nash.

Takový cyničtější, drsnější a ujetější Forrest Gump, který nás učí, že život se má brát takový jaký je a moc o něm nepřemýšlet. Občas běží mnohem svižněji než Forrest, místy však narazí na mělčinu, kudy se jen s námahou brodí. Einsteinův bratr nemá chybu, stejně jako řada dalších bizarních setkání. Některé fóry dokonale uzemní a rozesmějí, jiné mě ovšem zcela minuly. Pobavil jsem se, ovšem nemyslím, že bych někdy pocítil potřebu dát si repete.

Kamera, střih, hudba, to vše už během prvních minut dává jasně najevo, že tohle je francouzský film. Se všemi svými klady, ale bohužel také zápory. Přes poněkud disharmonický střih je to poklidná, pro někoho možná až utahaná a nezajímavá koláž banálních osudů, které mají sdělit, že v Paříži žijí lidé, kteří všichni mají nějaké ty trable. Nejčastěji srdeční. Někteří doslova, jiní v přeneseném smyslu toho slova, což znamená že milují někoho kdo je nemiluje, jsou milování někým koho nemilují, nebo naopak nejsou milováni i když by chtěli nebo nemilují a tváří se, že nechtějí, byť v koutku srdce vlastně chtějí. A i když je to tak v každém koutu světa, tak Paříž je Paříž a tam je to vždycky něco extra. Je to chápavě lidské, pomalé, poklidné a občas až melancholické, na druhou stranu to bohužel nedrží tak pohromadě jak asi mělo. Některé postavy jsou odbyté, některé naznačené motivy se cestou ztrácejí (bohužel ty nejslibnější), místy je to poněkud křečovité, a taky uspěchané, protože na pořádné vykreslení není čas ani prostor. Některé scény a motivy jsou zcela zbytečné a postradatelné (například celá ta podivná a zdlouhavá exkurze po skladech, která je ve výsledku o ničem), jiné pro změnu nedotažené a přestože by zasloužily mnohem víc prostoru nedostanou ho, takže působí jako zahozená a promarněné šance. Přes všechny zápory ovšem nakonec lehce nadprůměrné, zejména pro milovnáky Paříže a specifik francouzské kinematografie.

Jean Gabin sice jako vždy hraje Gabina, ale v případě Valjeana jde o dokonalou symbiózu. Také všechny ostatní figury tu fungují mnohem lépe než třeba v Hosseinově, dle mého, nepříliš povedené verzi. Ať už je to Eponina, jejíž osud i tady zůstává tou nejsilnější a nejpůsobivější částí příběhu, Gavroche nebo úlisný Thenardier, kterého Bourvil podává tak dokonalým způsobem, že přehrává možná i Gabina a ty části filmu, ve kterých se objeví, si zcela po thénardierovsku krade pro sebe. Totéž co pro figury, platí i pro většinu důležitých scén. Ve své filmové zkratce jsou na rozdíl od Hosseinovy verze přehledné, emotivní, věrnější předloze a ve všech ohledech fungující.

Moudrost čínských mudrců, knedlíčky, pandy, kudlanka, humor, svižné tempo, hlášky. Stále to tam je. A stále to u mě funguje na výbornou i když to není tak dobré jako dvojka, a tak originální jako jednička. I tak je to akčnější než Velká čínská zeď, svižnější a zábavnější než většina animáků v přilehlém i vzdáleném okolí a navíc až po okraj naplněné tím dokonale romantizujícím pohledem na Čínu, její tradice i historii.

Začáním mít pocit, že Bídníci jsou kniha, která je jako film nezfilmovatelná (snad jen jako televizní seriál) a tato verze patří rozhodně k těm slabším. První díl se ještě poměrně drží, a nechybí tu dokonce několik působivých momentů, třeba montáž chátrající Fantiny podkreslený Thénardierovými dopisy, ale v tom druhém už Hossein zcela podleh iluzi, že je umělec, a proměnil Bídníky v bizarně megapatetickou karikaturu Hugova románu. Navíc značně nesourodou. Chvíli se pokouší o syrově realistické pojetí, ale pak ho nabourá rádoby uměleckou stylizací. Sbližování Maria a Cosetty coby sled statických fotografií jaro-léto-podzim-zima, jakoby celý rok stáli a hleděli si na zahradě do očí? Doslova parodií je pak scéna boje na barikádě, kde se všichni chovají jako nemyslící náměsíčníci, to vše navíc ve zpomaléném záběru a podkresleno bombastickým orchestrem, aby jó vyniklo, jak moc je to patetické. Jeden z nejdojemnějších momentů románu - oběť Eponiny - v té grotesce zcela zaniká. Vrcholem je pak rádoby umělecké ztvárnění Valjeanovy osamělé smrti. Pokud bych neznal předlohu, a nevěděl o co opravdu jde, přišlo by mi jednání řady postav zcela nelogické až nemyslné, Valjeanem počínaje, Javertem konče. Z řady výrazných románových postav jsou tu navíc jen bezvýznamní statisté, ať už je to Cosetta nebo třeba Gavroche. To Hossein příliš nezvládl. A to nemluvím dalších kiksech. Když už realisticky navleče chudinu do rozedraných hadrů, ušpiní je tak, jakoby poslední voda, kterou viděli, byla ta plodová, a pečlivě rozcuchá každý vlas, působí pak jako pěst na oko jejich bělostné ošetřované zuby. Bídníci jsou předloha tak silná, že úplně špatný film z ní prostě vzniknout nemůže, Hosseinova verze však rozhodně patří k těm méně povedeným.

