Jeoffrey

Princess Connect! Re:Dive mě nepřestal bavit a mile překvapovat ani druhou sezónu. Je pro mě záhadou, jak autoři dokázali udělat zábavné promo své hře a zároveň do něj tolik investovat, že je kvalita vidět snad v každém záběru, a tak seriál obstojí i jako nadprůměrné anime. Stejně tak nepobírám, že vymysleli příběh, který funguje pro hráče původních her od CyGames (kteří znají přesně všechny detaily z hraní obou Princess Connect! her – Re:Dive totiž není začátek příběhu…), ale i pro někoho hrou naprosto nepolíbeného. Takže i já nemám problém se v ději zorientovat a dochází mi většina složitějších zákrutů, které tu jsou a vysvětlují třeba, proč je v názvu anime Re:Dive. Navíc je všechen ten lore v příběhu tak šikovně podávaný (skrze dialogy, drobné detaily a náznaky), že dává divákovi prostor si většinu prostě sám domyslet, spojit a zároveň buduje silnou a zajímavou atmosféru. Fungují i emoce, postavy (a že jich tu je nespočet) a spolu s výbornou hudbou a animací je z toho zkrátka silný zážitek, který jsem si naplno užíval skoro každou epizodu. Ovšem byli tu i trošku slabší pasáže – první půlka anime by se dala označit v podstatě jen za zábavné videoherní promo, protože jsme skoro v každém díle sice dostali nový zajímavý příběh, ale vždy se musely také objevit 3-4 nové charaktery, jelikož bylo potřeba v rámci prezentace gača hry ukázat i je (nedostalo se na ně v první řadě, nebo jsou to postavy přidané do hry v období mezi první a druhou sérií). Ale i tak to bylo skvěle vymyšlené a propojené s hlavní linkou, která se naplno rozjela v druhé půlce anime, a nakonec každá z postav (a to i z první série) dostala během finále aspoň trošku prostoru a to tak, aby to nevypadalo hloupě. Ta již zmíněná druhá polovina byla opravdu velká jízda – tempem, emocemi, ale především neskutečně povedenými souboji, kde ten mezi Manou a Labyristou byl pro mě osobně něčím strašně originálním s kvalitně použitým CGI a patřil mezi nejlepší ryze magické souboje (tedy prakticky bezkontaktní), jaké jsem v anime zatím viděl. Prostě ono i při boji bylo vidět, kolik snahy do toho autoři dali, a tak měli atmosféru, intenzitu a byli někdy až šíleně barevné. Zkrátka mě Princess Connect! Re:Dive opět dostal, nejdřív mi zlepšoval pondělní náladu, později způsobil hlad po nových dílech a tak si zase minimálně těch 8/10 zaslouží a jsem zvědavý, jestli bude někdy v budoucnu i 3. série, já bych za ní byl moc rád.

Sabikui Bisco dělá pár věcí hodně dobře, ale k čemu to je, když můj celkový dojem v poslední třetině zabije několika naprosto do očí bijícími nesmysly. Co je dobře zvládnuté? Rozhodně prostředí, které je nápadité, plné nečekaných stvoření a rostlin, zkrátka autorům nechyběla představivost. Sice to může vypadat, že většina z toho, co na obrazovce vidíme, vznikla tak, že si tvůrci sedli a úplně nahodile nahazovali všechno možné i nemožné, co by v postapokalyptickém Japonsku mohlo vypadat cool, ale nějak se jim to podařilo skloubit dohromady a spolu s rázným tempem a energií, která vyprávění nechybí, to prostě funguje. Takže obří létající ryby, přerostlí krabi, hroši, houby a kdo ví co ještě mi nevadí, seriál mi je uměl podat jako naprostou samozřejmost a já se na těchto nápadech dokázal svézt a bavit se. Stejně tak celé to postapokalyptické ladění mi autoři uměli prodat a (nejen) během 5. dílu jsem si vzpomněl na některé z těch lepších vedlejšáků z videoherní série Fallout (Litle Lamplight, kanibalové atp.). Ze začátku to bylo zajímavé, originální, fungovala chemie mezi ústřední dvojicí a já si to docela dobře užíval, ale pak jako by si autoři řekli, že celý příběh budou také psát stylem, narveme do něj všechno, co nám přijde cool, ale už se nestarali