Tom Riddle

Konec žádného seriálu mě nikdy nemrzel tolik jako konec Gilmorek. Ne proto, že by byly mým vůbec nejoblíbenějším seriálem (byť jsou vrcholu hodně blízko), ale jednoduše proto, že pro mě vždycky byly víc o feelingu než o čemkoliv jiném, a ten si držely úspěšně celých sedm let (včetně proklínané finálové sezóny) a mohly v něm pokračovat prakticky nekonečně. Když jsem se dozvěděl, že Gilmorova děvčata ještě neřekla svá poslední slova, respektive svou poslední salvu slov, očekávání byla veliká, obavy možná ještě větší. Podaří se Gilmorkám udržet jejich feeling pramenící ze směsi propracovaných vztahů, bleskurychlých dialogů narvaných popkulturními odkazy, sympatického humoru, lála songů pro každou příležitost a všeobjímající pohody? Za mě jasně ano. Samozřejmě, do čtyř (tedy osmi, vzhledem ke stopáži, tak či onak zoufale málo) dílů se nedá narvat děj uplynulých deseti let, věci jsou velice často jenom zkratkovité nebo naznačené, dřív stěžejní postavy se tu teď třeba jenom mihnou prostě proto, aby tu byly, a nějakých dalších pár výhrad se jistě najde. Ale co na tom, když se ten hořkosladký feeling i po desetileté pauze dostavil prakticky okamžitě a nezmizel po celou dobu stopáže (dokonce ani při tom nepopiratelně předlouhém a v podstatě úplně zbytečném muzikálu). Amy Sherman-Palladino zkrátka měla ještě co říct, řekla to, já jsem za to rád (obzvlášť oceňuju vývoj Rory a Emily, obě dozrály tam, kam dlouho směřovaly, v případě té první to bylo potřeba, a v případě té druhé to nesmírně potěšilo, nehledě na fakt, že fantastická Kelly Bishop dostala pořádnou příležitost zazářit), a doufám, že se do Stars Hollow s jejím dovolením zase za pár let podíváme. A ano, potřeba to není, jenže Gilmorky nejsou seriál. Gilmorky jsou životní styl.

Obsahuje spoilery. Kaoh Rong, sequel k Brains vs. Brawns vs. Beauty, byla od samého začátku avízovaná jako jedna z nejdrsnějších řad, kupříkladu předem bylo oznámeno, že přijde největší počet zdravotních evakuací (čili logicky musely být tři či víc). Spolu s drsnými podmínkami přišla taky celá řada dramatických scén (trojitý kolaps při jediné soutěži). Cast byl z větší části barvitou směskou představitelů jednotlivých kmenů, přičemž jenom minimální množství lidí bylo skutečně trefou vedle, pokud se jedná o alespoň nějakou iniciativu hrát (byť jakkoli špatně) či aspoň bavit. Proto je skoro kupodivu, že se z Kaoh Rongu vyklubala sezóna, která si stěží urve 4*. Sám ani nevím proč, jestli snad sérii uškodily právě evakuace, duo dětinských vylízanců Scot & Jason, které doufám už nikdy neuvidím (ač se domnívám, že alespoň jeden z nich se v nějaké té řadě objeví, když už, tak ať je to Scot, z Jasona mi praská monitor a z jeho keců mi mozek teče z hlavy ušima), a nebo paradoxně fakt, že finálová čtveřice byla jako celek poměrně silná a zasloužilá, zatímco ti odporní a nezasloužilí zmizeli poměrně brzy. Vítěz: 4*. Další paradox, protože za normálních okolností bych za tuhle vítězku byl strašně rád, je mi sympatická jako osobnost, rozumí tomu, jak důležitá je pro Survivora sociální hra, a od nějakého třetího či čtvrtého dílu patřila mezi moje oblíbence (scéna, kde Nick vykládá o tom, jaká je to naivka, a jak s ní bude manipulovat podle potřeby, aby ona vzápětí ve svojí zpovědi víceméně řekla, že mu hraje naivku, aby s ním mohla manipulovat podle svojí potřeby). Dlouhé roky jsem zastáncem toho, že vítěz, ať už je to kdokoli, si výhru jednoduše zaslouží, protože o tom přesvědčil porotu, zatímco ostatní finalisté to nedokázali. Viz vítězové sezón 19, 20, 23... U všech těch sezón zřetelně vidím, proč ta "osobnost" sezóny, která by bývala byla očividným vítězem, nevyhrála. Ale u Kaoh Rong, ať si hlavu lámu jak chci, tak na to nepřijdu. Jedna osoba hru imho ovládala strategicky od začátku do konce, budovala vztahy se všemi, bez ohledu na to, jak opovrženíhodně se chovali, válela na všech kmenovkách, včetně té úplně poslední, dokonce i v těch soutěžích byla dobrá, ne že by mi na tom kdovíjak záleželo, a přesto nevyhrála. Nechápu, mrzí mě to, a dvojnásob mě mrzí, že mě mrzí výhra fajn vítězky. Oblíbenci: Aubry Bracco, Cydney Gillon, Michele Fitzgerald, Tai Trang, Debbie Wanner

