SlecnaSmilly

Protože jsem mladá dívka s inteligencí nepřevyšující pajdavé morčátko po mrtvičce, tak se teď po večerech dívám na zombie komedie. S každým zhlédnutým filmovým opusem se stávám větším expertem na nemrtvé a už si je nepředstavuji jako Karla Gotta na pláži v Egyptě, ale spíš jako nahnilé, zoufale se tvářící nakupující v Lídlu, kteří se právě brutálně pomlátili o zlevněné máslo za dvacet devět devadesát. Na stránkách České zombie komunity dávájí tři vzácné rady, co dělat při napadení oživlých mrtvol, takže si pište: uprchnout, zničit a odstranit, fakt doufám, že si dělají srandu, jinak je to hodně divnej spolek. Mno, všichni přeci víme, že nemrtví jsou až neskutečně odolní a takové useknutí umrlčí hnáty u nich vůbec nic neřeší, neb každej alespoň zlehka schopný doktor jim ji na požádání přišije a oni můžou dál řádit, ehm, jak černá ruka. Takže co s nima? Já doporučuji podpálení či rozporcování na fakt malé kousíčky sekerkou, pilou nebo cirkulárkou, no, vůbec nejúčinnější je zabít nekromanta, tedy toho, kdo ty paka oživil. Mimochodem, já už po tomhle filmu přesně vím, co chci k Vánocům, áno, pravou (od Mattela) zombie ruku národního socialisty, úplně vidím to její využití při práci v domácnosti.

Jak to asi může dopadnout, když se holka kouká na film o hokejistech, mňo jasně, přestane vnímat po prvním záběru, kde si atletičtí sportovci navzájem mydlí svalnatá záda. V tomhle případě to tak úplně neplatí, protože na programu jsou tvrdí ruští chasníci, které nejvíc naštvete, když je nazvete krasobruslařkou, tedy jedinou obnaženou částí těla, jež jsem měla tu čest uzřít, byly jejich dásně. A pak Smilla (ráda o sobě hovořím ve třetí osobě) je, co se týče hokeje, odbornicí na slovo vzatou. Například přesně ví, jakej prací prášek nejlépe pomáhá na zakázané uvolnění, perfektně si prostudovala statistiky nejproduktivnějších hráčů jak v lize, tak v NHL, aby mohla chlapce a chlapy ohromovat hláškama typu:„Stamkos si je letos dává, viď.“ nebo „Hemský by měl přidat, už je s bodama v mínusu.“ a životním úspěchem Smillyna života rozhodně není dopsání diplomové práce, či záchrana zajíčka Nesquika z labyrintu hrůzy na zadní straně krabice od cereálií, nýbrž pochopení toho, co to znamená postavení mimo hru.

Jasný, tohle znám, chodím totiž do blázice trávit každou zimu, jednak tím poměrně nezměrně ušetřím za vytápění mého paláce a jednak mi ty jejich utišující medikamenty pomáhají překonat depresivní sychravé počasí. Musím říct, že je to pravda, hranice mezi personálem a pacienty je velmi tenká a asi letos navrhu tuhle reality show na výměnu rolí. My psychotici se solidním vzděláním, co si na záchodě čtem Foucautovy Dějiny šílenství, víme, že bláznovství je stejnak v čase a prostoru proměnlivým fenoménem, tedy záleží na tom, kdo a kdy pojem definuje. Já osobně doufám v brzký návrat pojetí doby renesance, to šílenství vysloveně oslavovalo, maximálně těm nejhorším případům vypravili tzv. lodě bláznů, které lifrovaly ty nejtěžší formy pošahanců co nejdále od města.

Mno, ten název 'Kohout na víně' zněl vážně lahůdkově, až jsem si z toho poslintala svůj hodobóžovej svetřík, ale bohužel film žádným extra zážitkem nebyl, vlastně se tam ani nevařilo, jenom jednou a to ty vajíčka připálili (společně s celým bytem). Neodolatelný hlavní hrdina Henry je jasnej proutník, ani se nenamáhá si zapamatovat jména dívek, co mu projdou ložnicí, ale zato hodně dbá o jejich dentální hygienu, protože v koupelně má asi sto novejch zubních kartáčků volně k použití (jako desátá z devíti zubařek upřímně doufám, že jsou značky Curaprox). Tak tenhle týpek začíná pracovat na scénáři dle knižní předlohy své bývalé lásky Catherine, která si ho vysloveně vyžádala, už to vypadá, že spolu tutově vyplodí nějakej velkofilm, když Henry jednoho dne objeví u svejch dveří malou cácorku, kterážto je jeho dcerkou. Normální by asi bylo vrátit děvče matce, nechat si udělat testy DNA a o zbytek už by se postaral soud, ale deset minut čistýho času je na biják nejspíš málo, takže si ji u sebe Henry nechá, z čehož vyplyne mnoho humorných situací (hahá, chicht a johohó) a emotivních okamžiků, které jsou pro větší efekt sestříhány do celých sekvencí, asi to dalo dost práce, protože nám tyto záběry tvůrci naservírují hned několikrát.

