Steven47

Avatar The Way of Water se v mnoha ohledech podobá prvnímu dílu, někdy možná až moc. Změnilo se sice prostředí a celá zápletka se točí hlavně kolem rodiny, ale příběh i struktura jsou téměř totožné. Zvlášť druhá třetina mě v tomhle ohledu trochu zklamala. Naštěstí to vynahradí třeba podmořský svět, který je nádherný a pro oko snad ještě přitažlivější než lesy. Sledovat prozkoumávání oceánu bych vydržel klidně několik hodin. Nový díl představí hodně postav, jen málo z nich však dostane více prostoru a jde spíše o připravení půdy pro následující roky. I z toho důvodu někdy hůře fungují emoce. Jsou zde však scény, typově návrat tulkunů z migrace či „lov na velryby“, které na mě dokázaly fakt silně zapůsobit. A potom je tu samozřejmě celé finále, jež je opět pomyslným vrcholem nabízejícím naprosto všechno včetně pasáže jako vystřižené z Titanicu. Samotná akce je precizně natočená, a když se k ní přidá nádherný vizuál s perfektně zvolenou a pasující hudbou, je to radost sledovat. Přesto mám pocit, že to, co v jedničce fungovalo, tady občas drhne. Ať už to jsou postavy, emoce či jakýsi wow efekt. Ačkoliv druhý Avatar nabízí ještě větší vizuální porno a k tomu paradoxně nedělá moc věcí jinak než jednička, jako celek podle mě nefunguje tak dobře. S troškou nadsázky je totiž The Way of Water jeden velký teaser na pokračování. A já se přiznám, že jsem asi čekal ještě o něco víc. Pokud má nicméně film přes 3 hodiny a po celou dobu dokáže bavit, je to ukázka skvěle odvedené práce, a to se Cameronovi upřít nedá. 7/10

Guillermo del Toro pojal po Pinocchia po svém a z původní pohádky, jež spíše načrtla několik vážnějších témat, udělal v podstatě animované drama o významu života, které se stíhá věnovat například i fašismu. Hlavním lákadlem byla jednoznačně animace, která je prostě nádherná. Trošku jsem se obával, jak mi sedne, ale člověk nemá problém se během pár minut do světa absolutně ponořit. I kdyby tohle byla jediná změna a zbytek byl 1 ku 1 originál, svůj vznik by si film obhájil. Del Toro naštěstí přichází i s dalšími změnami, což z jeho verze dělá v mnoha ohledech komplexnější dílo. Už to není pouze skoro až náhodný sled událostí jako v originále, ale sledujeme postupně plynoucí příběh, který hlouběji představuje důležité postavy a vede až k finále, které je temnější a mnohem více na mě zapůsobilo. Nemůžu se však ubránit pocitu, že k úplné dokonalosti něco chybí. Snímek je natolik přeplněný, že dost událostí a témat musí hodně rychle odbít, takže často není tak emotivní, jak by mohl být. Jakási nejistota je patrná i z muzikálových čísel, která jsou asi tři hned v úvodní třetině a následně tento prvek zmizí stejně nenadále, jako se objevil. Každopádně kdybych měl někdy chuť si zopakovat nějakého Pinocchia, pravděpodobně sáhnu po této adaptaci. 8/10

