Vampireman

Kompletní učebnice kamerových technik, občas nadbytečných, ale budiž, působících. Do jaké míry však byla odtažitost a robotičnost expresivním záměrem? Cosi mě na tom filmu štvalo, možná Gerhard Klein neměl tento materiál příliš "v paži" a výsledek je hodně dokumentární. Možná to byl ubíjející půlhodinový referát, který jsem musel absolvovat před projekcí v Ponrepu, možná zbytečná bilance mrtvých v závěru filmu, anebo prostě jen fakt, že od doby co jsem toužil film vidět, kdy tu viselo jediné Pohrobkovo hodnocení s komentářem, uplynulo tolik času, že jsem od Případu v Gliwicích čekal až příliš velké terno, které mi nakonec nebylo dáno. Chtěl bych ten film ale vidět znovu.

Jarmusch překročil hranice svého ovládání a naservíroval slabou pseudointelektuální potěchu, jenž je jakýmsi návodem na čtení umění nebo snad připomínkou o jeho zájem (ale neuvěřitelně plochým, asi jako hruď ležící asijské plavkyně). Použijte svou představivost, neumíte španělsky, nezajímáte se o ... ? Styl Hranice ovládání mi brání v uznání možnosti kladení důrazu na nepovrchní chápání. Celkově veškerá estetika, kterou film po kvantech proklamuje, jde obloukem mimo mne a scény z kaváren, kde Isaach De Bankolé zapíjí papír (ten člověk jako herec se neumí ani koukat) a vyměňuje krabičky od sirek, jsou svým způsobem vyčerpávající. Hraje tu drone a není to tragická nuda, je to jenom zoufale zbytečné.

"A co tady chce tenhle pán? Nó jo, jde mě rozřezat." Tučné mínus Ponrepu za verzi se simultánním dobovým dabingem stylu "Ahoj, já jsem Helmut, opravář komínů," kterou pouští svým divákům. Když si John Gielgud strkal čípky do "rekta" tak jsem už fakt v kině vyprskl smíchy. K plnému pochopení a hlavně vychutnání jedinečné Resnaisovy režie jsem si film musel doma pustit ještě jednou. Prozřetelnost je vzácný filmový klenot mezi jehož hlavní klady patří, že nebere ohledy na nikoho a na nic. Nejen Dirk Bogarde rajzující po hororově-Kubrickoidním baráku za doprovodu temného Miklóse Rózsy je opět po delší době z mysli nesmazatelný obraz.

Dvě a půl hodiny akademické nudy ve filmově kontroverzních divadelně-muzikálových kulisách, herecké výkony plné patosu a povrchního nadužívání "velkých" slov, nefungující žánrová nejednolitost... Hooperovi Bídníci jsou atraktivní spojením klasické literární adaptace a divadelního muzikálu, ale ve filmovém výsledku jsou pouze rutinní. Jediným plusem budiž hudební stránka a příjemný pěvecký výkon Russela Crowea - je vidět, že v tom chodí, když "dělá hudbu".

"We should split up. We can cover more ground." Skutečně jsem nečekal, že tuhle hlášku uslyším v nějakém jakože hororu naprosto navážno a všichni se tím budou řídit. Midnight Release Night Claws na mě působí dojmem, že stárnoucí kamarádi se rozhodli natočit film. Poměrně vypasenej Reb Brown, s věčným úšklebkem v ksichtu, se vrátil po patnácti letech aby nic nepředvedl a ještě trapně umřel. Stealth Bigfoot, co se odnikud přižene, chytí oběť a vzápětí s ní bezestopy zmizí přímo před zraky nic netušících svědků, tomu bych se ještě gebil. Ale ten film hrozně připomíná Birdemic, jednak svou strašně nudnou režií a druhak efektama, na který nemůže nikdo skočit - scény jakože ve tmě se točí za dne a jenom jsou trochu modrý... A Art "Sunshine" James je mistr přehrávání. P.S.: Frank Stallone tu má jen debilní malou roli.