Rok se s rokem sešel a je to tu, jeleni jsou zase v říji, jupijou. My, co čteme pravidelně magazín Myslovost, víme, že je to ideální čas k lovu, každej pořádnej nimrod má svou zaručenou metodu, kdy a jak vábit a opravdoví frajeři tak přilákají do své honitby fakt parádní kousky zvěře. Takže pročistíme hlavně pistolí, poštelujem mušku největšímu sokovi ve zbrani, protože kam muška, tam puška, že jo, a jde se na to. Přesně takovouhle pohůdku si maloval sir William, když zval anglickou aristokratickou smetánku na svoje venkovské sídlo. Sešlo se mu tam opravdu hodně hostů a ještě si každej z nich přitáhl alespoň tucet sluhů, komorných či posluhovaček. Situace stává se dosti nepřehlednou a je jasný, že se něco stane a to něco bude vražda. Mňo, takže do sebe hodíme čaj o páté a jde se na hon. Všichni u obrazovek držíme palce zvířátkům, aby se lovci postříleli navzájem dříve, než to zasáhne třeba tu roztomilou kachničku, ale pár němých tváří zařve a až pak teprve se dostane i na samotného pána domu. Jako detektivka to není moc dobrá, jedinci odkojení Agatou Christie poznají vraha asi tak do deseti nanosekund, ale fanoušci Panství Downton budou nejspíš nadšeni z kostýmů a dobového interiéru. Já docenila hlavně hraběnku Trenthamovou, která trousila suché vtipy, kudy chodila, ta baba je boží.

Jako by madam Austen někdo dupnul na růžové brýle romantické lásky, ona se naštvala a napsala realistický román. Ve skutečném světě těžko narazíte na pana Darcyho, ale lidé podobní Williamu Rackhamovi určitě existují. Je to pisálek bez talentu, kterej kam šlápne, tam tráva deset let neroste, jenže je z aristokratické rodinky, takže ho tatík jistí a on tak může své hojné neúspěchy chodit ventilovat do vykřičené čtvrti, kde jednoho dne narazí na údajně krásnou Sugar (mě zase tolik neohromila), která je nadstandardně vyvinutá, teda myšleno hlavně po intelektuální stránce, že jo. Tato padlá dáma zavětří příležitost dostat se do lepší společnosti a začne to na přitroublého Williama hrát na city. Docela se divím, že autor předlohy, tedy muž, byl ke svému druhu tak necitelný a vykreslil pány tvorstva v dosti nelichotivém světle, jako klidně mohl hlavnímu hrdinovi přiznat i nějaké pěkné vlastnosti kromě nesmírného bohatsvtví. Jasně, je to trochu Pretty Woman zasazená do napudrované éry královny Viktorie, ale má to něco do sebe, už jen kvůli poměrně překvapivému konci.

Hipsteři opravdu existují, to jako né že né, jenom jsou děsně plaší a jakmile uvidí jen náznak komerce, tak rychle popadnou své vintage kufříky, naházej do nich všechny cool krámy, vinyly temnejch kapel a sbírku knížek od Franze Kafky a mizí do nejbližší designové kavárny s fair trade kávou, kde se prakticky ztrácejí v hustém dýmu z cigaret. Když budete našlapovat opravdu opatrně, tak je můžete nachytat na bleších trzích, tam se přemýšliví chlapci, v brýlích s kostěnými obroučky, znalecky probírají mezi stovkami identických flanelových košil, aby našli tu spávně ošoupanou, která by podtrhla hloubku jejich duše a trápení, ale zároveň né tak prošoupanou, aby si je neznalí lidé nemohli splést s kanadskými dřevorubci vracejícími se ze šichty. Jinak hipsteři nosí pekelně úzké džíny, takže prudší pohyb je pro ně prakticky nemožný, muži se pyšní ironickým vousem, poslouchaj kapely, který určitě neznáš, tváří se pořád velmi erudovaně, ve volných chvílích se věnují umění, nebo alespoň pletou DIY šály, milujou filmy, co je ještě nikdo nenatočil, žerou všechno s logem jabka a hojně z toho odesílají tweety, kde se zabývají předevší sami sebou a místo, aby jídlo jedli, tak ho aranžují alá konceptuální umčo. Chovej se k hipsterům ale s ohledem sobě vlastním, pamatuj, že to v životě nemaj nejjednodušší: musí jezdit na kole, i když zrovna z nebes padaj fakt nedůstojný věci (mrholí), chodí otáčet vinyly, což vyžaduje zvednout se ze sofa tak stopadesátkrát za večer, rvou do sebe všechny ty bio veganský jedy a nad jejich šatníkem by se ustrnuli i šmucik bezďáci s trochou citu pro glanc a módu.

