claudel

Tahle veselá, rozpustilá renesanční komedie se velmi povedla. Přispívá k tomu vysoký počet slavných herců, vtipná, situační zápletka a značná pozitivní energie, která celou dobu na diváka sálá. Jeremy Irons jako rádoby krutý a strach nahánějící inkvizitor byl fantastický.

Francouzské minisérie plné záhad, tajemství z minulosti, romantiky a komplikovaných vztahů, se kterými se asi opravdu roztrhl pytel, se mi hodně líbí. Proto jim přivírám oči nad zjevnými příšernostmi - každý díl končil tím, že se hlavní hrdinka Marie ocitla v smrtelném nebezpečí, což nevyznělo do třetice, co čtveřice a dále už nijak napínavě, Ingrid Chauvin byla sympatičtější jako lékařka v Láska a moře, jako nočními můrami sužována policistka byla spíše k smíchu, milostná zápletka byla jasná v okamžiku objevení fešného pařížského policisty na scéně. Na obranu - děj byl vykonstruován důmyslně, nezdá se mi, že by v ději vystupovalo nějak přehnaně mnoho postav, zvláště když většina z nich zemřela, pár dějových zvratů mě posadilo na zadek. Paralela se Třemi ženami za letního večera - poslední díl nejslabší, už jen dovysvětlující a trochu akční. Těším se příští týden na Agáta vs Agáta.

Australská kinematografie se nachází na vysoké úrovni, o čemž svědčí řada australských herců, kteří prorazili i za hranicemi - Crowe, Kidman, Blanchett, Watts a trojice Ledger, Rush a Cornish, kteří hrají ve snímku Candy. Heath Ledger opět předvádí své mimořádné herecké schopnosti a Abbie Cornish je neméně skvělá. Mnohem, mnohem, mnohem lepší film o drogách, než mnou nedávno shlédnutý Feťák.

Oceňuji originalitu, která čiší téměř z každého záběru. Prvních deset minut je špičkových. Meloun je moje nejoblíbenější zelenina, za letošní rok jsem ho snědl několik desítek kil, mohl bych se jej ujíst. A kombinace melounu s erotikou je ta nejlepší kombinace. Hudební a taneční sekvence úchvatné, netušil jsem, že by se mi mohli líbit pohupkavájící a zpívající Číňané. Závěr byl trošku už přehnaný, přesto ještě jednou zdůrazňuji, že originalitou pan režisér překypuje.

Veselá, rozpustilá komedie, která je pro mě příjemnou změnou po řadě nudných či hloupých amerických komediích. Francouzi zkrátka umí, jejich filmy mají svoji neopakovatelnou atmosféru. Sophie Marceau byla úžasná, oba její nápadníci taktéž. Zaujala mě taky hudba, která byla vybrána značně různorodě z různých koutů Evropy. Konec byl sice trošku zmatený, ale ve dvě ráno jsem se výtečně bavil.

Optimismus, dobrá nálada, nespoutanost, veselí, radost, bezprostřednost, nezdolný temperament, primitivní lidské pudy, divokost, bouřlivost...To vše na mě sálalo z tohoto sympatického rumunského snímku. Velmi jsem ocenil původní verzi s francouzskými titulky. Lámu si teď hlavu, proč právě rumunština patří mezi romanské jazyky, protože jsem za celých devadesát minut pochytil pouhé dobře a šťastný.

Již třikrát mě pan režisér André Téchiné potěšil a díky němu jsem opět strávil necelé dvě hodiny příjemným způsobem. Silný příběh o bujarých, leč záhy smutných osmdesátých letech v Paříži. Trvám na tom, že Emanuelle Béart je nejlepší francouzská herečka. Avšak všichni ostatní podávají též nadstandardní výkony. A asi to byl také nejlepší film věnující se problematice AIDS, který jsem kdy viděl.

Šeď a pochmurnost pohrančního východního Německa, syrovost ruční kamery, mrazivá neodvratnost nevěry, to vše působí kompaktně a přesvědčivě. Pro mě naprosto neznámí herci rozehráli velké představení. Německý film se pořád drží nad vodou.

Já jsem se teda opravdu bál. Po skončení jsem raději rychle zalehnul a vypnul mobil. Tím tenhle horor splnil svůj účel.

Ačkoli André Téchiné natočil drama z druhé světové války, jde v podstatě o komorní příběh matky s dvěma dětmi a tajemného mladíka. Režisér vhodně zvolil dva hlavní představitele, na kterých film stojí, francouzský supertalent Gaspard Ulliel a jedna z nejuznávanějších hereček, Emanuelle Béart, která opět kývla na spolupráci s André Téchiném. Výsledkem je rozhodně ne zbytečně strávených devadesát minut.