Woody si splnil sen a natočil film ve městě, které zbožňuje. Já jsem si splnil sen, že jsem se dožil této jeho zhmotněné představy. Ano, Woody už má evidentně nejlepší léta za sebou, nicméně i z tohohle filmu je stále patrná jeho poetika. A to je přesně to, co na něm miluju. Takže jen tak dál. Na další film se už moc těším.
Výborný nápad, skvěle jsem se bavil. I když oproti původnímu krátkometrážnímu Music for One Apartment and Six Drummers to chvilkama ztrácí šťávu, je to pořád lepší než leckteré jiné "hudební" filmy.
Sice je to výborně odvedená řemeslná práce, na jakou jsme od pana Scorseseho zvyklí, ale přece jen jsem čekal něco víc. Rozuzlení bylo od začátku předvídatelné, takových filmů už tu pár bylo. Nehledě na to, že stopáž přes dvě hodiny u filmu, který vás až tolik nechytne, se zdá nekonečná.
Už jsem pana Hřebejka málem odepsal, ale tímto filmem opět vzbudil mou pozornost. Hutný a silný příběh z minulosti, tentokrát bez komediálního a komického nadhledu. Výborná Daniela Kolářová a až mrazivě přesvědčivý Ladislav Chudík. Snad jen pan Kratochvíl mě jako herec vůbec nepřesvědčil.
Odmyslím-li si skutečnost, že tradiční rodičovský pár zde tvoří vlastně dvě rodičky, tak film není ničím až tak zajímavý. Pokud by zde byli dva lidé opačného pohlaví, kteří prostě nemohou mít děti, asi by ani páni kritikové tento snímek nijak kladně nepřijali. Ovšem zde máme dvě lesbičky, čímž film dostává hnedle jiný náboj. Ale hlavně, hrají je Annette Bening a Julianne Moore, a to velmi dobře. Takže čtyči hvězdy jsou spíš za výkony herců než film jako takový.
Tomu, kdo mi tento "film" podstrčil jakožto novější verzi klasického příběhu, mám sto chutí provést něco velmi, ale opravdu velmi oškivého. Nerad hodnotím něco, co jsem neviděl celé, ovšem silně pochybuji, že někdo měl dost sil (nehledě na orientaci) tuto slátaninu shléhnout až do konce. Nebo že bych si špatně přečetl předlohu? Vzorový příklad Odpadu!
Ale o to lepší jsou zdejší komentáře. Jen lituji, že jsem o ně nezavadil dříve...;)
Až na pár detailů velmi přesně zobrazené dění v Německu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a dál. Vcelku objektivně zobrazené okolnosti vedoucí ke vzniku RAF a velmi autenticky předložená tísnivá atmosféra především ve vězení (i svou délkou).
Zajímavý film se silným tématem, podaný často s hořkým úsměvem. Snad jen zpočátku matoucí opakování scén z různých pohledů bylo trochu zvláštní. Pro mě osobně lepší než Tajnosti.
Pro mě byl tento dlouho očekávaný výtvor jedno velké zklamání. Důvodů je hned několik. Jednak jsem od něj očekával asi příliš - do této doby pro mne byl Tim Burton zárukou kvality, a jednak je předloha jednou z mých nejoblíbenějších knížek. Samozřejmě, film se předlohy nedržel, jen si vypůjčil/ukradl pár stavebních kamenů, aby složil nový, přeplácaný a nepovedený příběh. Ačkoli nápad návratu Alenky není špatný, poetika předlohy se naprosto vytratila. Postavy předloze neodpovídaly (ano, i to lze obhájit časovým odstupem od předlohy a jiným pohledem hrdinky) a chovaly se jinak (viz králík). Na můj vkus byl příběh natočen příliš akčně (závěrečná bitva už mi přišla spíše jako špatný vtip přelitý krví), a formát 3D mu z mého pohledu neslušel (nebo si pod pojmem 3D přestavuji něco jiného). Stejně tak Johnny Depp mě nijak nepřekvapil. Zdá se, že už ve spojení s Burtonem nic nového nevymyslí. A koneckonců jeho postava mi vadila snad nejvíc. Původně epizodní figura zde dostává příliš prostoru a příběhu to neprospívá. Jednou z mála světlých výjimek byla z mého pohledu Srdcová královna v podání HBC. A to i v českém dabingu. Jinak jsem byl dabingem zklamán - ať už Králík nebo Houseňák (potřebujeme kuřáka? tak šup tam Bartošku!). Také byla patrná invence Disneyho - klasická poučnost a vysvětlivky "problbý" je přesně to, co se mi na Disneym nelíbí. A tak se sám sebe ptám, líbilo by se mi to jako dítěti? Možná... Ale jsem rád, že jsem jako dítě mohl vidět Něco z Alenky od Švankmajera a koneckonců i původní kreslená od Disneyho je lepší.
