Elyssea

Hlavně neztratit tvář. Tím jako by se řídila smetánka, která ponižuje, pitvá (doslova) a do jisté míry je fascinována Volgerovým divadlem. Schovává se za masku racionality, zvědavosti, oficiality či žalu a pochopení. Oproti nim stojí Vogler ukrytý za mlčením a černými vousy a jeho společnost. A velmi efektně strhne masku všem. Přiměje doktora pochybovat o vlastní racionalitě, aby ten to vzápětí popřel. Ignoruje návrhy rádoby truchlící paničky, která ho obviní ze svádění. A velitele policie odhalí úplně v jiném světle než jako morální autoritu, aby mu představitelem zákona bylo vyhrožováno. A když on sám znechuceně masku odhodí a odhalí svou pravou tvář, fascinace je pryč. Pokrytci. Díky bohu za Maxe von Sydow, protože jeho tvář je uhrančivá ve všech podobách.

Fascinující. A jiné. Hodně. Se zajímavou kamerou a perfektní hudbou. Perverzní? Možná. Rozhodně působivé. Lépe to za mě ovšem řekla Nathalie.

Vůbec ne špatné. Pokud přistoupíte na hru, dostane se vám paralely s jakýmkoli totalitním režimem, které jsou prostě dlouhodobě neudržitelné. Pro děti spíš informace, že lhát se nemá, protože má krátké a vratké nohy. Bohužel na vratkých nohách stojí i scénář. Některé nelogičnosti bijí do očí (nákupy na trhu). Princezna je spíš naivní než přímo pitomá, prostě podstoupila kvalitní vymytí mozku. Objekt lásky mi paradoxně přišel mnohem naivnější. Král normálně nesympatický, jak se u záporné postavy snad předpokládá. Nejzajímavější postavu nakonec hraje Skopal. Konec to trochu zabil, protože s takovou mohla královna triumfálně nakráčet zpátky již před lety. K víkendovému obědu - proč ne.

...a hráli, hráli, hráli, až se obehráli... Královská partie dvou mistrů, ve které nedokážete odhadnout další tah. Otázkou ale zůstává, kdo tady dal komu šachmat. Bravo, pánové.

Nejdebilnější dárek k narozeninám na světě. Falešná hra na propracovanou psychologii, která vyletí zhruba v polovině komínem. Pokud si někdo chce hrát s loutkama, měl by je umět vodit.

Z mého apokalyptického víkendu to nejsmutnějši, nejmelancholičtější a nejklidnější na konec. Člověk by dopředu neměl vědět, kdy zemře. Steve Carell a Keira Knightley jako podivně vypadající a přece se k sobě hodící pár. Romantické drama o konci světa. Podivná kombinace, ale na mě zapůsobila.

Chytré vtípky zahlušené typickým fekálním humorem, který není mým šálkem... vody. Nicméně je to uvolněné, odvázané a camea jsou povedená. No proč ne.

Nejvážnější díl z celé Cornetto trilogy (přičemž vážnější znamená, že se zasmějete desetkrát častěji než u běžné komediální americké produkce) s vynikajícími akčními scénami. Pegg s Frostem si typově konečně vyměnili postavy. Garry King je možná alfa téhle smečky, ale jakmile se Andy odváže z řetězu, válcuje všechny. Konec byl trochu W.T.F., ale kašlat na to, takhle dobře jsem se v kině nebavila dlouho. //kino Scala

Bez milosti odseknout závěrečnou půlhodinu a bylo by to hned o stupeň lepší. Takhle zbývá jen průměrná za pačesy přitažená zábava. Nad tím ruským loutkovým režimem se Putin musel smíchy válet po zemi. (Mé hodnocení bylo přesně 11000.)

Natolik minimalistické provedení, že to zanechalo minimální dojem i ve mně. K čemu originalita hlavní myšlenky, když je doprovázena množinou klišé. Navíc vykalkulovanost vztahu dvojice pekařka-auditor podtrhává nohy i závěru. Mnohem zajímavějším párem je totiž i herecky Emma Thompson s Dustinem Hoffmanem, a to se setkají až v závěru. Složitě vypadající příklad, který se při bližším ohledání ukáže jako triviální rovnice o jedné neznámé. Nechat žít či nechat zemřít? Všeobecné nadšení nesdílím. Je to milé, nic víc.