o to, že by to taky mělo dávat smysl. A tak se začali dít věci, nad kterými mi zůstával rozum stát, a i ta největší dramata vypadala, že jsou budovaná jen pro efekt a bez nějakého smyslu. Viděl jsem jednu z hlavních postav teleportovat se po mapě, aby byla ve správný okamžik na správném místě, i když nedávalo smysl, aby se tam takhle rychle dostala. Druhá hlavní postava zase dokáže infiltrovat pevnost a dostat se vedle hlavního záporáka, že jí nikdo nevidí, bohužel ani já, a tak tomu nemůžu věřit. Zažil jsem lávu, co nepálí, viděl asi nejhorší plot armor od dob Fairy Tailu. Velké zvraty na mě přestaly fungovat, nějaké kladné emoce jsem začal opět pociťovat až v půlce posledního dílu a celkově tak po zbytek času převládalo spíš lehké otrávení tím, jak byla poslední třetina pitomá a budovaná jen na efekt pro „wow“ a „cool“ momenty. Ze seriálu, který jsem měl nejdřív rád a bavil mě, se nakonec tedy stalo jen něco, co jsem z povinnosti dokoukal, a i závěrečná scéna a rozhodnutí, že z hrdinů z nějakého (a po pravdě docela pitomého) důvodu uděláme opět psance, u mě zabila chuť na další pokračování. Za mě si Bisco odnese jen 5,5/10 a slovy Angry Joea : “You done Fucked it up!“

Jsem pěkně naštvaný! Akebi’s Sailor Uniform mohlo pro mě být tím nejlepším novým anime zimní sezóny a dostat 5* hodnocení, kdyby si celou dobu udrželo hloubku a sílu posledních dvou dílů. Vždyť po stránce animace a hudby tady prostě nebylo za mě asi nic příjemnějšího, některé záběry jsou ryzí nádhera! Dokonce i příběh má své nesporné kouzlo, celková myšlenka o hledání kamarádek je taky sympaticky podaná, atmosféra tu je, zábava tu je, emoce… Bohužel opravdu výborně, skoro až dokonale, pro mě fungovali jen ty poslední dva díly, kdy mě dokázal seriál naplno dostat. Zbytek měl slabší chvilky, některé situace pro mě vyznívali hodně zvláštně a v rámci celkového rázu anime i trochu nepatřičně, nebo spíš jinak, než bych si já ideálně představoval. I tak Akebi’s Sailor Uniform mohlo dostat aspoň silné 4*, takových 8/10 a hřát se v mé pomyslné kategorii „líbí se“ už od prvního dílu, kdyby si tu však někdo z autorů (a nejspíš je to samotný pan Hiro) nerealizoval všechny své podivné fetiše! Máme tady evidentně co dočinění s někým, kdo je nezdravě fascinován ženskýma nohama. Takový ten pán, co od streamerek na OnlyFans loudí fotky jejich nahých chodidel… Nebo alespoň až tak obsedantní mi to přišlo, když jsem dostával záběry na ženská chodidla každý díl minimálně 2x, a dokonce byli i součástí openingu. Dobře, chápu že fan servis pro horňáky máme dneska v každém druhém anime a asi bych měl být rád, že se konečně dostalo i na ty, co mají rádi ženy spíš od pasu dolů, ale sakra dejte to aspoň do něčeho, kde to bude mít nějaký smysl a ne sem! To se snažíte o příjemnou atmosféru, dáváte do každého druhého záběru nádherně vybarvenou scénu, která působí krásně a procítěně a zároveň to sem tam proložíte ženskými chodidly (případně jiným divným detailem ženského těla, jako třeba rty atp.), protože vám to přijde jako dokonalé splynutí… Ale pro ty, co vaše obsese nesdílí, to bude rušivé, jako kdybyste tam cpali jakýkoli jiný fan servis, protože do takhle příjemně laděného seriálu se podobné random záběry bez kontextu prostě nehodí. A co ta scéna s nůžkami na nehty v první epizodě? OK, možná že každý třeba někdy tohle v soukromí vyzkoušel, ale dát mi to do seriálu a do prvního dílu? Něčí divné choutky mi zruinovali skvělé anime a já proto sáhodlouze a často přemýšlel, na co tady vlastně koukám a o čem to tedy celé jako je... Teprve poslední dva díly mě přesvědčili, že si Akebi zaslouží alespoň 7/10 a zároveň mě ještě víc naštvaly tím, že mi ukázaly, jak skvělé to celé mohlo klidně být.