Šílená noc je netradičním, ale ve své podstatě perfektním způsobem, jak se naladit na Vánoce. Harbour jako Santa Claus v depresi je skvělý a sedí mu prakticky jakákoliv poloha napříč filmem. Zbytek obsazení je taky fajn, a především ne úplně funkční rodina se povedeně stará o drtivou většinu komických situací. Hlavním pilířem je pochopitelně akce, která je dostatečně krvavá, nápaditá, a hlavně funguje až překvapivě dobře i v kombinaci s koledami. Konkrétně scéna v „kůlně“ je pravděpodobně vrcholem celého snímku. Příběh příjemně překvapí několika zvraty – některé jsou hodně čitelné, jiné zase tolik ne. Pořád se samozřejmě bavíme o dost jednoduchém a přímočarém scénáři, ale kdo by taky čekal něco jiného. Největší problém mám s množstvím vánočních klišé a přehnanou snahou hrát na emoce, která povětšinou nefunguje, a když, tak pouze v malé míře, protože to prostě do celkové atmosféry nezapadá. Nebál bych se ty necelé dvě hodiny stopáže zkrátit, zvlášť kolem poloviny se film docela táhne. Ani jednou jsem se však vyloženě nenudil a z kina jsem odcházel i přes jisté nedostatky spokojený, a hlavně dobře naladěný. 6/10

Fabelmanovi jsou svým způsobem jedna velká „pocitovka“. Kdo se dokáže na styl filmu naladit, věřím, že si to fakt užije. Pokud se vám to však stejně jako mně nepovede, těch 151 minut bude jednak trochu úmorných a jednak ne vždy úplně zajímavých. Přitom kdykoliv Sammy vezme do ruky kameru, najednou jako bych sledoval úplně jiný snímek. Přípravy, natáčení, stříhání i následné promítání jsou perfektní. V těchto momentech je film rozhodně nejsilnější a nabízí přesně to, co jsem od něj čekal. Prohlížení záběrů z kempování a postupné odhalení jednoho zvratu je fantastické. I vykreslení toho, jakým nástrojem filmové médium může být, je samo o sobě zajímavé. Bohužel tyto pasáže jsou většinou pouze vedlejší odbočkou jinak ne moc záživného rodinného a školního dramatu. Problémy Fabelmanových mě prostě nikdy nedokázaly naplno zaujmout a pohltit. Zčásti za to mohla i afektovaná Michelle Williams, jejíž postava mě neskutečně vytáčela – herečce nicméně nemám co vytknout. Navíc jsem měl pocit, že se všechno řeší pořád dokola, až to začne být únavné. Když se do toho ve druhé půlce přidá i klišovitá linka ze školy, tak jsem si jenom říkal „proč?“. Moc tomu nenapomáhá ani fakt, že většina událostí je až děsivě snadno předvídatelných. Výborné herecké výkony, perfektní technickou stránku a několik silných scén tak bohužel brzdí celková roztěkanost a nesoudržnost snímku, který jako by nevěděl, čím chce být. 6/10

Druhý díl Princezny zakleté v čase ukazuje, že jednička rozhodně nebyla náhodou a slova o svěžím větru v rámci českých pohádek jsou nadále na místě. Amélie jako hlavní postava sice trochu vyřadí ze hry Ellenu s Janem, na druhou stranu i díky tomu nepůsobí pokračování jako nastavovaná kaše. Objeví se pár nových postav včetně záporáka, žádná z nich však není extra výrazná – s hlavním zlosynem se alespoň pojí celkem zajímavý zvrat. Navenek se film opravdu tváří jako pohádka, což potvrzuje především typický humor, který je však nenásilný, vtípky většinou pobaví a speciálně dua Písařík-Ouvín je tak akorát, aby nezačalo být otravné. Jinak ale snímek svou výpravností inklinuje spíš k žánru fantasy a bere si velkou inspiraci v zahraniční tvorbě. Velkolepější začátek působí trošku zdlouhavě a možná až moc popisně. Ve chvíli, kdy se děj přesune do alchymistického města, se nicméně přejde zpět ke komornosti, která Princezně sluší víc. Samotný závěr je docela narychlo vybudovaný, ale ve své podstatě povedený i emotivní. Nebál bych se zkrátit stopáž a klidně vyřadit nějaké souboje, které se po čase začaly opakovat.  Ovšem chápu, že tvůrci chtěli ukázat, jak skvěle umí pracovat s vizuálními efekty. Ty totiž působí až překvapivě dobře. Pochválit musím i soundtrack, který je většinu času výborný a hlavně výrazný. Když se k tomu přidá sympatické herecké obsazení, tak se i napodruhé jedná o hodně příjemnou záležitost. Více takových projektů. 7/10

