Walter_Mitty

Rok od premiéry finální epizody The Walking Dead přichází závěr i prvního a také nejdelšího spin-offu. Poslední epizoda osmé řady nezklamala. Pokračuje ve stupidních kolejích celé osmé a sedmé řady. Jedinou novinkou 12. epizody je neustálá snaha hrát na nostalgii. Patetická, hloupá a především zbytečná zápletka posledního dílu je tak doplněna o neustálá pomrknutí na předchozí série. Vidíme Dwightovu sekeru, se kterou do seriálu přišel. June, která vytáhne pistole po Johnovi. Madison, která vzpomíná na obě své děti a učiní další nesmyslný heroický kousek. Victora, který zmíní jachtu Abigail a Daniela, který vzpomíná na svůj obchod... Hloupá je i hádka mezi Danielem a Victorem, kterou sledujeme jen proto, že postavy se hádají zkrátka od začátku seriálu a je potřeba dojít k usmíření, ačkoliv k němu dojde úplnou náhodou. Celému cringefestu pak dominuje přejmenování PADRE na MADRE. Nejhorší na tom však je, že ve finále se celá parta rozdělí a vydá se zcela jiným směrem. Myšlenka vybudovat společně bezpečné místo pro všechny, kolem které se točí víceméně většina seriálu, se tak vezme, zmačká a hodí do koše. Ne snad, že by to již nebyl jejich cíl, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se tak všichni rozhodnout učinit na vlastní pěst… Konec Fear the Walking Dead ale vlastně nemůže být toliko zklamáním v kontextu celého seriálu, kdy se tvůrci dlouhodobě snažili najít ten správný směr. Je velká škoda, že z pozice showrunnera po třetí řadě „odstoupil“ Dave Erickson. Ačkoliv se seriál první dvě řady hledal, třetí série byla jednou z vůbec nejlepších a troufám si říct, že šlo o jeden ze dvou vrcholů FTWD. Tím druhým byla série šestá. V obou případech vesměs fungují ty stejné věci – zajímavé prostředí (Mexiko/Texas), ve kterém hraje vzdálenost alespoň nějakou roli a postavy necestují během pár minut stovky kilometrů; složitější záporné postavy, které mají nějakou hloubku a jejichž motivace je opodstatněná; a především vývoj hlavních postav, události, které naše hrdiny posunou dál a nenutí je točit se v kruhu… Zmíněné série jsou za mě to nejlepší, co nám spin-off TWD nabídl. Bohužel ale ve zbylých řadách tvůrci pouze přešlapovali na místě a opakovali stejná klišé. Jinak tomu není ani v samotném závěru. Největší zklamání tak vidím v promarněném potenciálu, kdy jsme několik let sledovali zajímavé postavy, ztvárněné talentovanými a sympatickými herci, jejichž potenciál ale nebyl nikdy zcela rozvinut. Madison budiž příkladem za všechny, kdy její vývoj ve třetí řadě směřoval k slušné antihrdince, která do jisté míry stála v opozici tomu, co jsme viděli v TWD. Celý vývoj vedl pouze k tomu, aby její postava ve čtvrté řadě „zemřela,“ načež se po pěti řadách kvůli přílišnému zájmu fanoušků na sílu vrátí coby hlavní postava. Už to ale není ta stará Madison, jakou jsme znali na začátku. FTWD tak za osm let od své premiéry svět TWD neobohatila o nic, co bychom již neviděli v hlavním seriálu. Výjimku tvoří první tři série, kde jsme se podívali na západní pobřeží USA, na moře a také do Mexika. Přesto, že se FTWD nikdy nestalo tím, čím se stát mělo, rád se k začátkům seriálu vrátím, protože původní parta, která na rozdíl od té z TWD nemá příliš dobré vztahy, neustále se mezi sebou hašteří, je velmi zajímavá. Buďme tak rádi, že tvůrci si včas uvědomili neustále klesající popularitu seriálu a uložili jej k odpočinku již u osmé řady, nikoliv jako v případě TWD až u jedenácté.

