Elyssea

Po třech sériích a dost rychlé frekvenci dílů si nejde nepovšimnout několika míst, kde to Sue drhne. 1) Bohužel je Sue absolutně poplatná době, ve které vznikla. 99 % teroristů je tedy muslimů a všichni jsou i tím nejnemožnějším způsobem napojeni na Al-Kajdu. A podvratně útočí všemi dostupnými způsoby od Jestexu (že agent FBI ví, co jsou Jeseníky a kde je ČR, je pomalu na nějakou cenu) přes jedy až po stará dobrá letadla. 2) Sue je místy až otravně věřící a závěrečné moralitky o Bohu a jeho vedení se zajídají extrémně rychlým způsobem. 3) Ve třetí sérii se scénáristi utrhli z řetězu a Sue se stala (skoro)obětí 2 únosů a sériového vraha. S tím, že se místo k zemi vrhne k postřelenému Jackovi si koleduje o titul "místo mozku-kulek hrstku". Z FBI by ji z tím přístupem vykopli asi po týdnu. 4) Sueino srdce je obrovské a důvěra nezměřitelná. Také má naprosto neomylný instinkt komu a kdy věřit a samozřejmě má vždycky pravdu. A nakonec 5) To jak kolem sebe s Jackem tři série přešlapují a po polibku či jakémkoli sblížení zase sklouznou k onomu "přátelskému" módu by mi žíly netrhalo. Co mi je trhá je to, že v posledním(!) díle, kdy jsem konečně čekala fakt pořádný polibek a přiznání citů, se nestalo ale vůbec, vůbec nic! Scénáristi se u toho museli počůrávat smíchy, když si představili kyselé ksichty fanynek (a tedy i můj). Za tohle NEdík. //Oblíbená postava: Levi (vážně, ten pejsek je jediná postava, která vám nikdy neleze na nervy) a Myles Leeland III (za to, že si z něj stále dělají srandu, ale taky za jeho krásně naduté ego a hlavně inteligentní suché hlášky).

Pro mě úžasně atmosférické představení (i když mi plátno nejspíš poskytlo méně než bych z toho měla naživo). Macbetha jsem nečetla, takže nevím jak moc je rozpracováno Macbethovo postupné odtrhávání od reality, protože mi to přišlo velmi rychlé. Také Lady Macbeth je v jedné scéně zděšená z vidin svého manžela (kdy při slavnosti vidí přítele Banqua) a pak už se v náměsíčnosti nedokáže zbavit skvrn. Ale jinak jsem si nepovšimla nikterak kulometného tempa. Musím však přiznat, že srovnání s Troškovými čerty mě u čarodějnic napadlo taky (zvlášť intonací byly takřka nerozlišitelné). Smekám klobouk před výkonem Kennetha a Raye Fearona, jehož Macduff byl pro mě velmi příjemným překvapením. Scéna působivá, hudba nádherná. Teď už jen do kina nepouštět blbečky, kteří si uprostřed jednoho z Macbethových monologů začnou pojídat svačinu. P.S. České titulky by pro mne byly zklamáním, kdybych celou dobu nečetla ty anglické. Místy úplně chyběly (svaluji to na technické problémy), a hlavně jsou osekané pro "blaho" čtenářů. //Viděno v kině Scala.

Podzimní deprese. Bez cukru. Za doprovodu klavíru.

Srovnání s Letním snem se samo nabízí, za sebe můžu říct, že první letní romance se mi líbila víc (jak koukám, tak to mám přesně naopak s Reinišem). Léto s Monikou má totiž poměrně jednoduchý a přímý příběh. Tušila jsem, jak to skončí už v okamžiku, kdy se Monika pozvala do kina. Tenhle typ totiž není těžké odhadnout pokud nejste létem okouzlený zamilovaný Harry. S jednoduchostí ale problém nemám, spíš s nedostatkem silných scén. Protože s emocionální hysterií si nevystačím. A to je škoda. P.S. Docela by mě zajímalo, jestli Bergman někdy četl Virginii Woolfovou. Jejich společné kouzlení s vodou je přinejmenším zajímavé.

Letní láska ve vší své kouzelnosti a krutosti. Zatímco venku ve vzpomínkách je Marie volná, šťastná a usměvavá, o několik let později v interiérech jejího mládí ji dostihne rána, která se nikdy pořádně nezhojila. Je láska k umění víc než láska k člověku? Těžko říct. Velmi působivé se zdánlivým happyendem, který ať si každý přebere po svém.

Znáte to, když máte strašnou chuť na nějaký dobrý dlabanec, ale on vám pak leží v žaludku jako kámen? Tak tohle mi provedl Zdrojový kód. Zajímavá zápletka, fajnové obsazení (asi definitivně vyřadím Jakea ze škatulky "nesympatický"), tempo a napětí. Všechny ingredience na svém místě a přesto mi výsledek absolutně nesedl. Jednoduše divné.

Nuda mýtických rozměrů okořeněná hollywoodskou představou antiky. K tomu hlavní hrdina vylepaný jak zelenáč na vojně jehož mimické svaly si dostaveníčko s Medúzou dávaly opakovaně. Díky Diovi za charismatického Mikkelsena a božskou Gemmu, nebýt jich pošlu Persea ke všem Hádům po první půlhodině. Ono to totiž nefunguje ani jako prachobyčejná rubačka a to se prostě odpustit nedá.

Vylhané drama, ve kterém sport slouží jako zástěrka pro nefungující vztahovou linku. Nakonec totiž nejde o vztah agent-klient, ani o morální hodnoty či poselství. Opět je to o citově nevyzrálém třicátníkovi, který se musí naučit říkat "miluji tě". A dobrovolnou obětí je (jak jinak) samoživitelka s miloučkým synem. Chladný kalkul, ve kterém mě nedojme ani Goodingovo kóma.

8 nominací? Proboha za co? Tak utahaný a emočně tupý film jsem dlouho neviděla. Pokud si tedy pod emocemi nemám představit hromadu ukřičených hádek, které ale děj stejně nikam neposunují. On miluje ji a ona jeho. Kdyby si to na konci neřekli, člověk by to nepoznal. Naštěstí tu od toho máme české ditributory, kteří diváky názvem nasměrují.

Otřesně nevtipná neromantická výplň večera, kterou zachraňuje šarm Simona Bakera a Rose Byrne. Nathalie to vystihla dokonale.