Jeoffrey

Zkusím být stručný... Líbí se mi konflikt mezi dvěma zajímavými stranami, kdy ani jedné nedokážu pořádně fandit, protože mi autoři neustále připomínají, že Idaten nejsou lidi a v mnohých situacích se chovají z lidského pohledu hodně nelidsky a často jako opravdoví bohové i k obyčejným věcem velmi lhostejně. Stejně tak démoni nám neustále připomínají že jsou démoni a i když mají díky své lidské části většinou mnohem zajímavější charaktery než samotní Idaten (a někteří jsou mi tak i sympatičtější), pořád je nám připomínáno, že jsou to monstra. A je to celé zpracováno opravdu dobře, protože tady se autoři s nějakou cenzurou a citlivými tématy prostě nemažou a tak se tu dějí věci, často (třeba jako závěr prvního dílu) za velmi originálního obrazového či hudebního doprovodu, nad kterým zůstává rozum stát, ale je to zážitek. Animace se mi také velmi líbila, v bojových scénách měla správnou dynamiku a vůbec to mělo celé prostě šťávu. Co mě tu naopak naštvalo, bylo rozhodnutí tvůrců některá dle mého důležitá vysvětlování situace převést do módu fast forward, kdy jsem nestíhal vše číst a tak jsem se musel zvedat a zastavovat seriál, protože mě tyhle informace zajímaly! Ale dost už, chtěl jsem být stručný... Heion sedai no idatentači je prostě příjemná bojová série, která mě zaujala, zabavila a jsem zvědavý na případné pokračování. 7,3/10

Začátek byl zajímavý, stejně tak sledovat tenhle podivný vztah mělo občas něco do sebe a Yoshida mi přišel sympatický, protože měl spoustu věcí docela rozumně srovnanou. Na druhou stranu se kroutím u některých jiných důležitých bodů. Ano, je normální, se hnedka nevyspat s cizí nezletilou holkou, ale nějak se nemůžu dostat z toho, že je divný si brát cizí nezletilou holku jen tak domů na přespání. Nebo dobře, když jí chci pomoct, tak je to asi OK, ale určitě bych si jí tam jen tak nenechal nakýblovanou půl roku, aniž bych chtěl hned přesně vědět, proč zdrhla z domova a dělala co dělala. Navíc jestli někdy byl dobrý důvod obrátit se na sociálku... Ale tak fajn, možná i tohle pořád asi nějak chápu (dokážu si najít nějaké vysvětlení, které sice nesouzní s mým přesvědčením, ale dokážu ho pobrat). Ale obdobných věcí, které mnou takhle zvláštně rezonují a já je plně nepobírám je ve výsledku víc. Co mě tu štvalo obecně byla většina ženských postav (snad kromě Asami), jejich chování a způsob, jakým řešily svoje problémy. Našel bych tu opět řádku věcí, které jsem moc nepobíral, nebo se mi prostě regulérně nelíbily (o některých píše už cesmine). Když na jednom diskuzním fóru začali anime fanoušci řešit, s kým by měl Yoshida skončit a intenzivně rozebírali klady a zápory všech ženských postav, tak už tehdy jsem byl vnitřně přesvědčený, že v tomhle případě by udělal nejlíp, kdyby zůstal sám. Stejně tak jsem jen nevěřícně koukal v samém závěru, jak se všechno rozseklo a nechápal jsem tu už ani Yoshidu a říkal si, SPOILER jestli tohle není jen další díl Dogezy (protože i tady Dogeza, tradiční způsob japonské omluvy, vyřeší každý problém a zvládne nezvládnutelné). KONEC SPOILERU Celé to drama mi tu přišlo zvláštní, nedokázal jsem se do něj vcítit a příliš nevěřil ani účelnosti toho, jak to postavy řeší a občas mi to přišlo až blbý... A tak tu tak sedím a přemýšlím o výsledném hodnocení a kolik mi toho Higehiro vlastně dalo a jak moc mě to bavilo a jediné co ze sebe dokážu vysoukat je hodně nepřesvědčivé "meh". 4,7/10