V případě Napoleona nemá smysl hodnotit historickou věrnost. Koneckonců vůči té se vymezuje i sám režisér, jehož tvorba, zejména v posledních letech, se nechá skutečnými událostmi spíše inspirovat, nežli je co nejvěrohodněji vyobrazovat. Napoleon je přesto v něčem velmi pozoruhodné dílo. Z trailerů a plakátů je snímek prezentován jako vážný a strohý portrét velkého muže. Nemohu se ale ubránit dojmu, že minimálně první polovina filmu je velmi sarkastická a spousta scén je nám prezentována se značnou lehkostí. Teď nemám na mysli jen bizarní sexuální scény s milovanou Josefínou, ale také například způsob, jakým Napoleon řeší povstání, hledá šavli popraveného Alexandra de Beauharnaise či se nečekaně vrátí z Egypta. S nástupem druhé poloviny ale podobných scén ubude. To je pochopitelné, neboť zatímco v první půlce sledujeme cestu na vrchol, v té druhé zase hořký pád. Hodnotit sestřih pro kina může být značně problematické, vzhledem k tomu, že snad již od prvního traileru tvrdí Ridley Scott, že nejde o kompletní verzi. Znatelně delší verze bychom se měli dočkat až později na streamovací službě Apple TV. Ve své aktuální podobě tak film spíše slouží jako ochutnávka většího produktu, na který si budeme muset ještě chvíli počkat. Nemám nic proti režisérským sestřihům ani prodlouženým verzím, ale kino sestřih by měl být funkční, nezávisle na existenci dalších verzí. To se bohužel v případě Napoleona říct úplně nedá. Film opravdu místy působí velmi zkratkovitě a snaží se toho říct co nejvíc v co nejkratším čase. Jak napovídají závěrečné titulky, významný vojevůdce a císař měl ve svém životě tři největší lásky: Francii, armádu a Josefínu. Všechny tři se divákům snaží film přiblížit, přičemž nejlépe se mu to daří v případě Josefíny. Vztah Napoleona a Josefíny je jakýmsi pilířem celého filmu, čemuž napovídá i skutečnost, že prodloužená verze by měla zahrnovat ještě více scén s Napoleonovou životní láskou. Zbylé dvě lásky tak ve filmu působí možná až nadbytečně, byť se jednalo o nedílnou součást Napoleonova života. Skoro jak kdyby se Ridley Scott nemohl rozhodnout, jestli chce vyprávět komorní drama, nebo velkolepý spektákl. Po prvním zhlédnutí tak ve mně film vyvolává dojem nerozvinutého potenciálu se snahou říct vše, ale realitou říkající jen velmi málo. Jsem zvědavý, co přinese prodloužená verze a popravdě řečeno, už jen kvůli (pro mě sarkastické) první polovině, se na film opět rád podívám.

O Jagně jsem se dozvěděl úplnou náhodou a jsem nesmírně rád, že se tak stalo! Že jde o vizuálně strhující snímek napovídá již samotný trailer, ale Jagna se může pochlubit také skvělou hudbou, výpravou a hlavně hereckým obsazením, kterému dominuje (nemohu se ubránit tomuto srovnání) „polská Margot Robbie“ Kamila Urzędowska. Malebně zachycená krutost a hamižnost polského venkova dokreslena folklórní hudbou nenechá diváka vydechnout. Jagna nemá kladné ani záporné hrdiny. Film na motivy románu Władysława S. Reymonta zobrazuje lidi v jejich nejsyrovější podobě. Jde o filmovou lidovou baladu, která se ale neskrývá za lyrický jazyk. Mluví jazykem jasným a stručným. Kouzlo lyrického jazyka ale vkládá do svého obrazu, čímž vytváří zcela jedinečný zážitek. S jistotou mohu říci, že jde o jeden z nejsilnějších a nejkrásnějších filmů, které jsem měl v letošním roce možnost vidět. Smekám před tvůrčím týmem a doufám, že nominaci na Cenu Akademie v kategorii Nejlepší animovaný film Jagna nakonec promění ve vítěznou sošku. Ne snad kvůli prestižnímu ocenění, ale proto, že díky tomu se film dostane do povědomí více divákům. A to si rozhodně zaslouží!