O výsledném hodnocení u mě nakonec rozhodl až poslední díl, který byl hodně příjemný, měl povedený ohňostroj a fungovala tu pro mě i ta romantika, která ve mně během předchozích dílu skoro vůbec nerezonovala. Nevím, čím to bylo, vždyť tu máme podle mnohých tu nejlepší waifu z celé zimní anime sezóny, ale já zůstával vůči Marin většinu času tak nějak chladný, i když je to sympatická mladá dívka, tak akorát trhlá, a hlavně nadšená pro svůj koníček, chápavá vůči zájmům ostatních, otevřená a upřímná, která s lidmi jedná bez předsudků. Možná za to mohl Godžó, který na mě působil tak nějak plaše a nevýrazně, v určitých situacích reagoval příliš nervózně a pro mě nepřirozeně, ale byl to sympaťák, se zdravým zápalem pro věc, ochotný každého podpořit ve správnou chvíli a se srdcem na dlani. Nebo to bylo spíš snahou autorů cpát na sílu do milého seriálu hromadu rádoby erotických momentů a s tím souvisejících, jakože vtipných scén, které mě ale nikdy nepobavily. Jakýkoli humor tu pro mě fungoval snad ještě míň než romantika. Každopádně nemůžu seriálu brát jeho kvality, ať už je to slušná animace, obstojná hudba, nebo zajímavé poselství o tom, že když vás něco baví, jděte za tím, i když s tím třeba bude mít někdo problém, protože se vždycky najde někdo jiný, kdo vaše nadšení ocení. Na druhou stranu i když mám rád seriály o tvořivých lidech se zápalem a baví mě sledovat vyrábění něčeho (a většinou je jedno čeho), spolu se vším vynaloženým úsilím, tak koníčky obou hlavních hrdinů mě tu stejně tak nějak míjely. Chápal jsem, co na tom všem baví jednotlivé postavy, ale podvědomě jsem věděl, že ani výroba panenek, ani cosplay a asi ani focení by mě osobně nebraly. Nic proti těmto aktivitám nemám, ale jako dítě mě nebavilo ani maškarní a asi jsem z toho nevyrostl. A tak jsem výrobu kostýmů nesledoval ani s desetinou zápalu hlavních hrdinů a i když oceňuji, jak pěkně mi některé procesy seriál popsal a ukázal, jak jsou časově a finančně náročné, kolik je potřeba práce a smyslu pro detail, stejně jsem si jistý, že za týden mi z toho v hlavě nic nezůstane. A tak i když si z velké části uvědomuji, že My Dress-Up Darling je v některých ohledech rozhodně nadprůměrné anime, je tu spousta věcí, které mě osobně nedokázali oslovit, které pro mě nefungovali, a tak jsem byl až do posledního chvíle na vážkách, jestli tomu mám ty 4* dát. Ale jak jsem už napsal, poslední díl mě docela přesvědčil. 6,5/10

Druhou sérii jsem si užil o malý kousek víc jak tu první. Přeci jen příběh během ní měl po většinu času pevně daný směr, došlo na nějaká ta dojemná shledání, na která jsem se podvědomě těšil už od začátku, a nakonec se vše sympaticky a skoro až příliš pohádkově uzavřelo, i když prostor na nějaké pokračování pořád existuje. Jestli bych si ho přál – nevím, ze začátku jsem ani nevěděl, jestli vlastně stojím o celý tento spin-off, ale nakonec jím nejsem nijak extra zklamán spíš naopak. Stejně jako u první série i tady pořád funguje skvělá hudební stránka, member berries i většina nových charakterů (i tu Towu jsem si nakonec dokázal oblíbit). Příběh ve finále nebyl ani z poloviny takové drama, jak jsem čekal, měl své silné i slabé momenty, ale celkově zaujal a někdy i bavil. Padouši taky nebyli jenom zlí, spíš jen nepochopení, nebo se prostě asi nedokázali vyjádřit… A tak vše prostě dojelo v trochu napínavém, ale jinak docela sympatickém tempu. Druhá série za mě 7/10