První německý poválečný film, který estetikou navazuje na německé filmy 20. let. Využívá dokumentární styl (ostatně na nic jiného peníze nebyly) a patří do tzv. "Trümmerfilme", čili filmy točené v poválečných troskách. Film ukazuje, jak lidé chtěli co nejrychleji na válku zapomenout, ačkoli to bylo složité. Námět byl původně nabídnut spojencům, ti ale neprojevili zájem, a tak ho natočili Sověti. Film v podstatě neukazuje žádná "monstra", jako holocaust apod. A s realističností to není také nijak horké - už začátek je těžko uvěřitelný - Susanne, vracející se z koncentračního tábora, je krásná, vypadá velmi vysportovaně a vůbec moc hezky na to, aby to byla pravda. Nastěhuje se zpět do bytu, který už ale obývá voják, kterého trápí svědomí z válečných zločinů a chce se pomstít svému veliteli (který se teď má velmi dobře), čemuž ale nakonec Susanne zabrání a zamiluje se do něj. A ani s tím vyrovnáním se s válečnými zločiny to zde není tak přesné. Obviněni jsou jen velitelé, nikoli ti, kteří je nakonec prováděli (zde hl. hrdina). Ale to se začalo takjakotak řešit až později.
Ačkoli nacisté Berlín nenáviděli (příliš multikulturní), museli ho ukázat v dobrém světle. Jediným světlým aspektem tohoto propagandistického filmu jsou poslední nahrávky mnoha nenávratně poškozených či zničených míst v Berlíně.
Jde ale o film o to nebezpečnější a nechutnější, jelikož na první pohled neukazuje nic z reality - válku, nacistické symboly, třídní rozdíly, skutečné lidi. Dokonce i v noci jsou všichni milí a nehrozí žádné nebezpečí.
Pokud jde o děj - Renate, krásná dívka z vesnice se prosadí jako fotografka (fotí šťastné lidi), tedy v do té doby ryze mužské profesi. Až s úspěchem si jí lidé začínají vážit jakožto (produktivní) bytosti, jejíž život má smysl. Mezi elitou si najde i partnera - reportéra, který cestuje po "světě" = spřátelených zemích (ITA, ESP, ...).
Zajímavý je na filmu právě obraz ideální ženy, jak se s válkou změnil - už nejde o ženu v domácnosti, ale pracující, krásnou a šarmantní, která však nemůže muže v jeho profesi nahradit, nýbrž maximálně vhodně doplnit. Je také emocionální, zatímco muž je vždy racionální.
Stojí za shlédnutí, ale ne více než jednou a jen jako ukázka manipulace NS s realitou.
Jeden z prvních německých zvukových filmů, bohužel je to na něm znát, co se kvality zvuku týká.
Franz Biberkopf je propuštěn z vězení do ruchu velkoměsta. Cítí se jím být zcela ohrožen a ochromen, vše je v pohybu. Film ukazuje centrum Berlína z jeho odvrácené strany - kriminalitu, chudinu, apod. Ani příroda však už neskýtá klidné útočiště - dojde zde k vraždě. Ale v podstatě je zde zobrena realita, bez příkras. Jen kdyby z toho všeho tak nápadně nevystupovalo ono morální ponaučení "Hlavu vzhůru, vše dobře dopadne".