Nejočekávanější české sci-fi letošního roku (a nejspíš i posledních několika let) vstupuje do kin. Jakožto milovník tohoto žánru a příznivec androidů, kteří sní o elektrických ovečkách, mě tato „česká verze“ Altered Carbon a Blade Runnera v jednom nadmíru potěšila. Bod obnovy se nesnaží být toliko originálním filmem v rámci sci-fi žánru, jako spíše důkazem, že i v našich končinách lze natočit důstojné sci-fi – to se hlavně v první půlhodince snaží demonstrovat neustálými, přesto velmi impozantními, záběry na futuristickou architekturu. Nemá smysl hanit film za všudypřítomné podobnosti s konkurenčními projekty, neboť těch by se v něm našla spousta. Bod obnovy klade důraz především na precizní vizuální stránku a vymazlené moderní technologie. Jednoduchá detektivní zápletka je nám zprostředkována relativně zajímavým vyprávěním, kterému ubírají především generické dialogy a méně pak také (nenapadá mne vhodnější adjektivum) trapné scény. Nemohu nezmínit i hudební stránku filmu, přesněji řečeno ústřední motiv, který na mne z trailerů působil lehce monotónně. Film ale znělku lacině nerecykluje, ale vysvětluje její pozadí a nechává ji zaznít v plném znění, což je určitě velké plus. Soundtrack jako takový se hezky poslouchá, snad až na skladbu při závěrečných titulcích, jejíž text filmu značně ubírá na vážnosti a formálnosti, se kterou je/byl prezentován/natočen. Bod obnovy je ambiciózní projekt, který má bezesporu své mouchy. Nicméně si nemohu pomoct, ale vidět na stříbrném plátně vizuálně atraktivní české (byť koprodukční) sci-fi, mě velmi potěšilo a doufám, že s příštím podobným projektem se hranice posune zase o kus dál.

Když jsem si v lednu dával maraton všech M:I filmů, doufal jsem, že si série udrží svou vzestupnou kvalitu. Mám radost, že se tak stalo a další mise Ethana Hunta, leč vypráví zase trochu jiný příběh, nenásilně navazuje na předchozí díly. Zatímco první díly série odvyprávěly svůj příběh během jedné návštěvy kina, od čtvrtého dílu (částečně už od toho třetího) se začal příběh rozvíjet napříč několika filmy. Sedmé M:I před sebou však mělo těžký úkol, neboť předchozí Fallout uzavřel nejen linku se Syndikátem, respektive Apoštoly, ale také s Huntovou bývalou ženou Julií. Odplata tak musí rozjet zase nový příběh a stejně jako na začátku předešlé dvojice filmů, tak i zde je nám představena nová ženská postava, která v příběhu sehraje (doslova) klíčovou roli. V novém příběhu však není místo pro všechny a aby mohla být nová mise ještě osobnější a mohla nastat odplata v pravém slova smyslu, musí někdo zemřít. M:I tak následuje tradici bondovek, kde hlavní ženské hrdinky nečeká nic dobrého. Ačkoliv tohle všechno chápu a zcela rozumím tvůrcům učinit takové rozhodnutí, nemůžu se ubránit pocitu, že Ilsa byla mrtvá dlouho předtím, než ve filmu skutečně zemře. Hayley Atwell je rozhodně důstojnou náhradou. Škoda jen, že Rebecca Ferguson nedostala v nejnovějším díle krapet více prostoru a divák tak mohl její odchod prožít o něco silněji. Vůbec v nejdelším díle série mohla dostat alespoň jeden důstojnější dialog. V každém případě, druhou část Odplaty netrpělivě vyhlížím a už teď se nemůžu dočkat, s čím nás Cruise a McQuarrie překvapí zase příště.