Jedním slovem - překvapení! Přeci jen power fantasy s OP hlavním hrdinou (a neřeším, jestli to je nebo není isekai), kolem kterého se kupí hromada dívčích charakterů u mě většinou dopadá neslavně, protože většina z nich je jak psaná přes kopírák, často dost stupidní, plná hromady klišé a snahy ukázat mi, jak je generický hlavní hrdina strašně moc silný a že bych si ho proto měl vážit a obdivovat ho (jako to dělá jeho harém), i když na něm vlastně po stránce charakterové nic extra není. Ale The Strongest Sage With the Weakest Crest je podle mě někde trochu jinde. Je to jako by jeho autor Šotó Šinkó u psaní opravdu používal mozek, a tak dokázal ze seriálu, do kterého jsem šel s hromadou předsudků (že to bude XY-tá verze toho samého) udělat docela svěží a sympatickou podívanou, na kterou jsem se i rád podíval. Co udělal Šotó správně? Třeba už jenom to, že celý příběh nevystavěl na tom, že tu máme jednoho silného a neporazitelného hrdinu, který každého sundá s prstem v nose a řešení problémů si tahá ze zadku. Mathias totiž přemýšlí, uvědomuje si, že je lepší se o své schopnosti podělit s ostatními, protože by mu to mohlo jednoho dne zachránit kůži, a hlavně že mít kolem sebe schopné lidi, kteří se o sebe dokáží sami postarat a být užiteční, má smysl. A tak učí své dívenky, učí i normální studenty a nečekaně to má efekt. Jde dokonce až tak daleko, že nechává ostatním postavám prostor, aby samy rostly, nezasahuje, pokud ví, že je v jejich silách vyhrát a ví, že se tím něco naučí. Není to prostě jenom nudná "one man show" s přehnaným borcem, který si všechno bere jen na sebe a proto to pak působí tak, že je vám hlavní hrdina najednou mnohem sympatičtější, než mnozí podobní před ním. Ale není to jen to, co je udělané správně. Autor dokázal vybudovat zajímavý svět, v kterém fungují hlavní záporáci tak, že jejich aktivitu vidíte, a to nejen z nějakého krátkodobého hlediska, ale dokážete uvěřit, že démoni mají dlouhodobé plány, a hlavně že je uskutečňují a vy vnímáte reálné následky. Ano, působí to sice zase jednou skoro až dojmem, že jsou démoni úplně všude a za vším a bojíte se podívat i do záchodu, aby démon nebyl i tam, ale i tak ta atmosféra v určitých chvílích docela funguje a hrozba tak působí o dost reálněji a silněji než v jiných podobných seriálech. Navíc je nám vše představeno relativně brzy, žádné tajemné náznaky, že se plán padouchů jednou dozvíme (ideálně v posledním díle) a ono logicky by to s tím, jak je postavený svět, a i celý příběh, stejně nešlo. Zpět k hlavnímu charakteru, ještě je jedna věc, která je na Mathiasovi dobře napsaná. I když seriál říká, že je nejsilnější mudrc ze všech, tak nám seriál netvrdí, že je nejsilnější bytost na zemi. Ukazuje se, že bez některých svých pomůcek, z nichž ne všechny má ihned po ruce a bez přemýšlení o problému a jeho řešení by mohl dopadnout blbě. Hrdina má zkrátka pořád nějaké své limity, a tak jsou situace, kdy se musí připravit a kdy by reálně, pokud by do souboje nakráčel jen tak, jako někteří jiní podobní hrdinové, mohl