A ještě zajímavost. Alfred Döblin, jakožto autor předlohy byl žid. Oproti tomu drtivá většina filmových protagonistů včetně režiséra a herců se později dala na stranu NS. I to se stává...
Woody se vrací opět tam, kde sklízel největší úspěchy. Ne, že by jeho poslední filmy nebyly dobré, naopak.
Jakobych v hlavním hrdinovi viděl samotného Woodyho, jen v jiném těle. Woody nás zase poučuje o absurdnosti vztahů, a opět velmi vtipným způsobem. Dlouho jsem se takhle v kině nepobavil. Jo a skvělé herecké obsazení.
Zajímavá sonda do velkoměsta dvacátých let. Už ve své době byl úspěšný, přinesl nový pohled na estetiku filmu - rychlost (jak ve střihu, tak v "ději"). Už začátek je působivý - vlak projíždí malebnou krajinou a najednou se ocitne uprostřed města plného strojů, průmyslu a techniky. Kdo chce, může zde vidět protikapitalistické rysy (masy lidí, vše v pohybu, peníze, atd.). Ostatně pan režisér, poté, co studoval hudbu a malířství, aby vše následně uplatnil ve filmu, nakonec zakotvil u propagandistických filmů, stejně jako mnoha jiných talentovaných lidí té doby.
Ač na film existují nejrůznější pochvalné a až do nebe vynášející kritiky, mě osobně film příliš nezasáhl.
Daniel Brenner je architekt ve středních letech, který zatím nedostal šanci se realizovat a pomalu ztrácí víru v sebe sama. Nečekaně ale dostane nabídku, vytvořit obytný komplex. Počáteční nadšení, kdy si vybral spolupracovníky, jaké chtěl (přátelé ze studií, z nichž se snad již nikdo architektuře nevěnuje), se pomalu a jistě mění v desiluzi. Nejprve malé, téměř zanedbatelné ústupky, až nakonec z původního, na svou dobu a místo příliš odlišného a pokrokového projektu nezbyde nic. Přátelé postupně od projektu odstupují (nebo jsou k tomu donuceni), a Daniela opouští i žena s dcerou, která se chce také realizovat a utíká na západ. Hlavnímu hrdinovi se hroutí svět a to, co z počátku vypadalo jako blízkání na lepší časy, se mění v noční můru, když musí projekt dokončit i v takové podobě, v jaké nechce.
I přesto, že film není nijak dlouhý, přišel mi až nekonečný. Obsahuje sice i silné momenty (scéna u rozvodového soudu) a zajímavé postřehy (důvody, proč něco ve východním bloku nelze realizovat), celkově mu však něco schází.
Velmi působivý film, u něhož od začátku tušíte, že něco není v pořádku. Když se potom dozvíte, co to bylo, začnete doufat, že se to nějak urovná a (ač zapřísáhlý odpůrce happyendů) dobře to dopadne, protože je vám ta postava sympatická, stejně jako hlavnímu hrdinovi. Na druhou stranu stejně jako on ji i nenávidíte, i když snad ne tak moc, protože ji hraje Kate;) Nakonec ale zjistíte, že tenhle konec je stejně nejlepší, ani tragédie, ani happyend.
Jediné, s čím jsem měl od začátku problém, je angličtina. Vždy, když už jsem se s filmem zžil, najednou mě jazyk hrdinů opět vrátil zpět do reality.
Výborný film. Jeho jediným "problémem" je jeho délka. Více než tři hodiny je opravdu hodně, ovšem když se podívám zpátky, tak nenacházím nic, co by se snad dalo vypustit, aniž by to uškodilo celkovému vyznění filmu.
Strhující film o bezmocnosti člověka domoci se spravedlnosti a o boji s vládou a předsudky. Až se mi z té atmosféry udělalo špatně. Určitě byl tento pocit znásoben skutečností, že jde o film podle skutečné události. A v neposlední řadě skvělé herecké výkony.
