nash.

Svižně ubíhající jednohubka, která se nezdržuje žádnými odbočkami a příliš ani logikou, neúnavně šlape na plyn od první do poslední minuty a ve své jednoduché přímočarosti nepostrádá solidní dávku napětí. Snaživá Kim ukáže jak důležité je učit se už na základce fyzice i biologii, Statham svého Drsoně hraje stejně jako hraje své Jasoně a Macy si s přehledem a bez námahy střihne kopii Duvallova Pendegrasta. Jeden večer to v pohodě utáhne.

Co se škádlívá, rádo se mívá. Téma, na kterém lze vystavět nekonečné množství variací. Tato patří k těm povedeným. Zábavná ve střetech hlavní dvojice, kde Shirley hravě přeherává Nicolase i když je nutno uznat, že ten s ní povětšinou statečně drží krok. Ostatní jen přihrávají a vytváří kulisu. Na první pohled nenápadný, přesto povedený a zábavný film, lehce okořeněný vážnějším podtónem a emocemi, které však pokaždé když hrozí vystrčit růžky, shazuje hláškou nebo vtípkem.

Startoval jsem v očekávání solidní inteligentní hard sci–fi, které se vzalo nevím odkud. Vizuálně zručná, občas nápaditá podívaná potěšila oko, jenže jak signál putoval dál po očním nervu, potěšení se vytrácelo. Jako vždy mám totiž problém pokud scénář míjí elementární logiku a vydává se krkolomnou nelogickou cestičkou, jen proto, že je pohodlně dlážděná ověřenými klišé. A ještě horší to je, pokud přitom cestou přehlíží další logické body do očí bijícím způsobem. Což je případ Sunshine, kde mým nejčastějším pocity v první půlce bylo „Cože?“ a "To snad ne?" Nakonec jsem však pochopil, že chyba je na příjmu. To když mi došlo, že ten vychvalovaný film je vlastně jen vizuálně nazdobenou, ale jinak nesmyslnou béčkovou vyvražďovačkou. Vybíjenou, kdy se někam zamkne X lidí, zahodí se klíč i logika a pak už jde jen o to kdo, kdy a jak zemře. Jenže ve chvíli, kdy mi to došlo, bylo už pozdě vracet se na začátek.

Pomalu plynoucí a typicky evropsky pojaté drama o tom, co všechno je člověk ochoten udělat pro záchranu dítěte, o tom, jak těžké je opustit kuklu zažitého stereotypu, i o tom, že to, co je opovrženíhodné, se někdy skrývá někde plně jinde než se na první pohled zdá. Depresivní, přesto pozitivní, hořké, přesto místy nenápadně úsměvné, strohé, přesto pocitově bohaté a zručně unikající všem z tématu hrozícím nástrahám. Největším kladem je Marianne Faithfull v hlavní roli, přirozená, přesvědčivá nejen úsporným způsobem vyjádření emocí bez velkých gest a slov. Nemusí mávat rukama a vysvětlovat, stačí jí pohled, výraz, nepatrné gesto. Což režisér ještě podtrhává afektovaností některých postav kolem ní.

Středověká Evropa japonskou optikou? S postavami, které sice mají evropská jména, ale výrazně japonskou mentalitu? A to vše navíc jako manga? Proč ne. Zajímavá kombinace a svým způsobem zábavná. Neznalost seriálu se však v tomto případě ukázala být příliš velký handicap. Ani samotný příběh, ani žádná z postav mě totiž nezaujaly natolik, abych byl zvědavý co bude dál. V podstatě by se dalo říci, že až na jednu scénu (smrt malého chlapce) to celé ve mně nerozeznělo žádný pocit. Ani libosti ani nelibosti.