prostě hodně rychle prohrát. Na rozdíl od jiných power fantasy, tady jsou i momenty, kdy se dá o hrdinu (a jeho tým) i trošku bát a jak jsem už tvrdil několikrát, tohle je pro celkovou atmosféru vždycky dobře. Zase by se tu dalo hned namítnout, že některé jeho pomůcky a strategie jsou docela hloupé a že vyřešení určitých situací (třeba z posledního dílu) působí prostě jen dojmem, že si to autor chtěl v rámci příběhu co nejvíc usnadnit, a tak tu jsou i věci, které by se dali označit za pověstný MacGuffin, ale na podobné dějové zkratky a nesmysly už jsem si za ty roky sledování anime tak zvykl, že pokud vysloveně nemlátí do očí, tak mě nenaštvou. Další věc co tu funguje je složení hlavních postav, chemie mezi nimi taky docela obstojně pracuje a každý tu má nějakou roli, ať už v rámci příběhu, tak i v rámci konkrétní role ve skupině. Nejde ani o žádný prvoplánový harém (pro někoho bohužel, pro mě bohudík), je tu jasně dané, co nebo koho má každá postava ráda a i ten jeden romantický vztah se vyvíjí tak nějak na poměry takovýchto seriálu normálně. A teď nějaká negativa. The Strongest Sage With the Weakest Crest není žádné přelomové anime, není to nic geniálního, či dechberoucího, po pravdě akční scény tu jsou slabé (šetřilo se kde se dá, spousta věcí se odehraje mimo záběr, žádné plynulé sekvence plné výměn úderů taky nečekejte), animace průměrná, hudba nevýrazná. Má to některá tradiční klišé tohoto žánru, která mě nebaví. Nesedl mi i hlas Niny Tamaki k hlavnímu hrdinovi. Přesto všechno ale nemám problém dát tomuto seriálu po první sérii 6/10, protože mi prostě přijde, že se konečně nějaký autor u power fantasy s generickým OP hlavním hrdinou vážně snažil a ono to docela fungovalo, takže bych se klidně podíval i na případné pokračování.

Takagi je zpět! A tím myslím hlavně to, že se vše začalo konečně během této sezóny někam hýbat, konečně pro mě začala fungovat romantika a já tak můžu říct, že jsem si třetí sezónu užil minimálně stejně dobře jako tu první. Ano, opět jsou tu nějaké výplňové díly, kdy máte dojem, že kromě již tolikrát viděného škádlení mezi hlavní dvojicí (a blbnutí trojice Jukari, Mina a Sanae) o nic nejde, ale jsou proloženy jinými, které vše nějak posunují dál. Konečně jsem viděl Nišikatu v pár situacích, kdy mi dělal radost, viděl jsem i Takagi v momentech, kdy už nebyla tak úplně pevně na koni a nečekaně působila ještě o kousek sympatičtěji. Už to prostě nebylo celé tak nucené, jednostranné a nudné v rámci synergie mezi hlavní dvojicí jako druhá série. Nejlepší části jsou tak konečně ty, kde dostává hlavní dvojice naplno prostor a které fungují jako hybatel celého příběhu (poznáte je i podle toho, že mají jednoduchý název, např. „Christmas“) a ty ostatní jsou jen jako ucházející vata na doplnění. Ale i mezi těmito ne tak podstatnými díly se našli některé, kde jsem objevil něco zajímavého a které se mi zapsali do paměti (nejlepší je rozhodně 8. díl a jeho čtyři různé pohledy na jednu a tu samou cestu). Stejně tak jsem si docela oblíbil dvojici Hamaguči a Hódžó, která mi přišla romanticky zajímavější a bližší než Nakai s Mano. Celkově jsem s třetí sezónou Takagi poměrně spokojený (7/10) a zvědavý na film, co jde do kin 10.6.2022.

