mcb

Typicky soderberghovský ostrý řez, tentokrát přesně rozkročen mezi sterilitou The Knick a žánrovou rafinovaností Vedlejších účinků. I když první epizoda diváka jen rutinně seznamuje s postavami, zbývajících pět perfekcionisticky buduje mozaiku rekonstrukce jedné události pomocí náznakového vyprávění a multiperspektiv postav, které střídavě vstupují a vystupují z popředí. Co by v interaktivní verzi zřejmě působilo zmatečným dojmem (čemu věnovat pozornost?), je ve střihačských rukou Soderbergha dalším mistrovským kusem práce toho, jak dostat diváka přesně tam, kam chce tvůrce. Vydařená experimentální minisérie se zdrcující pointou. Nejlepší epizoda: Fact and Fiction (6)

Zprvu zklamání z nenaplněných přehnaných očekávání po po všech stránkách brilantní první sezóně, následně seriálová euforie po odhalení tvůrčího záměru. Na rozdíl od People v O.J. Simpson není druhá sezóna American Crime Story komplexním procedurálním rozborem s výrazným společenským komentářem, nýbrž mnohem žánrovější podívanou z ranku psychothrillerů o vyšinutých jedincích, s přesahem do tématu identity homosexuálů v devadesátých letech v USA. Ryan Murphy se zde výstavbou spíše přibližuje epizodám svého druhého hlavního projektu American Horror Story a představuje nepříjemnou vizi amerického snu a zvrácený obraz jedince, jenž touží po slávě a uznání, které nikdy nedostane. Působivé stand-alone epizody, vyprávění pozpátku jako v Mementu a strhující herecký výkon Darrena Crisse dělají z tohoto seriálu i po rozpačitém úvodu must-see záležitost. Nejlepší epizoda: Creator/Destroyer (8)

Třetí a poslední sezóna Pozůstalých je nejen naprostý masterpiece, ale také ukázkou toho, že se televizní seriály dají dělat jinak. Pokud bychom čistě odhlédli od přečerpaného pojmu quality TV a jeho definic, které vlastně definicemi nejsou, jsou to seriály jako The OA, Legion nebo právě Pozůstalí, které přinášejí progresivní postupy a vyjadřovací prostředky do silně ohraničeného a (žánrovými) konvencemi svázaného televizního prostředí. //Finální sezóna je nejen obrovský posun v rámci seriálu samotného, ale také televizním experimentem, v němž se povedlo skloubit velkolepé myšlenky, osobní linie postav a satirický/černohumorný komentář k současnému světu, v němž nepřichází odpověď – to vše v naprosto odzbrojujících osmi hodinách, které jsou propojeny neskutečně působivými tzv. concept epizodami, fungujícími jako samostatné příběhy, ale zároveň se vztahují k většímu narativnímu celku (něco jako osmá epizoda druhé sezóny). Damon Lindelof tento přístup nakousl již ve Ztracených, ale nemohl jej dovést do uspokojivého konce kvůli požadavkům komerční vysílací stanice, nyní ukazuje, jak by vypadal seriál, kdyby jeho tvůrce měl absolutní kreativní svobodu – Pozůstalí tak v posledních epizodách svým absolutním nerespektovaním jakýchkoli televizních tradic a rozbíjením očekávání představují jednu z nejradikálnějších odchylek v rámci současné televizní tvorby… že nakonec působí jako zcela novátorský a skutečně originální počin. //Pokud se většina současných seriálů veze na povrchním úžasu a přisuzování jedinečných tvůrčích kvalit (režisérských/scenáristických), tak jsou Pozůstalí po dlouhé době seriálem, který navíc zanechá jedinečný, hluboký, dojem něčeho, co se skutečně nevidí každý den. Pro ušetření dalších patetických řádků: je to skutečně Boží. //Další poznámky: Mimi Leder by měla zase natočit celovečerní film; nejlepší výběr soundtracku, ironicky komentující dění v obraze; významotvorné Kevinovy vousy; Emmy goes to Carrie Coon; poslední dvě epizody mají tendenci ničit; zakončení podle představ.