Určitě to není Woodyho nejlepší film, ale díky skvělému scénáři je i tak výborný. Plný absurdních scén i dialogů a samozřejmě s postavou neurotického pesimisty v podání Woodyho Allena.
Nádherný poetický film, plný krásných záběrů a hlavně herecký koncert jediné herečky (a psa, který hraje fenu;) ). Vždy, když už to vypadalo, že film sklouzne do sentimentality či patosu, zachránila to nějaká odlehčující scéna či monolog. Na to, že je hlavní představitelce přes devadesát let, klobouk dolů.
Dlouho jsem se na tenhle film těšil a musím říct, že právem. Je to nejspíš ten typ filmu, který si buď zamilujete, nebo ho budete takřka nenávidět. Já jsem zatím na první pohled okouzlen.
Moje komentáře
Na druhé straně (2007)
Natočené je to pěkně, ale trochu moc překombinované. Náhoda střídá náhodu a mě to pak přestalo bavit.
Půlnoc v Paříži (2011)
Woody si splnil sen a natočil film ve městě, které zbožňuje. Já jsem si splnil sen, že jsem se dožil této jeho zhmotněné představy. Ano, Woody už má evidentně nejlepší léta za sebou, nicméně i z tohohle filmu je stále patrná jeho poetika. A to je přesně to, co na něm miluju. Takže jen tak dál. Na další film se už moc těším.
Zvuk hluku (2010)
Výborný nápad, skvěle jsem se bavil. I když oproti původnímu krátkometrážnímu Music for One Apartment and Six Drummers to chvilkama ztrácí šťávu, je to pořád lepší než leckteré jiné "hudební" filmy.
Kukuřičné děti (1984)
Sice mi pár let trvalo překonat nepříjemný pocit při přecházení polí (nejen kukuřičných), ale jinak je to v celku blbost ;)
Faktor strachu (TV pořad) (2001)
Spíše než o překonávání strachu je to podle mě o překonávání odporu. Kousání do mrtvých myší a kravských očních bulv je na mě trochu moc.
Maximální extrém (TV pořad) (2000)
Nevím, zda i komentář je převzatý z amerického originálu, mně ovšem moc vtipný nepřijde.
Prokletý ostrov (2010)
Sice je to výborně odvedená řemeslná práce, na jakou jsme od pana Scorseseho zvyklí, ale přece jen jsem čekal něco víc. Rozuzlení bylo od začátku předvídatelné, takových filmů už tu pár bylo. Nehledě na to, že stopáž přes dvě hodiny u filmu, který vás až tolik nechytne, se zdá nekonečná.
Kawasakiho růže (2009)
Už jsem pana Hřebejka málem odepsal, ale tímto filmem opět vzbudil mou pozornost. Hutný a silný příběh z minulosti, tentokrát bez komediálního a komického nadhledu. Výborná Daniela Kolářová a až mrazivě přesvědčivý Ladislav Chudík. Snad jen pan Kratochvíl mě jako herec vůbec nepřesvědčil.
Děcka jsou v pohodě (2010)
Odmyslím-li si skutečnost, že tradiční rodičovský pár zde tvoří vlastně dvě rodičky, tak film není ničím až tak zajímavý. Pokud by zde byli dva lidé opačného pohlaví, kteří prostě nemohou mít děti, asi by ani páni kritikové tento snímek nijak kladně nepřijali. Ovšem zde máme dvě lesbičky, čímž film dostává hnedle jiný náboj. Ale hlavně, hrají je Annette Bening a Julianne Moore, a to velmi dobře. Takže čtyči hvězdy jsou spíš za výkony herců než film jako takový.