Mňo, je to jasný, asi se mi začali líbit týpci, co to umí pořádně rozbalit na banjo. Úplně to vidím, slunce zapadá za obzor, ON začne vybrnkávat nějakou tklivou melodii, postupně se k němu přidávaj klucí z kapely s basou, mandolínou, kytarou a houslema. Jo jo, správně, hrajem pravej oldschool bluegrass, tedy žádní bratři Nedvědi nebo podobná folková verbež. Já, děvčica z metropole, která není schopna rozlišit holštýnský skot od toho českého strakatého, se přestěhuji na venkov a spolu s mým kovbojem se stanu honačkou, jupijou. Večer s Buffalo Billem či Jesse Jamesem přepadnem nějakej ten dostavníček (nejen honem živ je člověk), aby bylo na whisky v místním saloonu, pořádně to tam rozjedem, já si trsnu na stole a Bill se odvážně začne navážet do místního šerifa, bude se mu snažit sestřelit kloubouk z hlavy, ale trefí ho do kolene, takže pořádnej malér. Stanou se z nás psanci a budem přepadávat Pony Express, furt dokola, dokud nás nejvyšší policejní orgán nechytne za flígr a nešoupne za katr. Jenže Bill si umí udělat strunný nástroj prakticky ze všeho a naše hlasy tak pěkně ladí, šéfíkovi se nás zželí a pustí nás do nahrávacího studia, kde dáme dohromady parádní singl alá Blue Grass Boys, se kterým vyhrajem hitparádu Country rádia (na špici se udržíme rekordních sto šest týdnů, tedy prakticky celý výkon trestu).

Fůů, dost se divím, že se neučíme jméno hrdinného poručíka britské armády Ernesta Goodbodyho v hodinách dějepisu a beru to jako další velké selhání našeho školského systému, protože většího znalce vojenské taktiky, aby svět pohledal. Jeho cílevědomost neznala mezí, jeho odvaha hranic, všechny rozkazy vykonával s plnou vervou a úsměvem na rtech, culil se, když drhnul podlahu, pískal si, když sbíral odpadky a nahlas si zpíval při čištění latrín, to vše pod pohrůžkou vražení násady od koštěte kamsi, když se nepřestane tvářit tak blaženě. Tento chrabrý muž dobyl horu Šišák, se svou četou neohrožených Mušketýrů se dostal až do Tunisu, triumfoval na Montepicu, sám se na člunu vydal koupit most přes řeku Rýn za padesát liber v hotovosti a jedenadvacet tisíc dvěstě na dobírku ve splátkách na čtyři roky. Přestože byl postupně zajat namátkou Araby, Poláky, Italy, vlastními Brity a nakonec i Němci, tak neztratil nic ze své pověstné chrabrosti a morální zásadovosti, to i přes to, že se mu vojáci z vlastní čety za zády bratříčkovali s povolnýma Němkama a chlastali první ligu. Já mu tedy za tyto služby v boji za krále a vlast pomyslně uděluji nejvyšší možné vojenské vyznamení, zaslouží si ho jako nikdo jiný.

Daisy je v tej svej nevinnosti taková mrcha, vhůů, to Cruella de Ville proti ní byla bezvadná žába, považte, přestože chtěla na kožich ta roztomilá flekatá štěňátka. Aspoň se u toho netvářila jako ta hodná. Chudák krasavec Gatsby žil svůj život jen pro ni, plnně se jí obětoval a naservíroval jí své srdce na stříbrném podnose. A co udělá ona? Lepší se neptat! Teda kdybyste se zeptali, tak vám to stejně nepovím, protože by to rozhodně zavánělo spoilerem, to nechcete. Pusťte si raději na gramci svou oblíbenou jazzovou desku (cédéčka ni mp3 se nepočítaj), já jedu tu od Irvinga Aaronsona, zatančete si charleston, a pak se z pohodlí svého sofa koukněte na tenhle film. Ale to jen v případě, že váš soused nepořádá elegantní mega párty s orchestrem, tím nejlepším šampaňským a ohňostrojem, to pak nahoďte oblek či šatečky a jděte to prožít, swingujte, děti, swingujte.