_-0-_

Ne každý spin-off se povede - Torchwood je toho ukázkou. Doctor Who (2005) je geniální seriál, kombinující britský humor a nadsázku s lehkostí a Sci-Fi tematikou. Torchwood se s Doctorem Who v několika dějových liniích prolíná, ale je zcela jinak laděný. Je daleko akčnější a "vážnější", lehkost se kamsi vytratila. Jediný důvod k jeho sledování vidím ve zkrácení čekání na čtvrtou řadu Doctora Who. Nakonec poznámka - že se z mužského osazenstva Torchwoodu postupně klube partička homosexuálů, to je mi proti srsti. Až budou za dalších pár desítek let "zrovnoprávněni" zoofilové, pedofilové & spol., tak bude jistě módní, aby měl šéfhrdina platonickosexuální vztah se svým psíkem místo podřízeného a několika dalších postav mužského rodu. Takhle jsem si minulost "Face of Boa" opravdu nepředstavoval.

Stargate jsem viděl celý, od původního filmu přes deset řad SG1 a čtyři řady Atlantis... Je to můj oblíbený seriál. Na film jsem se pochopitelně těšil, ale velmi mě zklamal. Dílem proto, že byl značně zdlouhavý (je ale možné, že bude ještě sestřihaný - z délky 1:42) a zejména proto, že tvůrci vytáhli a spatlali dohromady spoustu postav a reálií z minulosti. Film patrně vznikl jako pall-mall ze scénářů jedenácté řady, která se nakonec netočila. "Nezasvěcený" divák - tedy ten, kdo nezná seriál - se nemůže zorientovat a zasvěceného to musí přinejmenším přiotrávit.

4*** dávám vlastně pouze za čtvrtý díl, který byl inspirovaný námětem generační lodě - tedy pravděpodobně (velmi) Nonstopem od Briana W. Aldise. První 3 díly jsou méně povedené.

Bohužel - některé animace nebyly ušetřeny způsobu kreslení, charakteristického pro dysneyovsko-japonké zpracování (zejména lidské postavičky), ale občas přece jen vykoukne onen mogicko-halucinogenní styl z nepřekonatelné Divoké planety.

V horroru nejde o potoky krve, ani o lekání, ale o evokaci strachu, alespoň lehce sevřený žaludek a nepříjemný (!) pocit, který přetrvá závěrečné titulky. Když se to povede a navíc tvůrci nepodlehnou laciným schématům tam, kde se nabízí slaďoučce nablblé řešení, tak má film šanci. Tentokrát se to povedlo, strach, jako hlavní protagonista, zreálnění obav z toho, že můře-li něco dopadnout špatně, tak to dopadne ještě hůře a antihappyend jako jediné alespoň trochu happy řešení, to vše ve změti retrospektiv a halucinogenních bludů... Kdybych se nerozhodl, že 5* patří jen zcela výjimečným filmům (pravda, pozdě, takže má první hodnocení byla přehnaně vysoká), tak bych je dal.

Bohužel jsem nečetl předlohu, takže nemohu posoudit, nakolik se adaptace zdařila. K tomu se jedná o TV film, a proto budu schovívavý k jeho nedostatkům - ale - jedná se o naprosto geniální model, ukazující, jak umí vypadat stabilisovaný totalitaristický režim. Jsem přesvědčený o tom, že je to velmi důležité tema zejména pro diváky v postbolševických zemích, kde se doteď většina stotožňuje s postojem, že byl komunistický režim daleko mírnější a snesitelnější, než nacistický. Když někoho nazvete komunistou, tak se nic neděje, když jej nazvete nacistou, tak je to na hranici žaloby... Proč? Protože se srovnává nevyspělý nacistický režim s jeho všemi zvěrstvy s etapou "vyspělé socialistické společnosti", která měla 40 let na to, aby se stabilisovala a stala "lidštější", nežli v padesítých letech. Pokud tedy vzájemně srovnávat - tak nacismus s lidskou tváří (presentovaný ve filmu - tedy v podobě, do jaké se nestačil vyvinout) se "socialismem" devadesátých let (nebo také nacismus, v podobě, v jaké jej známe - s jeho desítkami milionů mrtvých s bolševismem dvacátých až padesátých let - s ještě větším počtem obětí). Obrovskou zásluhou filmu je, že si alespoň část diváků uvědomí, že nacistický režim je ideologicky (povýšení definovatelné entity nad ostatní), způsobem realisace (potlačení oposice za jakoukoliv cenu) a změnou měřítka hodnot (degradace ceny lidského života) de facto totožný s komunistickým režimem, že nacista je stejně opovrženíhodný jedinec, jako komunista. Takových filmů, zejména ve stravitelné podobě, je velmi málo, a proto jej hodnotím nekriticky kladně, protože má přidanou hodnotu, kterou většina filmových děl postrádá - ovlivňuje společenské klima a částečně odstraňuje mýty, vytvořené bolševiky k jejich obhajobě.