Tajemství domu Usherů (TV film) (2008)
odpad!Tomu, kdo mi tento "film" podstrčil jakožto novější verzi klasického příběhu, mám sto chutí provést něco velmi, ale opravdu velmi oškivého. Nerad hodnotím něco, co jsem neviděl celé, ovšem silně pochybuji, že někdo měl dost sil (nehledě na orientaci) tuto slátaninu shléhnout až do konce. Nebo že bych si špatně přečetl předlohu? Vzorový příklad Odpadu! Ale o to lepší jsou zdejší komentáře. Jen lituji, že jsem o ně nezavadil dříve...;)
Baader Meinhof Komplex (2008)
Až na pár detailů velmi přesně zobrazené dění v Německu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a dál. Vcelku objektivně zobrazené okolnosti vedoucí ke vzniku RAF a velmi autenticky předložená tísnivá atmosféra především ve vězení (i svou délkou).
Panika v městečku (2009)
Místy velmi přitažené za vlasy, ale pokud se člověk chce bavit, tak se baví, až mu tečou slzy. Bizarnost podpořená stylem animace a dějem nezná mezí.
Květ pouště (2009)
Nádheré exteriéry, silná hudba, silné téma. Občas snad jen až moc prvoplánové ždímání citů...
Mamas & Papas (2010)
Zajímavý film se silným tématem, podaný často s hořkým úsměvem. Snad jen zpočátku matoucí opakování scén z různých pohledů bylo trochu zvláštní. Pro mě osobně lepší než Tajnosti.
Alenka v říši divů (2010)
Pro mě byl tento dlouho očekávaný výtvor jedno velké zklamání. Důvodů je hned několik. Jednak jsem od něj očekával asi příliš - do této doby pro mne byl Tim Burton zárukou kvality, a jednak je předloha jednou z mých nejoblíbenějších knížek. Samozřejmě, film se předlohy nedržel, jen si vypůjčil/ukradl pár stavebních kamenů, aby složil nový, přeplácaný a nepovedený příběh. Ačkoli nápad návratu Alenky není špatný, poetika předlohy se naprosto vytratila. Postavy předloze neodpovídaly (ano, i to lze obhájit časovým odstupem od předlohy a jiným pohledem hrdinky) a chovaly se jinak (viz králík). Na můj vkus byl příběh natočen příliš akčně (závěrečná bitva už mi přišla spíše jako špatný vtip přelitý krví), a formát 3D mu z mého pohledu neslušel (nebo si pod pojmem 3D přestavuji něco jiného). Stejně tak Johnny Depp mě nijak nepřekvapil. Zdá se, že už ve spojení s Burtonem nic nového nevymyslí. A koneckonců jeho postava mi vadila snad nejvíc. Původně epizodní figura zde dostává příliš prostoru a příběhu to neprospívá. Jednou z mála světlých výjimek byla z mého pohledu Srdcová královna v podání HBC. A to i v českém dabingu. Jinak jsem byl dabingem zklamán - ať už Králík nebo Houseňák (potřebujeme kuřáka? tak šup tam Bartošku!). Také byla patrná invence Disneyho - klasická poučnost a vysvětlivky "problbý" je přesně to, co se mi na Disneym nelíbí. A tak se sám sebe ptám, líbilo by se mi to jako dítěti? Možná... Ale jsem rád, že jsem jako dítě mohl vidět Něco z Alenky od Švankmajera a koneckonců i původní kreslená od Disneyho je lepší.
Lesní jahody (1957)
Konečně Bergman, který mě neuvrtal do depresí ;) Krásný film.
Vrahové mezi námi (1946)
První německý poválečný film, který estetikou navazuje na německé filmy 20. let. Využívá dokumentární styl (ostatně na nic jiného peníze nebyly) a patří do tzv. "Trümmerfilme", čili filmy točené v poválečných troskách. Film ukazuje, jak lidé chtěli co nejrychleji na válku zapomenout, ačkoli to bylo složité. Námět byl původně nabídnut spojencům, ti ale neprojevili zájem, a tak ho natočili Sověti. Film v podstatě neukazuje žádná "monstra", jako holocaust apod. A s realističností to není také nijak horké - už začátek je těžko uvěřitelný - Susanne, vracející se z koncentračního tábora, je krásná, vypadá velmi vysportovaně a vůbec moc hezky na to, aby to byla pravda. Nastěhuje se zpět do bytu, který už ale obývá voják, kterého trápí svědomí z válečných zločinů a chce se pomstít svému veliteli (který se teď má velmi dobře), čemuž ale nakonec Susanne zabrání a zamiluje se do něj. A ani s tím vyrovnáním se s válečnými zločiny to zde není tak přesné. Obviněni jsou jen velitelé, nikoli ti, kteří je nakonec prováděli (zde hl. hrdina). Ale to se začalo takjakotak řešit až později.