Není to první anime o rybaření, které jsem viděl a rozhodně to není první anime o roztomilých dívenkách, které se zabývají nějakou činností, takže mám hodně s čím srovnávat. První díl mě moc nezaujal, i když jsem ve stylu seznámení Koharu a Hijori a jejich celkové charakteristice viděl jisté podobnosti s anime Yuru Camp, tak mě to tentokrát až tak neoslovilo. Navíc mi tam prostě neseděla celá ta rodinná zápletka (nevlastní sestry), kterou mám v tomhle stylu a podání, asi díky všem těm již viděným anime sériím, podvědomě spojenou s většinou ne zrovna kvalitními romantickými dramaty, nebo komediemi a beru jí v anime jako otřepané klišé. Naštěstí Slow Loop není o romantice a už vůbec ne drama, věnuje se budování ryzího sesterského vztahu, nechává roztomilé dívky dělat roztomilé věci a do toho diváka vzdělává na poli rybaření nebo vaření. Na jeden seriál si toho vzali autoři docela hodně a po pravdě se mi to tu trochu bije mezi sebou. Když už se dostávám na tu správnou odpočinkovou vlnu, tak dívky najednou začnou vysvětlovat, jak správně navázat vlasec a jsou opravdu hodně podrobné, takže musím přejít z klidného odpočinkového režimu na soustředění a když vše konečně vnímám a sleduji, abych se něčemu přiučil, tak začnou zase vařit a já jsem náladou najednou zase úplně jinde. Naštěstí pro mě všechno funguje tak jak má. Vaření vzbuzuje chuť k jídlu i inspiraci. Rybaření je názorné a poučné s tím, že dokáže zachytit většinu věcí, které na tom člověka můžou bavit. Interakce mezi dívkami je milá a někdy i zábavná. Rodinné vztahy se také budují pozvolna a sympaticky. No jo, ale pohromadě je to takové rozhárané a přechody od tématu k tématu, ač se snaží být co nejpřirozenější, v polovině případů pro mě moc nefungují. A tak si říkám, jestli toho není na jeden seriál (a na každou jednotlivou epizodu) moc a nemůžu si vybrat, na co se chtěli tvůrci primárně zaměřit a co je hlavní myšlenkou celého seriálu, kterou bych si z něj měl odnést. Když si vezmu třeba ten již zmíněný Yuru Camp, tam je nejdůležitější ten pocit z kempování, co všechno se dá během něj zažít. Ano, taky mi tam dávají spoustu rad a ukazují co a jak, ale hlavní, co tam vidíte jsou dojmy, zážitky a atmosféra, a tak za chvíli přesně víte na jakou notu se máte naladit a ta jednolitá příjemná vlna se udrží celý díl, celou sérii. I takové Hókago Teibó Nišši, které je taky o rybaření, pro mě bylo mnohem čitelnější, a nakonec i o trochu příjemnější a zábavnější podívanou. Na druhou stranu u Slow Loop je mnohem víc rybářských faktů a častěji se tu vaří... Ale to možná bude pro mě ten problém, já asi preferuji to, když mi seriál víc prodává zážitky než vědomosti a má jedno jasné hlavní téma, kolem kterého pak buduje to ostatní. Ale i tak to byl příjemný seriál, dívčiny byly fajn, animačně i hudebně se mi to líbilo. A tak i když v něčem ohledně seriálu pořád trochu tápu a říkám si, kolik mi po něm za pár měsíců zůstane v hlavě, jedním jsem si úplně jistý, a to je výsledné hodnocení vyjadřující, jak jsem si to celé užil – 6,6/10.

Připadá mi, že se tvůrci Death Note rozhodli, že chtějí mít své vlastní Mirrai Nikki, ale moc se jim to nepovedlo. Do hlavní role si totiž vybrali nudného a nezajímavého klaďase, kolem něj rozhodili stejně šablonovité vedlejší postavy, a i charismatického Ryuka tu nahradili ne zrovna moc osobitými anděli. Sice se pořád zevrubně snažili o nějaké to filozofování o lidskosti, přirozenosti a dalších aspektech naší duše, ale nemělo to žádný nový nápad ani sílu, a tak to bylo celé jen pouhým několikrát zředěným odvarem jejich předchozího díla. První díl se ještě dal, ale pak to celé šlo pro mě až moc rychle k šípku, nebo spíš do vod nudné, otravné a předvídatelné šedi. Ani souboj pohledů na svět mezi hlavním hrdinou a Metropolimanem u mě nefungoval, ani jeden z charakterů mě nepřesvědčil ani neoslnil. A tak přišlo nevyhnutelné – drop po 11. díle a dojem z toho co jsem viděl je maximálně 3,5/10.