Po tom, co nám v loňském roce dalo 11. řadou sbohem The Walking Dead, jde o příjemný návrat do zase trochu jiného postapokalyptického světa. Coby neznalec videoherní předlohy musím The Last of Us pochválit především za to, že představuje dostatečně srozumitelný svět, ke kterému není nutné dohledávat informace právě v herní předloze. Za pochvalu stojí také práce s vedlejšími postavami, které mnohdy nevidíme déle jak pár dílů, ale přesto se divákovi vryjí do paměti. Druckmann a Mazin dokázali v několika málo minutách odvyprávět hodinové příběhy, díky nimž divák lépe chápe motivace jednotlivých postav. Do budoucna bych uvítal více nakažených, aby divák nezapomněl, proč je Ellie tak důležitá – v posledních dílech bylo tak málo nakažených, že by si leckdo mohl říct, zda je nějaký lék vůbec potřeba. Rád bych řekl, že první řada mohla být delší, neboť minimálně finální díl působil ukvapeně. Ze zkušenosti, s již zmíněným The Walking Dead, kde divák zažíval opačný problém, si to ale raději netroufám říct. Jsem rád, že se tvůrci rozhodli zadaptovat i druhou hru a že příběh Joela a Ellie dostane pokračování. Doufám jen, že ve druhé řadě se tvůrci lépe popasují s tím, které postavy si zaslouží více a které zase méně prostoru (a přidají trochu těch nakažených).

Jeden z nejlepších dílů série. Bavit se o „nejlepším“ dílu je ale sporné. Fallout by nikdy nefungoval bez skvělé předehry v podobě Národu grázlů, která rozehrála šachovou partii, jež se v tomto díle uzavírá. Ta by zase nemohla být rozehrána bez čtvrtého a hlavně bez třetího dílu, ve kterém nám byla představena Julia. Zdánlivě individuální a samy o sobě stojící filmy se tak stávají čím dál tím propojenější a já tak nemohu jinak než souhlasit se slovy, že série Mission: Impossible vzkvétá. V průběhu let si navíc vydobyla čestné místo mezi akčními thrillery. Nemluvě o využití praktických efektů a pozoruhodných kaskadérských kousků, které jsou s touto sérii již neodmyslitelně spjaty. Kouzelné přitom je, že s každým novým dílem Ethan Hunt, respektive Tom Cruise, sám sebe překonává. Doufejme tak, že ani sedmý a osmý díl nebudou výjimkou a že nás McQuarrie s Cruisem překvapí i tentokrát.

Nejslabší stránkou nejnovější adaptace Vánoční koledy je samotná Dickensova povídka. Ačkoli Donnelly přináší pár zajímavých nápadů, z filmu je cítit, že právě schéma Vánoční koledy jeho animák neuvěřitelně limituje. Kdyby se tvůrci nesnažili za každou cenu naplnit parametry, které musí/měla by adaptace Vánoční koledy splňovat, aby se dala považovat stále za adaptaci, šlo by o relativně nevinný, bláznivě barevný muzikál. Místo toho divák dostane další nucenou adaptaci Vánoční koledy, která počítá s divákovou znalostí tohoto díla, ale zároveň nedělá nic proto, aby jej zaujala, případně nějak ozvláštnila. Divákovu pozornost poutají především všudypřítomné kýčovité barvy. Posledním hřebíkem do rakve je scénář, který má divákovi tendenci neustále dokazovat, že každý výjev Scroogovy minulosti vlastně reflektuje jeho přítomnost/budoucnost, přičemž tak činí nejen verbálně, ale i vizuálně. Samozřejmě chápu, že Vánoční koleda: Muzikál má svou cílovou skupinu především v mladším publiku, ale jako kdyby tvůrci počítali s tím, že každý, kdo se na film podívá, bude zcela dementní, a proto mu neustále připomínají, jak je Scroogova minulost propojena s jeho přítomností… Asi nejlepší srovnání najdeme s kreslenou muzikálovou adaptací z roku 1997 od Stana Phillipse, ze které ta letošní částečně vychází. Donnellyho adaptace na rozdíl od té Phillipsovy zahrnuje daleko chytlavější a promyšlenější písničky (např. Random Acts of Kindness) a nesnaží se divákovi neustále vnutit, jak jsou si jednotlivé scény podobné…