Tak jsem konečně dokoukal čtvrtou sérii Outcasta… Trvalo mi to tak dlouho hlavně proto, že po prvních dílech, kdy se příběh věnuje hlavnímu hrdinovi a jeho partě, přišly takové, které mě vůbec nebavily a do jejichž sledování jsem se musel docela nutit a ani pár zajímavějších posledních epizod u mě nedokázalo znovu probudit nějaký výrazný zájem, který jsem uprostřed série ztratil. Aspoň že těch několik akčních scén, co se tu urodilo, působilo opět velmi slušně, jinak bych šel s hodnocení asi ještě o jednu * níž, takhle je to pro mě jen slabých 3/10 za tuhle řadu a jestli se pustím dál si budu sakra rozmýšlet - zatím si říkám, že spíš už asi ne…

Pro mě osobně Horimiya předvádí vynikající výkon v každém aspektu, do kterého se pouští. Humor, romantika, emoce, psychologie, tohle vše má dle mého zvládnuté velmi dobře a u mě to funguje tak jak má. Ano, slyšel jsem výtky o tom že by si tohle anime vzhledem k počtu postav zasloužilo minimálně dvojnásobný počet dílů, aby bylo vše náležitě rozebráno, postavy dostaly víc prostoru a všechno bylo pro diváka hlubší. Ale já si tohle nemyslím! Pokud by dostal seriál víc dílů, pak by nejvíc utrpělo celkové svěží tempo příběhu a především by dostala na frak ta sympatická a realistická přímočarost s kterou se tu všechny problémy řeší. Po pravdě tohle se mi líbilo asi nejvíc a představa, že se v každém malém dramatu babráme zase kdo ví kolik dílů (prostě hromada zbytečného patosu), by mě tu ve výsledku dost štvala! Pro mě se tu vše příjemně a přirozeně vyvíjí, nemám problém čemukoli uvěřit a i na tomhle, podle někoho malém prostoru, dostanou všechny vedlejší postavy dostatek místa, abychom je lépe poznali a aby mezi sebou dokázali kvalitně, rozumně i vtipně interagovat. Animace je fajn, hudba opět vynikající. Zkrátka já za sebe nemám co vytknout a užil jsem si to. 9/10

Dost tradiční fantasy, založená na japonské RPG hře, kde mě dokázalo překvapit maximálně posledních pár minut dvanáctého dílu. Zbytek je dost generický, nudný, plný žánrových klišé - zkrátka nic co bych si dokázal kdo ví jak užívat. Na druhou stranu mě to asi bavilo o trošku víc, než třeba takový King's Raid s dvojnásobnou náloží episod, který mi přišel obdobně tradiční, předvídatelný a nezáživný. Z postav mě tu zaujaly maximálně 2 vedlejší (Deflotte a Adelheid), hlavní duo mě nebavilo vůbec, bez maskota i služebné bych se tu rozhodně obešel. Záporáci dle mého hodně slabí, charakterově nezajímaví (hlavně papež) což u mě hodně ubíralo na napětí a atmosféře. Design finálního monstra mě spíš pobavil, než že bych se bál, nebo cítil nějaké rozrušení z téhle poslední konfrontace. Díky posledním pár minutám jsem sice nabyl dojmu, že někde hodně hluboko pod vším tím generickým patosem a klišé by možná mohlo být i něco zajímavého, zkrátka že je na pozadí něco složitějšího, než vše co jsem doposud viděl, ale díky tomu, že mi to anime nedokázalo prodávat během celého seriálu (jestli tam nějaké náznaky byly, tak byly zatraceně slabé), je to docela překvapení a zároveň zklamání ve stylu "konečně něco zajímavého a konec ?!?" - pokračování asi příště, nebo si prostě kup hru! Nechci díky - nepotěšilo, nebavilo a jedním posledním dobrým zvratem to u mě moc nezachráníte! 3,5/10