Občas si při sledování starých filmů říkám, proč už dnes nikdo takové věci neumí natočit, nebo pokud umí, proč je nenatočí. Frank Darabont evidentně umí a natočil. A je radost se na to dívat. Od první do poslední minuty dokonale vystavěný scénář, který je poctou starým filmům a nevynechá jediný jejich prvek, včetně těch kouzelně naivních, které inovuje a přece jim současně nechává původní kouzlo, navíc je obohatí řadou nápaditých drobných odkazů a vtipných narážek a ještě to pro mě osobně celé povýší na druhou zasazením do prostředí prodchnutého láskou ke starým, dřevem vonícím kinům, které mám tak rád. A totéž co o scénáři platí do posledního písmenka také o atmosféře, kameře a hereckých výkonech, kterým dominuje výtečný a nezvykle se krotící živel Jim Carrey. Jeho výkon je tak věrný, že jsem měl občas pocit jakoby jeho rolí sem tam probleskl James Stewart nebo Gary Cooper. Zkrátka film, který mi udělal radost.

Ani po letech, která od našeho posledního setkání uplynula, neztratila Amélie nic ze svého kouzla. Je stále stejně neodolatelná, mile laskavá, zábavná a francouzská, stále hýří nápady a způsobuje, že se člověk usmívá a podlamují se mu kolena. Úžasná v každém detailu, v každém nápadu, v každém okamžiku. Barvou, hudbou, atmosférou, kamerou, scénářem režií i hereckými výkony. Film a hlavní postava, které si prostě člověk nemůže nezamilovat.

Ten seriál přitahoval k obrazovce jako magnet a stále patří k těm, na které se nezapomíná. Nejen pro fascinující témata, předkládaná k posouzení způsobem, který divákům ponechával dostatek prostoru pro vlastní názor, ale také díky výtečnému českému znění, které některými hlasy prohlubovalo přítomnou magii až na hranici fascinace. Navíc jeden z mála, který dokonce i logické vysvětlení záhadných jevů podával způsobem, který nenabourával auru tajemství, ze kterého běhal mráz po zádech. Nenechal jsem si ujít jediný díl a dodnes patří k pořadům, které bych opravdu rád viděl znovu.

Je tu pár pěkných scén a dialogů, jenže co platno, když to jako celek příliš nefunguje. Vadou je už nepříliš poutavý příběh, který by měl stát na postavách a jejich vztazích, jenže nestojí. Většinou jsou divné, ale nezajímavě divné, papírové od hlavy až k patám a tak těžkopádně, že se je herci marně pokouší rozhýbat a dát jejich slovům i činům smysl . Lásku, o které to asi mělo být, jsem neuvěřil ani jednomu, nedokázalo mě to vtáhnout, protože jsem si po celou dobu uvědomoval, že se dívám jen na herce, kteří hrají podle scénáře a to je známka toho, že tu něco těžce nefunguje. A to nemluvím o tom, že většinu času jsem se docela nudil a nenašel jedinou postavu, které bych fandil nebo se zajímal jak dopadne.

Jeden z nejlepších zástupců rodinky zmutovaného gigantického hmyzu, který se v padesátých letech každou chvíli pokoušel vyděsit a sežrat lidstvo. Je přímo dokonalou esencí tohoto specifického subžánru a minutu po minutě ho lze použít jako učební pomůcku. V kompletní sestavě samozřejmě nechybí kráska v nesnázích, její švarný ochránce, roztržitý profesor ani místní šerif. Nechybí hnízdo bezobratlého šmejdu, samice jako hrozba nekontrolovaného množení, ani apokalyptické prognózy. Animatronické modely v nadlidské velikosti toho sice moc nezvládnou, ale už jen svou přítomností v obraze působí znepokojivým dojmem. Ačkoli v mnoha ohledech samozřejmě film zastaral a těžko už dnes někoho vyděsí stejně jako v době své premiéry, stále je přítomna překvapivě působivá atmosféra. A stále je radost moci si občas takový film užít a třeba přitom zavzpomínat na nezapomenutelné projekce v pražském Ponrepu, kde jsem řadu těchto filmů kdysi měl možnost vidět.