějakým úplným omylem začala pracovat. Asi to znáte, jde o instituci, kam člověk chodí denně na osm hodin, aby se usilovně po celou dobu těšil, až půjde domů, bývám z toho odpočítávání vteřin do konce každé směny tak hotová, že u většiny filmů usínám do pěti minut. Na takovejch Osm hrozných koukám už dva měsíce a ještě mi půlka bijáku do konce zbývá. Takže, když se objeví snímek, u kterýho vydržím bdělá až do závěrečných titulků, tak to považuju málem za zázrak. A jako Mauvais sang jsem dala za jediný večer. Tedy napřed jsem si podle názvu myslela, že jde o něco japonskýho, což mi přijde vtipný, páč jsem se učila francouzštinu asi osm let. Až mi tedy bylo divný, kde by se tam vzala Juliette Binoche. Na tuhle herečku jsem náhodou expertka na slovo vzatá a jedna z informací, kterou o ní vím je, že to není Asiatka. Nicméně, jestli mě v tomhle snímku někdo dostal do kolen, pak to byl určitě Denis Lavant, anžto měl všechno, co od mužů očekávám, tedy spoustu knih, žlutou koženou bundu a rychlý ruce. To je pak těžký se nezamilovat.

Normálně jsem přišla na to, co je největším problémem nás žen. A není to nerovné postavení na trhu práce, ani to, že dostáváme menší platy za stejně vykonanou činnost, dokonce nemám na mysli ani tu skutečnost, že jsou ženy zneužívány jako otrokyně na domácí práce (sláva mužům těm, kteří si nemyslí, že by je vysavač mohl kousnout). Eé, nejhorší pro dívčino ego jsou vyprané džíny. Je to neuvěřitelné, ale něco, v čem jste se ještě včera mohly v pohodě ohnout, se přes noc změní v poměrně slušnej mučící nástroj. Vo nervy je, už se do nich napasovat, obvykle se zaseknou někde v půlce stehen a né a ne se pohnout, když maj trochu rozumu tj. streče, tak zhruba na desátej pokus povolí a nastává další šílenost - urputná snaha se do nich zapnout. Například já se napřed snažím zatáhnout bříško, pak ze sebe vyfouknu všechen vzduch, a když pořád knoflík a dírku odděluje propast pěti centimetrů, tak zkusím osvědčený trik, tedy oblíknout si ty ďáblovo kalhoty vleže. To zafunguje prakticky pokaždý, ovšem, jestli se to vyplatí, to je věc druhá, takto zapnuté džíny o sobě dávají vědět prakticky celý den, ať už tím, že můžete zobat pouze zrní, nebo tím, že si v nich nelze sednout. Ještěže módní bůh nabídl nám ženám prostřednictvím teleshoppingu pomocnou ruku v podobě zeštíhlujících džegínů, aleluja!