Tohle bylo ještě hloupější a nudnější než jednička. Ale za závěr, kde Steve James vyčaruje a úplně odnikud vytáhne dvě příšerně obrovský kudly namísto jackhammera a záporák na Dudyfuckoffa v aréně vytáhne brokárnu (protože prohrává) tu jednu dát musim. Taky mě pobavilo, že asi předělali obyčejnou sportovní halu na tajný sídlo a ze sprch udělali Master Laboratory...

Ermahgerd... Jeden z nejstupidnějších filmů, které jsem v životě viděl. Pořádně se u toho člověk nemůže ani bavit, protože bitky jsou příšerně natočené a vůbec nemají šťávu, natožpak smysl - akčnější byly i v Kosmické vzpouře. Tady, když probíhá bitka, tak vždycky opodál stojí další kupa lidí se samopalama a jenom pozorujou... Michael Dudikoff to moc nezachrání, má furt nudnej pokerface rebela bez příčiny a děsně mě štval, když zabíjel protivníky na jedno ťuknutí pěstí nebo utahovacím klíčem i přes to, že porazil Steva Jamese zahradní hadicí i s kýblem na hlavě a u toho jsem se hypergebil. Neobhájí post ani Nepřemožitelnýho, protože ty ninjové, proti kterým bojuje, jsou jenom levní komparzisti co absolvovali trénink na předělanym dětskym hřišti... Nepříliš guilty pleasure béčko.

"I fuck nuclear waste!" řekne ve filmu jedna z postav a později trénuje na Vietnam s motorovkou... Tohle je nejlepší film s Rebem Brownem. Jakože opravdu. Ted Kotcheff není úplnej debil, takže vzniklo hystericky vtipné a zábavné béčko, na které se dá skutečně koukat. Reb Brown tu v červených trenkách tančí s útočnou puškou na Cream - Sunshine of Your Love, drží se v rozkroku, dělá kotrmelce a dočkáme se i jeho klasického bojového výkřiku. A mezi nejlepší scény patří nákup levných zbraní přímo z "jídeláku" v laoský restauraci, který šéfuje pidlookej Jan Tříska s papagájem na rameni (to asi odkoukal z Atomové nevěsty).

Z Terapie láskou na každém kroku sprostě odkapává touha získat Oscary cestou podbízivosti (akademii i divákům). Russel sebral tuctový romantický materiál na nepříliš hlubokém a spíše nešťastně napsaném scénáři a svojí implicitní režií ho zakamufloval tak, že divák má z filmu pocit kvality a silného psycho-přesahu o potlačování vlastních tužeb a slepé honby za konstrukty. Pro Russela hraje ve filmu více věcí: např. bipolární postavy jsou samy o sobě filmově atraktivní a co je v tomto ohledu řečeno nemá chyb a kromě namachrovaných scén Tiffany jsou všechny hlavní role zodpovědně kvalitně zahrány; obsedantivnost postav je skvěle podpořena intenzivním střihem a zběsilými nájezdy/odjezdy kamery (skoro Braindead styl), která v divákovi vzbuzuje dojem, že se toho na plátně hodně děje, a že se víc baví; kontroverzní vtipy o smrti nebo hanění Hemingwaye, ačkoli podány se zbytečným důrazem, jsou momentálně funkční a menší diskuse se nad tím najde; Terapie láskou není pasivní film a některé motivy je nutno si extra domyslet; Jennifer Lawrence tu velmi často a velmi vděčně ukazuje výstřih. Celek je pak poměrně nesourodý, nepříjemně americký, ale i přes tyto a všechna výše zmíněná fakta se u mě jedná o nejsnesitelnější a nejpochopitelnější (v rámci nominací) oscarový film.

První z velkých a atraktivních seriálů. Klasických Lynchovin se nemá cenu bát, pokrývají pouze úvod druhé série a její závěr a nejsou nikterak komplikované, jen maximálně děsivé. Celý závěrečný díl seriálu je jedinečně odzbrojující. Ale nejvíc odzbrojující je Frank Silva - v životě se mi nestalo, že by mě pouhé zjevení padoucha na plátně přivodilo takové mravenčení. 4* jenom pro hluchost některých dílů (např. zbytečná nadstavba Jamese).