Crocuta

Na "Pustinu" jsem se docela těšil, neb je dílem režiséra mé oblíbené "Mrtvé hlídky" J. Bassetta. Můžu říct, že mé očekávání celkem naplnila. Zápletka sice není ani náhodou originální, ale její zpracování je natolik osobité, že to divák akceptuje a s chutí si užívá všeho, co lze od nápadité a patřičně naturalisticky pojaté vyvražďovačky čekat. Snímek sice nedosahuje kvalit špičky daného žánru, jakou je třeba "Battle Royale", ale má slušnou atmosféru a výborný spád. Jen ten konec mi oproti zbytku filmu přišel dost nepravděpodobný a až příliš optimistický...

Vtipně, citlivě a hlavně uvěřitelně vyprávěný příběh o jedné plaché paní, která byla nucena vzít osud své rodiny doslova do vlastních rukou.

Velmi zdařilý dokument o jednom z nejbarbarštějších a nejzbytečnějších rituálů, přežívajícím u mnoha etnik Afriky a Asie. Stejnému tématu se u nás v dokumentu "Josefína - africký příběh" věnuje Jaromír Štětina (jeho snímek je stejně působivý jako Norró, vyznívá však mnohem syrověji - celý zákrok obřízky je v něm zobrazen naprosto explicitně). Pro zájemce o problematiku ženské obřízky: www.amnesty.cz/svaw/typy-nasili/fgm.htm

Na televizní poměry nadprůměrný počin, zachycující poslední léta Albrechta z Valdštejna. Podrobně a poměrně přesně (až na pár málo podstatných detailů) zaznamenává zejména spiknutí proti generalissimovi a jeho závěrečné chebské dějství. Jiří Adamíra (Albrecht z Valdštejna), Gustav Opočenský (Ferdinand II.) nebo Vladimír Ráž (Axel Oxenstjerna) předevedli v tomto televizním filmu skutečný herecký koncert a svých postav se zhostili opravdu mistrovsky, přičemž ani ostatní protagonisté za nimi příliš nezaostávají.

John Hurt coby pan Bradock si svůj úkol chvílemi až příliš komplikuje, ale jinak jsou postavy slušně napsané a jejich představitelé podávají kvalitní výkony. Cesta Španělskem má osobitou amosféru, kterou do značné míry spoulutváří - v jiných komentářích už zmiňovaná - hudba Paca de Lucíi.

Mistrný dokument natočený v Chile třemi evropskými filmovými štáby v takřka konspiračních podmínkách za zády Pinochetova režimu, zobrazující pravou tvář tamního hospodářského "zázraku" a realitu ne nepodobnou té naší v oné době, kdy se názory prezentované na veřejnosti a v soukromí pronikavě lišily.

Platí totéž co u první části, s tím že scény z vůdcovy poslední štace jsou ještě vydatnější. Nedá mi to abych nepochválil Natašku - ta holka by fakt stála za hřích, ten její komsomolský entuziasmus je vážně rajcovní :-D. A ještě poznámka na závěr: scénář k "Pádu Berlína" napsal (a nikdy se tím nezapomněl pochlubit) Petr Pavlenko - jedna z nejhorších Stalinových spisovatelských kreatur, jehož patolízalství mu vyneslo v tehdejším SSSR mnohá ocenění (zatímco skutečné umění vyneslo autorům jako Babel, Pilňak nebo Vesjolyj leda kulku do hlavy...).

Z ryze filmového hlediska jasný odpad a čirá amatérština, ne tak z hledisek dalších. Divák žasne a vidí věci nevídané - úžasný je kontrast Stalina jako všudympřítomného poloboha v němž se snoubí vojenský génius Napoleona s altruismem Matky Terezy a cholerického, hysterického a psychopatického Hitlera coby kašpárka peskovaného Evou Braunovou za neumyté vlasy. Ostatně i suity obou diktátorů jsou zážitkem sami o sobě, zvlášť ta Hitlerova boduje. Co dodat - "Pád Berlína" je groteska, před jejíž komičností blednou i jména jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd.

Brasseurovi padne role jako ulitá. Jeho komisař Griffon hulí jako fabrika, kašle jako tuberák, zubama otvírá jednu pivní láhev za druhou a přitom trousí ironické poznámky, hlavně však s buldočí houževnatostí jde za svým cílem - odhalit pravdu o sérii vražd a korupčním skandálu, který se skrývá v jejich pozadí. Jak velí zákony žánru, nadřízení mu hází klacky pod nohy, ale na druhé straně mu pomáhá mladý inspektor Gomez a hlavně jedna krásná novinářka. (Zuřivá reportérka je postava značně klišovitá, její představitelka je však natolik půvabná, že se to dá snadno vydržet). Zápletka je patřičně důmyslná a děj má rychlý spád. Celkem vzato je "Zločin" (podobně jako třeba "Poslední adresa" nebo "Tři muži na zabití") velmi dobrou ukázou francouzské společenskokriticky zabarvené kriminálky, které čtvrtstoletí uplynuvší od jejího vzniku ubralo jen velmi málo na divácké atraktivitě.

Claude Chabrol se moudře vyhíbá jednoznačným soudům na téma potratu, ale mimořádně působivě v "Ženské záležitosti" ukazuje obludné pokrytectví Pétainova kolaborantského režimu a bere si na mušku falešnou morálku společnosti, která na jedné straně neváhá odsoudit k smrti andělíčkářku a zárověň vytváří podmínky, které Marii Latourové její "podnikání" umožnily.