Großstadtmelodie (1943)
Ačkoli nacisté Berlín nenáviděli (příliš multikulturní), museli ho ukázat v dobrém světle. Jediným světlým aspektem tohoto propagandistického filmu jsou poslední nahrávky mnoha nenávratně poškozených či zničených míst v Berlíně. Jde ale o film o to nebezpečnější a nechutnější, jelikož na první pohled neukazuje nic z reality - válku, nacistické symboly, třídní rozdíly, skutečné lidi. Dokonce i v noci jsou všichni milí a nehrozí žádné nebezpečí. Pokud jde o děj - Renate, krásná dívka z vesnice se prosadí jako fotografka (fotí šťastné lidi), tedy v do té doby ryze mužské profesi. Až s úspěchem si jí lidé začínají vážit jakožto (produktivní) bytosti, jejíž život má smysl. Mezi elitou si najde i partnera - reportéra, který cestuje po "světě" = spřátelených zemích (ITA, ESP, ...). Zajímavý je na filmu právě obraz ideální ženy, jak se s válkou změnil - už nejde o ženu v domácnosti, ale pracující, krásnou a šarmantní, která však nemůže muže v jeho profesi nahradit, nýbrž maximálně vhodně doplnit. Je také emocionální, zatímco muž je vždy racionální. Stojí za shlédnutí, ale ne více než jednou a jen jako ukázka manipulace NS s realitou.
Berlín - Alexandrovo náměstí (1931)
Jeden z prvních německých zvukových filmů, bohužel je to na něm znát, co se kvality zvuku týká. Franz Biberkopf je propuštěn z vězení do ruchu velkoměsta. Cítí se jím být zcela ohrožen a ochromen, vše je v pohybu. Film ukazuje centrum Berlína z jeho odvrácené strany - kriminalitu, chudinu, apod. Ani příroda však už neskýtá klidné útočiště - dojde zde k vraždě. Ale v podstatě je zde zobrena realita, bez příkras. Jen kdyby z toho všeho tak nápadně nevystupovalo ono morální ponaučení "Hlavu vzhůru, vše dobře dopadne". A ještě zajímavost. Alfred Döblin, jakožto autor předlohy byl žid. Oproti tomu drtivá většina filmových protagonistů včetně režiséra a herců se později dala na stranu NS. I to se stává...
Užívej si, co to jde (2009)
Woody se vrací opět tam, kde sklízel největší úspěchy. Ne, že by jeho poslední filmy nebyly dobré, naopak. Jakobych v hlavním hrdinovi viděl samotného Woodyho, jen v jiném těle. Woody nás zase poučuje o absurdnosti vztahů, a opět velmi vtipným způsobem. Dlouho jsem se takhle v kině nepobavil. Jo a skvělé herecké obsazení.
Berlin, symfonie velkoměsta (1927)
Zajímavá sonda do velkoměsta dvacátých let. Už ve své době byl úspěšný, přinesl nový pohled na estetiku filmu - rychlost (jak ve střihu, tak v "ději"). Už začátek je působivý - vlak projíždí malebnou krajinou a najednou se ocitne uprostřed města plného strojů, průmyslu a techniky. Kdo chce, může zde vidět protikapitalistické rysy (masy lidí, vše v pohybu, peníze, atd.). Ostatně pan režisér, poté, co studoval hudbu a malířství, aby vše následně uplatnil ve filmu, nakonec zakotvil u propagandistických filmů, stejně jako mnoha jiných talentovaných lidí té doby.