Intenzivní romantické škádlení je asi dalším z oblíbených témat japonských autorů. Začalo to Takagi, která byla ale jen taková hravá a dětinsky nevinná, pak přišla Uzaki, která tomu přidala velkou ztřeštěnost a trochu té nechtěné erotiky a teď jsme u Nagatoro, která to vše zase posouvá o něco dál. Začnu prvním dílem, u kterého jsem to málem dropnul. Po pravdě tady to vzali hodně zostra a já si u něj říkal: "Tohle není škádlení, tohle je úplně obyčejná šikana!". Ze začátku mě to moc nepřesvědčilo, přišlo mi to hodně drsné, zbytečně přesexualizované a ani jsem nedokázal mít rád hlavní hrdiny. Říkal jsem si, že nechápu, proč se senpai nějak neohradí, proč něco neudělá, nadával jsem mu do zatracených slabochů a bláznivých masochistů... A po pravdě jsem neměl rád nějak extra ani Nagatoro, nemám rád lidi, co šikanují druhé, protože dokazovat si svojí převahu na někom slabším považuji obecně za ubohé. Naštěstí se to ale postupem času začalo zlepšovat, postupně jsem to začal brát s mnohem větším nadhledem, dokázal jsem se u vtípků bavit a sledoval jsem, že ten ze začátku hodně divný vztah se začíná docela realisticky a sympaticky vyvíjet. Brzy jsem pochopil, že Nagatoro není ani z poloviny tak špatná, jak jsem si myslel a že má také své slabé stránky, které se snaží ukrýt tím, že dělá pravý opak toho, co si myslí, nebo jak to sama má - popření se tomu myslím v rámci psychologie říká... Dokonce i senpai začal být snesitelný, měl okamžiky, kdy jsem uvěřil, že ty balls někde opravdu má schované, i když na svojí trýznitelku si nikdy nedovolil, což ale časem, jak se jejich vztah vyvíjel, začalo být čím dál logičtější. Také jsem začal vnímat, že Nagatoro je unikátní svou prací s výrazy některých postav, protože řekněme si upřímně, že třeba "Nagatoro smug faces" je něco, co v anime běžně neuvidíte. Stejně tak se dá poznat, že autorem je muž, který se ještě nedávno živil psaním hentaie (a některá jeho díla jsou vážně slušný bizár, třeba když si hrál s opicemi - věřte mi, tohle nepotřebujete vidět!), protože postupně začnete vnímat, že v určitých okamžicích dokáže hodně dobře vystihnout a navodit sexuální napětí, což dává tomu škádlení větší sílu a hloubku. Takže ve výsledku sice pořád nejsem přesvědčený, na rozdíl od jiných, o tom, že bych chtěl mít vedle sebe někoho, jako je Nagatoro, ale postupně jsem si ten seriál vlastně i docela oblíbil a tak mu dokážu bez problému dát silné 3*. 6,4/10

Isekai Maou to Shoukan Shoujo no Dorei Majutsu Omega(LOL) je za mě osobně zdařilým pokračováním. Sice jsem ještě u prvního dílu pár minut váhal a říkal si, co se mi tady vlastně minule líbilo, když do mě hned na úvod cpali chapadla, ale následný vstup Diabla na scénu dojem rychle zachránil a já se zase vezl na vlně zábavy, za kterou jsem se ale i chvilkama styděl. Ono by se totiž dalo říct, že druhá sezóna je v mnoha ohledech podobná té první, jen místo slova Diablo se tu nadužívá Bůh. V praxi to znamená, že třeba místo věty "Už v sobě cítím Diabla!" tady máme "Už v sobě cítím Boha!" a význam je tak pitomě dvojsmyslný, že to opět dobře baví. Co mě tentokrát dostalo do kolen a co považuji za nejlepší moment celé série je SPOILER zjištění, že není špatné mít harém, to nikomu přeci nevadí, ale běda jak s dívkami ve svém harému máte sex! Zdravíme pána jménem Varakness... KONEC SPOILERU Prostě spousta momentů je tak stupidních, až je zábávných, někdy je to divný bizár, jindy laciný fanservis v kombinaci s další variací na téma OP hrdina ve fantasy světě, ale pořád je to veselé, originální a celkově prostě fajn. Ještě se pozastavím nad openningem, u kterého jsem si říkal, že mi to zní jak japonský DJ BoBo, což se mi ale zase vlastně líbí. Ó Bóže, můj Bóže... 6/10