Menu pro mě bylo zhruba takovým zážitkem, jako když si sednete do restaurace, čekáte poměrně slušnou večeři, ale dočkáte se naprosto excelentního kulinářského zážitku. Film plný zvratů, zajímavých myšlenek, a především precizních dialogů doplněných o fantastické herecké výkony. Zejména Ralph Fieness zahrál šéfkuchaře naprosto bravurně a troufnu si říct, že zastínil i jako vždy skvělou Anyu Taylor-Joy či zdatně sekundujícího Nicholase Houlta. Ostatní postavy sice tolik prostoru nedostaly, ale každá měla svůj význam pro děj, byť u některých mi přišel ne úplně dotažený. Nejzajímavější je nicméně samotný námět. Střet konzumní společnosti, zastoupené těmi nejhoršími archetypy, s šéfkuchařem-umělcem, který prezentuje své závěrečné dílo. Ve chvíli, kdy se odhalí karty a je zřejmé, kam celý snímek směřuje, jsem se trošku bál, aby tvůrci nezařadili zpátečku. Naštěstí se však celého konceptu drží až do výborného finále, které je pomyslnou třešničkou na dortu. Nelze opomenout ani skvělou technickou stránku, především soundtrack a celkové ozvučení – z Ralphova tlesknutí mi doteď běhá mráz po zádech. A to vše doplňuje funkční suchý humor, který nikdy nepůsobí rušivě a dodává už tak geniálním scénám ještě něco navíc. Nemá smysl se tu dál rozplývat, Menu je rozhodně jeden z nejlepších filmů tohohle roku a takzvaně „must-see“ záležitost. 9/10

Extrémně poutavý seriál, který dává do kontextu jeden z největších sportovních skandálů poslední doby. Tvůrci začínají u zrodu všeho, tedy u nástupu Havelange v 70. letech a následného příchodu Seppa Blattera. Dost mě překvapilo, že právě Blatter souhlasil s účastí v dokumentu, pasáže s ním nicméně výborně ilustrují jeho vnímání sebe sama jako spasitele fotbalu, který s korupcí nic společného neměl. Celkově oceňuji, že prostor dostalo velké množství zúčastněných z obou pólů kauzy, což prospívá dynamice i vyváženosti. Úvodní díl funguje skvěle a bavil mě dost možná nejvíc. Následné kontroverze ohledně pořadatelství Mistrovství světa v minulosti jsou však neméně zajímavé. U pasáže s Katarem jsem si říkal, že načasování nemohlo být lepší. Ačkoliv jednotlivé díly jsou možná trošku delší, než být musely, nikdy jsem se nenudil. Seriál představí všechny klíčové aktéry a postupně odhaluje vše, co vedlo až k zatčení. Některé pletky a vztahy mi místy přišly dost zmatečné, respektive v té záplavě jmen jsem se párkrát ztratil. Na druhou stranu těžko říct, jestli bylo možné tuhle část podat stravitelnější formou. Jinak ale téhle dokumentární sérii nemám co vytknout. Ideální způsob, jak se dodatečně v celé kauze zorientovat a zároveň se „naladit“ na nadcházející Mistrovství světa. 9/10