Architekten (1990)
Ač na film existují nejrůznější pochvalné a až do nebe vynášející kritiky, mě osobně film příliš nezasáhl. Daniel Brenner je architekt ve středních letech, který zatím nedostal šanci se realizovat a pomalu ztrácí víru v sebe sama. Nečekaně ale dostane nabídku, vytvořit obytný komplex. Počáteční nadšení, kdy si vybral spolupracovníky, jaké chtěl (přátelé ze studií, z nichž se snad již nikdo architektuře nevěnuje), se pomalu a jistě mění v desiluzi. Nejprve malé, téměř zanedbatelné ústupky, až nakonec z původního, na svou dobu a místo příliš odlišného a pokrokového projektu nezbyde nic. Přátelé postupně od projektu odstupují (nebo jsou k tomu donuceni), a Daniela opouští i žena s dcerou, která se chce také realizovat a utíká na západ. Hlavnímu hrdinovi se hroutí svět a to, co z počátku vypadalo jako blízkání na lepší časy, se mění v noční můru, když musí projekt dokončit i v takové podobě, v jaké nechce. I přesto, že film není nijak dlouhý, přišel mi až nekonečný. Obsahuje sice i silné momenty (scéna u rozvodového soudu) a zajímavé postřehy (důvody, proč něco ve východním bloku nelze realizovat), celkově mu však něco schází.
Kauzy z Bostonu (TV seriál) (2004)
Příšerně rychlý střih a pohyblivá kamera...
Předčítač (2008)
Velmi působivý film, u něhož od začátku tušíte, že něco není v pořádku. Když se potom dozvíte, co to bylo, začnete doufat, že se to nějak urovná a (ač zapřísáhlý odpůrce happyendů) dobře to dopadne, protože je vám ta postava sympatická, stejně jako hlavnímu hrdinovi. Na druhou stranu stejně jako on ji i nenávidíte, i když snad ne tak moc, protože ji hraje Kate;) Nakonec ale zjistíte, že tenhle konec je stejně nejlepší, ani tragédie, ani happyend. Jediné, s čím jsem měl od začátku problém, je angličtina. Vždy, když už jsem se s filmem zžil, najednou mě jazyk hrdinů opět vrátil zpět do reality.
Děti ráje (1945)
Výborný film. Jeho jediným "problémem" je jeho délka. Více než tři hodiny je opravdu hodně, ovšem když se podívám zpátky, tak nenacházím nic, co by se snad dalo vypustit, aniž by to uškodilo celkovému vyznění filmu.
Hráči (2003)
Vcelku slušný film, ovšem ten překombinovaný konec byl snad až moc... zkrátka překombinovaný;)
Ve jménu otce (1993)
Strhující film o bezmocnosti člověka domoci se spravedlnosti a o boji s vládou a předsudky. Až se mi z té atmosféry udělalo špatně. Určitě byl tento pocit znásoben skutečností, že jde o film podle skutečné události. A v neposlední řadě skvělé herecké výkony.
Don't Drink the Water (TV film) (1994)
Určitě to není Woodyho nejlepší film, ale díky skvělému scénáři je i tak výborný. Plný absurdních scén i dialogů a samozřejmě s postavou neurotického pesimisty v podání Woodyho Allena.
Čas umírat (2007)
Nádherný poetický film, plný krásných záběrů a hlavně herecký koncert jediné herečky (a psa, který hraje fenu;) ). Vždy, když už to vypadalo, že film sklouzne do sentimentality či patosu, zachránila to nějaká odlehčující scéna či monolog. Na to, že je hlavní představitelce přes devadesát let, klobouk dolů.
Sedmikrásky (1966)
Dlouho jsem se na tenhle film těšil a musím říct, že právem. Je to nejspíš ten typ filmu, který si buď zamilujete, nebo ho budete takřka nenávidět. Já jsem zatím na první pohled okouzlen.