Zatím nejslabší z předlistopadových seriálů, které jsem zkusil. Rozvláčné unylé nic, bez pořádné zápletky, bez alespoň minimálního vývoje či posunu postav, mezi nimiž je téměř nemožné najít jedinou, která by byla sympatická, věrohodná nebo alespoň zajímavá. Nuda, kde jedinou zábavou je tak možná lov mladičkých budoucích hereckých hvězd v epizodních rolích, třeba Ivana Trojana nebo Yvety Blanarovičové.

„Už jsi ostříhal ty túje?“ Už jsem nevěřil, že mohu z kina odejít nadšený z českého filmu. Stalo se. Dokonce mám pocit, že v kině už jsem se dlouho tak moc nebavil a od srdce nezasmál. Je to svižné, milé i hořké, vtipné i smutné, plné hlášek, skvělých dialogů, komických momentů i okamžiků k zamyšlení či diskusi. A všechno to funguje na výbornou. Navíc je to geniálně pojaté tak, že to lze označit za šovinistický film proti ženám i jako feministický film proti mužům. V obou směrech funguje, je jízlivě prostořeký, přitom však nikdy není zlý nebo nepřátelský. Čemuž napomáhá i nadhled, který většině českých filmů zcela chybí. Výtečné je nejen duo Bartoška–Balzerová, ale i další dvě dvojice. Konečně český film, ke kterému se určitě ještě vrátím. "On se chlap s alzhaimrem a bez zase tak moc neliší."

Přes velkolepé technické zpracování a řadu působivých momentů pro mě nová Kniha džunglí byla spíše zklamáním. Rušilo mě, jak se filmaři chtěli k příběhu postavit nově, ale přitom se nedokázali vzdát původní disneyovské pohádkově muzikálové formy. Hudební čísla tak byla nejen zbytečná, ale navíc nabourávala budovanou atmosféru. Úchvatný vizuál s realistickými zvířaty bral dech, nečekaně drsný zvrat zvedl ze židle, na druhou stranu to vše vyvažovala spousta věcí, které zážitek rušily. Ať už to byly dvě zdlouhavé, zbytečné a otravné horolezecké scény nebo zcela nevhodný zpívající King Kong. To byly scény, kdy se tempo zadrhlo a už se ho bohužel nepodařilo znovu nahodit. Výsledným dojem tak byl blíž zklamání z utahané nudy než nadšení, které jsem zažil u předchozích předělávek animované klasiky, například u Zloby.

Průměrné katastrofické drama, které těká mezi nahoře a dole a nikde nemá čas ani prostor k vybudování skutečně strhující atmosféry. Navíc se zjevně bojí ukázat skutečné drama, které se odehrávalo v prvních dnech pod zemí. Je to tak uhlazené a opatrné, aby se to někoho nedotklo, až to přestává být zajímavé. Při zpětném pohledu bych možná byl raději, kdyby filmaři šli tímto směrem a natočili opravdu syrové drama horníků v beznadějné pasti. Nebo kdyby se naopak na horníky dole v dole vykašlali a natočili drama záchranářů, kteří bojují s časem, zrádnou půdou pod nohama i selhávající technikou aniž tuší jestli vůbec dole někdo přežil. Jako u řady filmů natočených podle skutečného příběhu mi navíc vadí, že vlastně není podle skutečného příběhu. Že je tu skutečnost zcela zbytečné překroucena. Proč je například skutečný hrdina, šéf směny Luis Urzua (Lou Diamond Phillips), který po katastrofě vše řídil a celou partu horníků držel pohromadě, ve filmové verzi zbabělcem, který svými hysterickými výstupy situaci zhoršuje? Proč je místo něj za hrdinu Sepúlveda (Antonio Banderas), který ani nepatřil mezi klíčové muže zavalené party?

Přesvědčivá rekonstrukce jedné z nejobdivuhodnějších záchranných operací v dějinách je strhující podívanou, přestože jí chybí ona mocná zbraň podobných příběhů, otázka „Jak to nakonec dopadne“. Technicky dokonalé, autentické, s řadou nezapomenutelných okamžiků, s výbornými hereckými výkony, přesto, jako u většiny filmů Rona Howarda mám pocit jistého střízlivého odstupu. Jako by tomu tak trochu chybělo srdce.