Weird Al Yankovic pro mě byl naprostou neznámou a film jsem si pustil převážně díky Danielu Radcliffovi. Čekal jsem životopisný snímek, dostal jsem parodii na tento žánr, u které jsem se nicméně po většinu času náramně bavil. S filmy o hudebnících se poslední dobou roztrhl pytel, a proto oceňuji tenhle unikátní přístup, který je navíc ve své snaze extrémně trefný. A možná bych ho ocenil ještě o něco víc, kdybych byl seznámený s Yankovicovou tvorbou a kariérou. Jeho hudební předělávky jsou nicméně dost chytlavé, což snímku rozhodně prospívá. Ať už to byl první koncert v baru, geniální scéna u bazénu či vystoupení na pódiu „bez krevní infuze“, všechny tyhle pasáže jsem si extrémně užil. O to víc mě mrzí, že tvůrci (spíš asi samotný Al) tak trošku neví, kdy zařadit zpátečku. Zatímco první půlka mi přišla téměř perfektní, ve druhé začnou tempo i zábavnost kolísat, jelikož toho je prostě někdy až moc. Pár hluchých míst nicméně vyváží několik scén, u kterých jsem měl dost hlasité záchvaty smíchu. K tomu jako vždy skvělý Daniel Radcliffe a já jsem ve výsledku spokojený. Navíc budu mít příští dny co poslouchat. 8/10

Kdyby se Já, hrobař soustředil pouze na téma smrti a vyrovnání se s ní, věřím, že by šlo o mnohem ucelenější zážitek. Linka s mafií však působí nadbytečně. Vzhledem k tomu, že je navíc docela zmatečná, mě spíše rušila. Daleko zajímavější totiž bylo sledovat osudy zákazníků hřbitova, od ženy odmítající hotové náhrobky pro svého syna až po muže, který opakovaně přichází s vlastními návrhy hrobky a odchází pokaždé, když se dozví cenu. Možná to byl záměr, ale tyhle vedlejší linky mě bavily mnohem více než trable ústřední postavy. Saša je totiž tak pasivní, že mě dlouho nedokázal zaujmout. Přesto se on i všichni další aktéři dočkají více než uspokojivého finále. Ačkoliv mám černý humor rád, v tomhle případě mi tolik nesedl. Ne snad že by byl nějak za hranou, ale většinou mi prostě dané situace nepřišly nějak extra zábavné. Líbila se mi práce s kamerou, zvlášť přelety dronem nad hřbitovem pomáhaly vyvolat iluzi jakési nekonečnosti. Atmosféře napomáhá i velmi dobrý soundtrack. Ve finále se tak jedná o povedený film se zajímavými myšlenkami a silnými osobními příběhy, kterému sráží nohy snaha za každou upozornit na co nejvíce společenských problémů. 6/10

Doufal jsem, že Black Adam bude alespoň pohodová popcornovka, ale vyklubal se z něj nevýrazný a otravný blockbuster. Příběh kromě odlišné perspektivy ničím nezaujme a jedná se pouze o nutnou kostru, aby to celé drželo pohromadě. Samotná postava Black Adama i jeho poloha napříč snímkem je docela fajn, potěšil mě zvrat ke konci, že by si však obhájil vznik sólo filmu se říct nedá. Zbytek účastníků je ovšem učiněná tragédie. Ústřední rodinka je přehlídkou trapnosti, které kraluje rádoby vtipný strýček. Justice Society of America mi pro změnu přišla až trestuhodně nevyužitá. Zajímavé postavy, se kterými se nijak nepracuje. V hlavě mi utkvěly zhruba takhle: jeden létá, druhý hláškuje, třetí je pohledná slečna a čtvrtý je Pierce Brosnan. Irský herec každopádně patří rozhodně k tomu nejlepšímu a díky za něj. Co mě ovšem vytáčelo ze všeho nejvíc, byla samotná akce. Totálně přepálená, zaměnitelná a nevkusná přehlídka digitálního bordelu, která mě postupně více a více ubíjela. A jak to vypadalo slibně při zpomalené akci za zvuků Paint it black v úvodu. Tu jsem si nicméně užil a naštěstí se našlo i dalších pár povedených momentů. Humor místy taky zafungoval, a nakonec ty dvě hodiny celkem utekly – ještě že tak. Potitulková scéna nalákala, ale nevím, jestli mám na další podobný superhrdinský biják od DC ještě chuť. 4/10