Obsahuje spoilery. Další gimmick sezóna, tentokrát s temátem dvou generací, se po celou dobu vezla na vlně rozporuplných pocitů. Většina castu byla vyloženě nezajímavá, několik zajímavějších hráčů vypadlo ještě před porotou nebo rovnou na jejím začátku, a navzdory faktu, že série přinesla spoustu zábavných zvratů a nervydrásajících okamžiků, její konec zanechává v puse hodně hořkou pachuť. Vítěz: 2* Tragédie. Hráč, který neměl hru nijak pod kontrolou a svoje faily prezentoval jako strategické tahy vyhrál plným počtem hlasů díky svojí sob story. Ne, díky. Oblíbenci: Michelle Schubert, Hannah Shapiro, Michaela Bradshaw

Strašlivost. Jenom kvůli tomu, že to má být vtipné, ještě jaksi neznamená, že to vtipné je. Nehledě na to, že kdo viděl jeden díl, jako by viděl všechny. Ale tak české diváctvo nikdy nemělo problém se smát opakovaným "vtipům."

Kriminální seriály bývají všechny na jedno brdo. Jeden za druhým se věnují vyšetřování vraždy jako takovému, a všechny se tak okrádají o to (z dramatického hlediska) nejzajímavější, co se k takové vraždě váže, a sice následky a dopad na všechny zúčastněné. Právě tomu se věnuje American Crime, v mozaice životů vykresluje, jak se s každodenním životem vypořádává rodina zesnulého i rodina vraha, či svědci v soudním procesu, a co do využití dramatického potenciálu jede úplně na doraz. Svět seriálu je reálný, je ošklivý a krutý, plný rasismu a nespravedlnosti, a žádná postava tak není vyloženě kladná a stoprocentně sympatická, ve výsledku je ale každý pochopitelný a politováníhodný, částečně díky vynikajícímu scénáři, částečně díky přesnému obsazení. Felicity Huffman a Timothyho Huttona jsem dokonalé očekával (a očekávání se naplnilo), ale neuvěřitelně zdatně sekunduje Regina King či pro mě doposud neznámí Caitlin Gerard a Elvis Nolasco. Šel jsem do toho s obavami, ale ty se po dvou nebo třech dílech rozplynuly. Po všech stránkách velice silné dílo a největší seriálové překvapení roku.

Obsahuje náznaky spoilerů. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 5. série (Hotel) Hotel je sérií plnou změn a zároveň návratů. Stálice Lange a Conroy se ve Freak Show s milovaným (i zatracovaným) seriálem rozloučily, a Ryan Murphy pod svá křídla uvítal novou zářivou hvězdu v podobě Lady Gaga, která vyfasovala tu největší roli (se kterou se navzdory očekáváním popasovala na jedničku), a tak nejspíš není náhodou, že celý Hotel funguje jako paralela na její osobu. Pod nablyštěnou art deco fasádou se ukrývá překvapivá hloubka, nečekaná temnota a nepopiratelný talent. Po roztěkaném Freak Show Hotelu navíc nechybí větší semknutost, a to jak jednotlivých linií, tak i s ostatními sériemi. Už tradičně nechybí plejáda fantastických postav (vedle tajemné upírky Gagy mě bezmezně fascinovala především Liz Taylor, zlatý glób Denisovi, ASAP) i všeljakých libůstek a božských nápadů (krvavé orgie, addiction demon). Zároveň ale některým postavám chybí směr, některé pointy vyšumí doztracena, v hororu zaostává za Asylum a v zábavnosti za Covenem, a s otravně přehrávajícím Evanem Petersem mi tentokrát došla trpělivost definitivně, proto jenom pěkné 4*