I ty nejhorší seriály z marvelovského univerza (Ms. Marvel, She-Hulk) měly alespoň nějaký koncept, Tajná invaze je však šedé, nudné a prázdné plýtvání peněz, skvělých herců a značky, které se dějově nikam neposouvá a genericky jen vrší nevzrušivé cliffhangery a fakt, že tam opravdu o nic nejde, jen o  zdlouhavě si povídající postavy ve vyprázdněných skladištích a místnostech. Gratuluji Marvelu, že konečně svou kvalitou dohnal seriály, od nichž se chtěl odlišit (Defenders univerzum od Netflixu).

Výborné soudní/politické konverzační drama ve stylu Dvanáct rozhněvaných mužů nebo JFK (akorát v umocněném formátu pozvedávající zřejmě nejkonvenčnější Nolanův film na nevšední zážitek), ale co se týče do prožitku, tak tady se Oppenheimer ani zdaleka nechytá na Lynchovo zpracování :)

Meme roztažené na délku celovečerního filmu. Uvedení Barbie má navíc skvělé načasování do doby, kde se mezi masovým publikem už tolik nehledí na to, jak kvalitní film je nebo o čem vypráví, nýbrž na sdílení toho, že dotyčný byl přítomen u oné události v kině. A ta rozhodně nabízí spoustu potenciálně kultovních a off-kilter scén, které si budou žít vlastním životem na sociálních médiích, že jde o samotný výsledek až v druhé řadě... Trochu jsem si přál, aby šlo o podobně podvratnou a vůči masovému divákovi zlomyslnou podívanou jako Spring Breakers (která podobně stavěla na povrchním marketingu, i když film byl pravým opakem), ale to je samozřejmě v rámci mainstreamového blockbusteru nemožné. I tak se ale povedlo s vrcholnou dávkou tvůrčí kreativity načrtnout všechna nabízející se témata s panenkou od Mattelu spojená, i když mnohdy příliš didakticky - co například přirozeně vyplynulo z předchozího mistrovského kusu Malé ženy, to musí Barbie říci naplno v podobě doslovných feministických monologů pro pomalejší diváky. Při ignoraci tohoto přešlapu (kvůli němuž není jít možné výše) se však jedná o skvělou letní podívanou, jakkoli zprofanovaně to zní - popkulturní reference, eye-candy vizuál jako ze Speed Racera, výtečná muzikálová čísla a Ryan Gosling jako pravý MVP. Spokojených 8/10. P.S. Opravdu musí být každý film podle hraček kritikou konzumerismu a korporátní kultury?

Když si myslíš, že jsi nový Jordan Peele, ale nedokážeš si ani ujasnit žánr. Hezký plakát.

Natěšení bylo až příliš vysoké, Anatomie pádu je jen lehce nadprůměrné soudní drama/charakterová studie, které sice umně, ale předvídatelně a očekávaně kupí jedno klišé za druhým, ať už to festivalové nebo žánrové (true crime). Výsledek je tak svým zpracováním a vyzněním v podstatě jen filmovou verzí loňské minisérie Schodiště, zkrácenou o pár hodin. 7/10 za ten strhující herecký výkon.

Poprvé, kdy M:I působí dojmem, že se nejdříve vymyslely kaskadérské kousky a až poté uspokojivé příběhové spojeni mezi nimi. Pryč je dynamika a osudovost Falloutu, který zůstavá stále nepřekonatelnou metou akčního blockbusteru, Odplata se skládá pouze z nápaditě natočených set pieces, mezi nimiz se až příliš dlouho rozvíjí překombinovaná zápletka, protkaná devadesátkovou naivitou, bondovskými homages (Dnes neumírej někdo?) a nevítanými humornými složkami, z nichž některé zřejmě ani nebyly záměrem (duo agentu CIA jakoby vypadlo z Bláznivé střely). McQuarrieho předposlední zásek v nemožné sáze postrádá promyšlenost předchozích dílů a svou žánrovou jednoduchostí směřuje k druhé části, o které (na rozdíl od jine animované první části z letošního roku) ani tvůrci neví, jak bude ukončena. Jako poctivé řemeslo v rámci podvyživeného popcornového roku v pořádku (dlouhá stopáž není překážkou), v rámci celé série a zejména McQuarrieho trilogie spíše průměr. 7/10

Po Atlantě a Barrym další mistrovské vytěžení půlhodinového dramatického formátu až na dřeň. Kreativní eventové epizody, strhující herecké výkony (včetně hostujících hvězd) a filmová dynamika jsou jen některé z věcí, které dělají z druhé série Medvěda jednu ze seriálových událostí roku. #masterpiece