Filmy Brazil, 1984 a Wojna swiatów tvoří trojici, zabývající se velmi podobnou tematikou - zdrcujícím dopadem totalitaristického režimu na osud člověka, na jeho hodnotový a morální žebříček. Natočení filmu v roce 1981 bylo mimořádně statečným počinem, protože to byl rok největších dělnických bouří v komunistickém Polsku, rok, kdy bylo zastřeleno přes deset demonstrujících a stovky byly zraněny - v neposlední řadě to byl rok, kdy bolševici v Polsku v čele s Jaruzelskim vyhlásili stanné právo. Shlédnutí filmu má na diváka mimořádně silný dopad, vyvolává pocity, jaké měli občané za vlády komunistů - beznaděj a bezvýchodnost ve spojení s depresí. Při pohledu do minulosti se velmi obtížně popisuje směs tlaků, které na člověka působily - většina z nich byla osamoceně zanedbatelná, ale v důsledcích jejich působení jejich součtu měly zdrcující dopad. Daleko lépe lze dobu přiblížit evokací pocitu (dojmu, vjemu - nevím, jak to přesně specifikovat) - což se Piotrovi Szulkinovi podařilo naprosto dokonale. Nejvyšší hodnocení dávám mimo jiné za nadčasové zpracování, zásluhou kterého je film stejně působivý, jako byl v době jeho vzniku.

Nejlepší zpracování skvělého Bulgakovova románu, s daleko menším rozpočtem, než výpravné ruské zpracování z roku 2005, ale subjektivně s lepším obsazením postav (blížily se mé představě). Navíc se podařilo vytvořit stejnou atmosféru, jako v knize a rovnováhu mezi všemi dějovými rovinami.

Hlavním hrdinou je pastor, zastávajíci tezi, že se křesťanský Bůh nestará o osudy jednoho každého, a proto se lidé musejí starat sami o sebe. S tímto vědomím se stane vůdcem skupiny lidí, která se propracovává z horních palub převržené lodi směrem ke kýlu, který je na povrchu moře. Útěk před stoupající vodou je nosnou osou příběhu. Jenže - ve chvíli, kdy již voda vystoupala téměř pod kýl se probourají záchranáři skrz plášť lodi - a světe div se - místo toho, aby poslední přeživší opustili loď ve formě pasty, protlačené tlakem vody skrz vyrubaný otvor, tak nerušeně opouštějí loď. Film, který se tváří stylem "tak to mohlo být", a přitom nerespektuje fyzikální zákony v tak zásadní scéně, si nezaslouží příliš dobré hodnocení. Průměrný divák není tak nevzdělaný blb, aby si toho nevšiml...

Obrázky jako z Ikárie (pominu li několik excesů - např. levitující postavu) , skvělý (krátký) soundtrack, který se do úmoru opakuje v desítkách variací (moje přítelkyně si myslela, že pouštím dokola jednu mp3)... To ale nenahradí kvalitní příběh. Když se navíc namíchá správný mix esoteriky s "dojákem", doplněný rádoby filosofickým nadhledem, tak z toho vznikne pěkný paskvil, jako v tomto případě. Podle hodnocení (včetně IMDb) lze soudit, že si film své diváky našel, že to je (a bude) komerčně úspěšný projekt. Často si kladu otázku, nakolik profesionálně taková "díla" vznikají - jestli u zrodu stojí štáb psychologů a marketingových specialistů, kteří definují aktuální "společenskou objednávku" majority, aby jí podřídili tvorbu filmu. V tomto případě bych se vsadil...