Ema22

Podle mě podhodnocený seriál. Protože jsem v době před revolucí dospívala, sentimentálně před obrazovkou vzpomínám na atmosféru doby, těším se pohledem na věci, které jsme měli doma. Užívám si účesy, hudbu. Některé díly nenásilně přibližují důležité události (např. srpen 1968), jsou podle mě stravitelnější formou než článek v učebnici.

Vzhledem k tomu, že jsem Paní Dallowayovou četla a Woolfová mě dostala svým Flushem, těšila jsem se na podrobnosti z jejího soukromí. Brilantní paralela tří žen, propojených osobou slavné depresivní spisovatelky mě nenechala vydechnout. Dokonalá práce kamery a výkony všech tří hereček, nemohu hodnotit jinak-100%.

Příjemný film pro třeba víkendové odpoledne s dcerou. Tvůrci si pohráli s nevyhnutelností osudu, ale i náhodou. Paralelní kompozice nabízí možnost přemýšlet o vlastních volbách a fandit sympatické hlavní hrdince, která se dokáže se svou situací poprat.

komedie? Těšila jsem se na srdcervoucí scény z rodinného života, ale až na svého oblíbeného George Cloonyho mi film nepřinesl nic. Hezká příroda, uspokojivý výkon starší dcery, ale jinak podprůměrný snímek. Asi si budu muset dát pozor na posloupnost sledovaných titulů, po kostlivci nabitém Blízko od sebe jsem se překvapivého odhalení nedočkala.

Hvězdně obsazené rodinné drama, osvěžující nepřítomnost mobilů, tabletů a počítačů. Mám totiž dojem, že lidé spolu v posledních letech nemluví vůbec. Takže je pro mě asi přijatelnější křik než mlčení. Trojlístek sester mi je blízký z vlastní zkušenosti a musím přiznat, že jsem se ve filmu našla (i když nerada). Meryl v jednom rozhovoru zmínila, že se jedná o vážná témata podaná s humorem, ten jsem v celém filmu nenašla. Ani chvilku jsem se nenudila, jen mě zklamal rychlý závěr, najednou všichni odjeli, vrátili se do zajetých kolejí a ... katarze nenastala.

Poprvé jsem Tajnosti zhlédla v kině, od premiéry snad 20x, dosud si pouštím v autě soundtrack. Hudba a sympaticky nejistá Iva Bittová film posunuly o několik příček nahoru, bez Little Girl Blue by to pro mě bylo tak 60%. Materiálně zajištěná čtyřicátnice neví coby, štěstí hledá u milence, pofidérních léčitelek duše. Tou rozumnější v rodině je paradoxně dospívající dcera, která nechápe matčino nutkání pořídit si piano, jehož koupě a ní spojené peripetie provází celý film, tedy vlastně události jednoho emocemi nabitého dne. Film má na můj vkus příliš idylický konec, když vzpomínky na spokojené rodinné soužití v malém bytě, fotky a neplánované těhotenství dají rodinu zase (velmi rychle) dohromady.