Za mě spokojenost a druhá série mi přinesla přesně to co jsem očekával, čímž splnila to, co jsem po ní chtěl. V podstatě nemám moc co dodávat ke svému komentáři k první řadě, protože se nic nezměnilo. Pořád je to milé, někdy i trošku zábavné a stále to skvěle funguje na povzbuzení apetitu, nebo i trávení, pokud se na seriál rozhodnete dívat až po jídle (což ale nechápu, proč by někdo záměrně dělal). Je to furt neskutečně repetitivní a vhodné k dávkování tak maximálně jedné epizody denně, ideálně k obědu s tím, že při týdenním užívání se na nový díl možná budete (tak jako já) opravdu těšit. No a v posledních dílech přišlo i pár malých překvapení a drobných zajímavostí, které mě, jakožto pravidelného diváka se zájmem nejen o jídlo, ale i o jeho zdejší konzumenty, potěšily. Zkrátka za mě Restaurace do jiného světa opět plní svůj jednoduchý účel a prosté poselství o tom, že dobré jídlo spojuje lidi, se mi taky hodně líbí. 7,5/10

Mám dilema, protože si tak nějak uvědomuji, že tohle anime není, co se týká zábavnosti, roztomilosti, nebo i snahy o milá řešení nejrůznějších sociálních, psychologických či jiných zajímavých problémů, vlastně nic extra, ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že i tak se mi to nějakým zvláštním způsobem docela líbilo. Co se té srandy týká, tak jsem se většinou opravdu od srdce zasmál tak jednou za díl, stejně tak ten příjemný úsměv, co se mi na tváři objeví, když vidím něco „cute“ nebo „wholesome“ se dostavil jen občas. Některé vtipy se tu až moc opakovali. Ani mi to nepřišlo nějak extra hluboké, nebo milé v těch tématech, o kterých nám chtěli autoři povídat. Zkrátka když si to srovnám třeba s Dračí služebnou, tak Džahy prohrává ve všech směrech na celé čáře. Tohle je za mě spíš takový Džašin-čan level, akorát bez „slapsticku". Navíc mi přišlo, že autoři až často uvažují stylem „Je to hlučné, takže je to funny!“ a mě tím moc nepřesvědčily. Tohle všechno si uvědomuji a podle toho co jsem napsal bych měl dát maximálně 2* a jít dál, ale… Anime, ať už bylo jakékoli, mě neodradilo od toho, abych ho dokoukal. Během sledování jsem se dokázal uvolnit a docela dobře si odpočinout. A postupně jsem si tak nějak zvykl na to, že je Džahy a spol. součástí mých sobotních večerů, nebo nedělních rán a bylo mi to po chuti. Seznámil jsem se s celým ansámblem, věděl jsem, co od něj můžu čekat – bylo to jak pravidelný pokec se starým známým, který je sice hlučný jako strýček Pepin a dobrý vtip udělá tak jednou za večer, i když se moc snaží, ale tomu, co mi povídá, nemám problém uvěřit, i když o tom nemluví zrovna obsáhle nebo barvitě a nebude mi vadit, když za týden přijde zase. Možná je to nějaká mánie, Stockholmský syndrom, špatný vkus, guilty pleasure, ale ode mě Džahy dostane 5,5/10.

Stejně jako první série i ta druhá mě dokázala sem tam zaujmout. Asi mi i přišla o chloupek lepší a ucelenější než ta první. Byly tu dokonce některé celé díly, kdy mě to opravdu bavilo, třeba když dívky hádaly, na co se v keramické dílně používají jednotlivé zvláštní předměty a já si z nějakého důvodu vzpomněl na Kufr. Stejně tak samotné finále se docela povedlo a také dávám k dobru, že závěrečnou pointu, jsem stejně jako většina ostatních nečekal. Přesto mi tam k lepšímu hodnocení chyběla větší hloubka emocí a asi i trošku lepší prokreslení v některých dramatičtějších chvílích, abych si to víc užil. Ovšem bylo to fajn + dobrá reklama na keramiku a jedno japonské město, a tak jsou ty 3* opravdu hodně silné. 6,4/10