Ousama ranking je seriál, který mě dokázal neustále překvapovat, který umí výborně pracovat s postavami a celkově k němu mám jen dvě drobné výtky, které ale ve výsledku příliš nekazí vynikající dojem, který jsem měl během jeho sledování. Celý seriál je solidním testem empatie a pokud touto vlastností oplýváte, nebudete mít problém se do motivací postav vcítit, rychle si oblíbit jeho hrdinu a nepokrytě mu fandit. Stejně tak tu potkáte mnoho zajímavých osobností, na které jen tak nezapomenete. Nikdy bych nečekal, že mě dokáže takhle silně zasáhnout backstory něčeho, co vypadá jako černý blob s dvěma očima, nebo že budu považovat za nejlepší postavu celé první série hrdinovu macechu. Překvapení jsou tu na každém rohu, a to čím seriál opravdu vyniká nad ostatními je způsob, jakým dokáže dekonstruovat klasická příběhová klišé. Když vám totiž autor někoho představuje, dělá to způsobem, že nepochybujete o tom, jaký dotyčný je a rychle si o něm uděláte nějaký obrázek. Ovšem přesně ve stejnou chvíli, kdy si myslíte, že máte jasno, dokáže příběh zapracovat naprosto přirozeně a ve výsledku logicky a vaši představu o tomto charakteru úspěšně otočí o 180 stupňů. A vy jste překvapení nejen samotným twistem, ale hlavně tím, že to všechno dává dokonalý smysl. Seriál prostě umí naprosto skvěle vybarvovat jednotlivé postavy, jejich sílu i slabost a z toho pramenící chování. Snad každá důležitá osoba je tu vykreslena velice komplexně, a tak dokážete o každém říct dostatek podrobností a skoro u všech si budete pamatovat nějaký důležitý moment, kdy vás něčím překvapili a vy jste se o nich tak dozvěděli ještě víc. A takovéto charaktery se opravdu těžko zapomínají. Příběh je logicky také plný překvapení a není to jen nějaká prostá pohádka, jak se může někomu na první pohled zdát. Přeci jen v pohádkách se nesekají končetiny, umírají jen záporáci a neřeší se tam složitější témata, jako jsou třeba předsudky, nejistota – zkrátka na pohádku je to moc hluboké, nečekané a někdy i krvavé. Prostředí je velmi zajímavé a díky drobným náznakům, ale i obsáhlejšímu vyprávění, dostáváme docela slušný přehled o jeho historii, rozmanitosti i podivnostech. Ovšem tady přichází první drobná výtka (jedna z těch dvou zmíněných), přijde mi, že v první sérii byla spousta věcí nedostatečně využitá a u mnohých z nich, kde jsem si přál vědět víc, jsem nic dalšího nedostal. Ten potenciál zdejšího světa je obrovský, jeho kouzlo může být hodně silné, ale přijde mi, že jsem z toho všeho zatím viděl a slyšel míň, než bych si přál. Na druhou stranu poslední díl mi dává naději, že právě objevování světa by mohlo být věnované případné pokračování a že třeba znova potkám postavy, které se v příběhu jen mihly, ale i tak dokázaly zaujmout, že o nich chci vědět víc (zde myslím hlavně jistou dívenku z druhého dílu a pak třeba i jednoho divného krále z epizody 4). No a když jsem nahodil první výtku, tak rovnou přidám i tu druhou, a to je celkové tempo vyprávění. Prvních několik dílů funguje dobře, pak mi ale přijdou některé události příliš uspěchané (třeba jak se Boddži vypracuje z 0 na 100) a v druhé polovině mi zase přišly všechny ty boje takové zbytečně roztahané. Naštěstí tohle nevyváženě tempo nemá dle mého zásadní vliv na vyprávění příběhu, pořád vše působí přirozeně a logicky, příběh nepřestává překvapovat, obzvláště v závěrečných dílech a vše vede k uspokojivému finále (za což by se dal označit předposlední díl) a to i s výrazným náznakem budoucího pokračování (poslední díl) na které se už teď těším. Ousama Ranking mě chytil, okouzlil a přesvědčil o svých kvalitách ať už produkčních (animace i hudba jsou nádherné) nebo příběhových, užil jsem si většinu dílů, těšil se na další a chci pokračování. Proto si Boddži a spol. vysloužili v mém vlastním rankingu 9/10.