Naprostá paráda! Seriózní tón Star Wars opravdu sluší a Andor je pro mě snad největším seriálovým překvapením letošního roku. Sledovat počátek rebelie, která je téměř ve většině nových Star Wars produktech již v pokročilém stádiu, je prostě naprosto skvělé. Každá akce má své opodstatnění a je patřičně motivována. Pravda, na každé vyvrcholení si divák musel minimálně dvě epizody počkat, ale o to lepší ve výsledku bylo. Podobně jako je pro mě Rogue One: Star Wars Story nejlepším Star Wars filmem za posledních několik let, je pro mě i Andor jedním z nejlepších seriálů. Jsem opravdu rád, že fanoušci Star Wars konečně dostali ochutnat taky trochu z jiného žánru. Zatímco The Mandalorian je skvělá dobrodružná jízda, Andor je výborný thriller. Nemůžu samozřejmě nezmínit některé dialogy i scény, které jsou jak vystřižené z kultovního Blade Runnera. Škoda, že se seriál netěší větší sledovanosti. Přesto buďme rádi, že druhá řada je již na cestě. Jen tak dál!

Po 177 epizodách je tu konečně finále. Seriál, který nám dělal společnost více jak 12 let došel do svého konce. Bohužel finále 11. série nemůže následovat závěr komiksové předlohy, neb si seriál před lety zvolil cestu trnitou. Dodnes nerozumím rozhodnutí tvůrců odepsat postavu Carla. Kdyby tak před lety Scott M. Gimple tušil, že se mu na to Andrew Lincoln a Danai Gurira do pár let vybodnou. To bychom dnes koukali na trochu jiné finále... Bohužel se tak nestalo a my dostali závěr, který nám vlastně říká, že příběhy hlavních postav nekončí, ale budou pokračovat v samostatných seriálech. Snad alespoň ten s Rickem a Michonne nám dá nějaké rozumné zakončení. Rest in Peace sice dává krásné sbohem Rositě, ale jako závěr dlouholetého seriálu jde o slabší kousek. Spíš než tahle epizoda za to ale může tendence tvůrců natahovat seriál do nekonečna. Celá seriálová linka s Commonwealth postrádá kvality komiksu a nemá v konečném důsledku takovou váhu. Nemluvě o nevyužitém potenciálu této komunity. Na prvních šest řad seriálu budu vzpomínat s láskou a rád se k nim v budoucnu vrátím, neboť jde o to nejlepší, co jsem v rámci tohoto žánru viděl. Zbytek sérií, byť prezentují zajímavé postavy a nápady, už nemají takovou sílu (na vině je hlavně snaha roztáhnout děj na co nejvíce epizod). Výjimku tvoří snad jen 9. a část 10. série, kde se seriál dočkal lehké renesance. Finální díl z mého pohledu není příliš důstojným zakončením seriálu, který kdysi býval jedním z nejsledovanějších vůbec a jehož komunita byla natolik silná, že dychtivě vyhlížela nové díly, čekala na páteční spoilery a probírala kde jaký odkaz, který se v seriálu objevil. Jedna věc se ale 24. epizodě 11. série vytknout nedá, a sice rozloučení hereckého ansámblu v závěrečných titulcích, kde vidíme známé tváře, které divákovi připomenou staré dobré časy.