Terapeutka Valerie (JLD lookalike Michaela Watkins) se po rozvodu s manželem nastěhuje ke svému nezodpovědnému bratru Alexovi (Joel McHale wannabe Tommy Dewey) a do toho se stará ještě o svou nezvladatelnou dospívající dceru Lauru. Výsledkem je chytrá horákyně současných televizních komedií, která bruslí z dramatu do komedie a zpátky někdy víc a někdy míň úspěšně. Před nějakými deseti lety bych byl z Casual nejspíš nadšený, dnes mi ale přijde, že obdobných dramedy o rozmazlených, privilegovaných, hipsterských a dysfunkčních rodinkách jsou desítky, ne-li stovky, a nebýt faktu, že Hulu prezentuje Casual jako "novou komedii s Frances Conroy!" (v Hollywoodu skutečně vědí, jak trollovat fandy Franny, za první tři díly je tam doslova jednou vidět na deset vteřin z dálky zadek její hlavy), nejspíš bych se k tomuhle seriálu nikdy ani nedostal. Casual je pohodovým a sympatickým počinem, a ve chvíli, kdy se do děje konečně aktivně zapojuje volnomyšlenkářská matka Dawn, nachází i stabilní směr a upřímné emocionální jádro, ze kterého se dají příběhy soukat několik sezón. Druhá sezóna je výrazně lepší a vyrovnanější než ta první, a třetí v tomhle trendu pokračuje, proto s klidným svědomím zvyšuju na 4*, ale nemůžu si ušetřit ještě jednu poznámku. Myslíval jsem si, že Becca z Californication je definitivně nejprotivnější teenager televize ever, ale zdejší Laura mě dokázala zviklat za pouhých deset dílů.

Seriál, který neví, o co se vlastně snaží. Empire je guláš všeho možného, co se týče množství zápletek i jejich děje, zároveň se ale pokouší i detailně prokreslovat charaktery postav. To se ovšem nedaří, když zápletka, která by se potenciálně dala natáhnout na celou sérii, a mít silné a emocionální vyvrcholení, je místo toho načatá a překotně uzavřená na ploše jediného dílu. Díky tomu není Empire ničím víc než plytkou a vyšperkovanou soap operou, proto taky ale baví a odsýpá jako blázen. Hudba je příležitostně skutečně chytlavá, special guest stars opravdu hvězdné (nakoukne sem kupříkladu Mary J. Blige, Jennifer Hudson či Patti LaBelle), kreace ústředního (anti)hrdiny Luciouse (solidní Terrence Howard) nepřestávají překvapovat svým zlodušstvím, a Taraji P. Henson v roli rázné (ex)manželky Cookie si pro sebe směle krade každičkou scénu. Odpady v hodnocení si to jednoznačně nezaslouží, 23 milionů diváků ale taky ne. 1. série 70% Druhá série je zrůdnost, která úspěšně zamordovala úplně všechno, co bylo v první sezóně alespoň trochu vydařené, a stahuje seriál do tak hlubokého odpadu, že relativně příjemná jednička se zdá být hodně dávnou minulostí. 0%

Hravá a roztomilá parodie na hrdinské příběhy, od sklepa až po půdu narvaná chytlavými melodiemi a všeljakými dvojsmysly a slovními hříčkami. Že příběhově se nejedná o žádnou extratřídu je jedno, moje srdce plesá nad ujetým humorem, hvězdným obsazením cameí (staví se třeba John Stamos nebo Hugh Bonneville) i zpívanými recapy. První série silnější 3, druhá je lepší, vtipnější a sebeuvědomělejší, je-li to (hmm, jelito) vůbec možné, 4*

V době, kdy se v Americe bouří (hlasitá) menšina odpůrců sňatků gayů a lesbiček, přichází Netflix se ztělesněním jejich noční můry, protože jak se říká, pokud snad nejste LGBT vy nebo váš protějšek, vaše manželství to nijak neovlivní, že ano. Když už je to konečně legální, Robert (Martin Sheen) a Sol (Sam Waterston), dlouholetí pracovní partneři, se rozhodnou jít s pravdou ven, a kvůli utajované lásce po nějakých čtyřiceti letech opustit svoje manželky. A tak jsou teď Grace (na takřka osmdesátnici neuvěřitelně nádherná Jane Fonda) a Frankie (Lily Tomlin) postaveny před situaci, které nikdo jiný tak docela nerozumí, a nezbývá jim než se ve vzájemné podpoře spoléhat jedna na druhou, byť se nikdy neměly zrovna v lásce. Každý díl začíná ohromně sympatickou otvíračkou, která s nadhledem reflektuje výchozí situaci, Grace a Frankie ovšem nejsou žádný sitcom, pár výbuchů smíchu sice přijde, ale většinu stopáže se jedná o překvapivě jímavou a hořkosladkou komedii o podzimu života, která těží především z dramatického potenciálu zápletky. Vtipné situace se potom často vážou ke kontrastu mezi ústředními dámami (za všech okolností elegantní, stylová a racionální Grace x trochu praštěná rozevlátá duše Frankie) a způsobem, jakým se s věcmi vypořádávají. Fonda i Tomlin předvádějí skutečný koncert, a takřka každý díl končím minimálně s hřejivým pocitem na duši, ne-li rovnou slzou v oku.