D.Moore

Myslel jsem si, že atmosféra tohoto turné je neopakovatelná, ale na DVD se ji podařilo zachytit se vším všudy a televizí a přehrávačem pohodlně přenést až do obýváku. Koncert je stejně upřímný jako projev Anety Langerové, má to šťávu a jakousi hřejivou náladu, dvě hodiny utečou jako nic.

Satira, která má zuby a drápy, jež ráda zatíná do těch nejbolestivějších míst a v otevřených ranách si přímo libuje. Ale hlavně, hlavně je také ukrutně vtipná a inteligentní, ani trochu laciná. Na každé nové video skvělého Johna Olivera se nesmírně těším a díky němu jsem například začal poměřovat hodné a špatné lidi pomocí Hanks-Hitlerovy škály.

Silný příběh, výborně natočený i zahraný. Překvapil mě (mile) velký prostor věnovaný pobytu v záchranném člunu, bavila mě věrohodná síla ducha, která z hlavního hrdiny vyzařovala od začátku do konce, nepostřehl jsem ani chvilku zbytečného patosu, kterého jsem se původně trochu obával. Všechno bylo lidské, kamera Rogera Deakinse byla krásná jako vždy (obzvlášť se zmíněným sytě žlutým člunem na hladině modrého oceánu si vyhrál), hudba Alexandra Desplata byla tentokrát většinou spíše nenápadná, ale v několika důležitých momentech nepřeslechnutelná, a Angelina Jolie opět režírovala tím eastwoodovským (a snad i trochu spielbergovským) stylem, přehledně, zlehka a tu a tam s nějakým skvělým záběrem, jako bylo třeba připlutí člunu do stínu japonské lodi (zase ten oceán, já vím).

Nesmírně sympatická hlavní hrdinka, aktuální neokoukaná myšlenka a krásně barevná kamera mě mile překvapily a udělaly z Nerve příjemný zážitek. Finále je, pravda, trochu jalové a nejnapínavější scénou zůstala jízda na motorce, nicméně dívat se až do konce nebyl až takový problém, jak by se mohlo po zhlédnutí upoutávky zdát.

Jedna z těch mnoha televizních povídek, které staví na jednoduché a snadno prokouknutelné pointě a musí se tedy spoléhat hlavně na herce. Lubomír Lipský a Josef Větrovec jsou (trochu kupodivu) velmi dobrá dvojice, bohužel scénář je natahovaný a jim proto všechno TAK trvá... Krátil bych, pak by to mohlo být lepší.

Možná o trochu delší než bylo nutné, ale přesto skvělé zfilmování Čapkovy povídky s výborným Martinem Růžkem. Jeho opilecké učení papouška, to je panečku výkon!

Nikdy mi nepřipadalo, že by se DC filmy pokoušely stylem kopírovat Marvel, ani v případě té Wonder Woman srovnávané s Captainem Amerikou. Tentokrát ovšem ano, protože Liga spravedlnosti jsou vlastně Avengers včetně humoru za každou cenu, ve kterých se (alespoň na první pohled) nestane nic, co by filmovým vesmírem nějak zacloumalo. Ano, sice jde o zmrtvýchvstání Supermana, ale je tak trochu odbyté a Superman je kvůli scénáři jiný než dříve (hláška "Svědilo to" může směle konkurovat písku, který Anakinu Skywalkerovi vleze všude). Navíc jsem jaksi nepoznával rukopis Zacka Snydera. Oproti výbornému Muži z oceli a ještě lepšímu Batman vs Superman působila Liga spravedlnosti málem až komorně, nenápaditě a vyčichle. Přes to všechno nebyly dvě hodiny v kině ztracené, protože několik opravdu dobrých momentů film má, líbila se mi hudba Dannyho Elfmana (návrat batmanovského motivu z Burtonových filmů a původního Supermanova motivu od Johnna Williamse!) a Ben Affleck je fakt skvělý Batman.

Pohodová komedie (místy mi připomínala vulgárnější verzi Kolji), kterou bych klidně promítal jako dvojfilm spolu s Až vyjde měsíc Wese Andersona. Je to hravé, citlivé, vtipné, velmi dobře zahrané, natočené a skvělou hudbou doprovázené, vadilo mi snad jen, že to bylo i tak trochu předvídatelné. Nicméně bych si přál v kině takové filmy vídat častěji.

"Vrah se mi vysmívá. Dobře. Jeho první chyba!" Jak rád bych nevěděl, jak to dopadne, říkal jsem si od začátku do konce, protože kdyby mi Vražda v Orient expresu nabídla i to detektivní tajemno, byla by ještě lepší. To ale samozřejmě není chyba filmu, který je téměř po všech stránkách dokonalý. Středem veškerého dění je pochopitelně Poirot (v Branaghově skvěle umírněném a citlivém podání, s knírem jako ze školy v Bradavicích), nicméně na ostatní postavy se rozhodně nezapomíná, výprava je sice skrznaskrz digitální, ale krásná, a když má dojít na emoce, dojde na ně a je fuk, jestli předlohu znáte, nebo ne. Trochu navíc mi přišlo snad jen Poirotovo vzpomínání na Katherine (ze Záhady Modrého vlaku?) a příliš se mi nelíbil ani závěrečný oslí můstek, který naznačuje, že pokračování se bude odehrávat "na tom zatraceném Nilu".

Holmes řeší náramně temnou záhadu, zkoumá ohořelou lidskou kost, otevírá rakev... V tomhhle dílu je toho opravdu hodně. Watson tentokrát hraje spíše druhé housle, ale to nevadí - pozoruje svého geniálního kolegu se stejným zaujetím, s jakým my sledujeme stoprocentní nasazení Jeremyho Bretta.