rmar

Skoro bych až řekl, že Aronofsky filmařsky dospěl. Po spíše filozofické Fontáně a režisérsky nepříliš inovativním Wrestlerovi se mu povedlo upravit psychologicky depresivní styl z filmů Pí a Requiem za sen tak, aby byl „koukatelnější“. O výborném výkonu Natalie Portmanové se asi není třeba příliš rozepisovat, Oscara si rozhodně zasloužila. Geniálních filmařských metafor, kterými je film protkán, např. když se Nina dělí na dvě postavy, černou a bílou, když se před zrcadlem Nina chová jinak než její odraz atp., si možná divák všimne až při několikátém zhlédnutí. Jednoduše shrnuto: umělecký skvost, jeden z nejlepších fimů, co byl kdy natočen.

Po zhlédnutí skvělých snímků Pí a Requiem za sen jsem byl zvědav na další dílo, pod nímž je podepsán režisér Darren Aronofsky. Fontána hodně hrála na emoce, oproti svým předchůdcům však jiným zpsobem. Zatímco u Pí a Requiemu je tento divácký pocit navozen rychlými střihy a specifickým režijním stylem celkově, u Fontány ho má na svědomí zejména střídání lehce surrealistické dějové linie z budoucnosti spolu s minulostí a hlavní, současnou dějovou linkou. Toto prolínání časových rovin navíc dodalo filmu, jehož posláním je motivovat diváka k filozofickému zamyšlení se nad otázkami života a smrti, naprosto jiný rozměr. Každopádně se nejedná o film pro každého, možná proto je finanční stav filmu v mínusu. Kdo by prostě čekal lehkou oddychovku, ať se na Fontánu vůbec nekouká, nepochopil by ji.

Sympatické postavy perfektně ztvárněné skvělými herci, chytlavé melodie, romantický příběh o zamilovaných snílcích, kteří si chtějí jít za svými ideály, to vše z La La Landu činí dobrý muzikál. Co jej ale povýšilo na úžasný velkofilm hýřící superlativy a oceněními, to jsou skvělá výprava a výtvarné zpracování pod taktovkou Davida Wasca a režijní dohled Damiena Chazella, který tomu všemu vtiskl nádech starých muzikálů točených na jeden záběr a přidal na celkovém barevném, veselém, místy melancholickém a zasněném dojmu. La La Land patří mezi nejlepší filmy, které kdy spatřily plátna světových kin.

Film Requiem za sen zaujme především brilantní režií. Aronofsky stvořil spolu se střihačem Rabinowitzem snímek, který ve vás rozhodně zanechá poněkud depresivní poselství. Často někde slýcháme, jaké jsou drogy zlo, ale teprve po zhlédnutí Requiemu za sen člověku dojde, jak moc dokážou zničit život. Obdivuhodný výkon Ellen Burstynové pak měl být oceněn nejen nominací, ale i výhrou Oscara. Všem hlavním hercům se totiž spolu s režisérem skvěle povedlo proniknout do mysli závisláků a otevřit ji pro nás, diváky. Z tohoto filmu jsem měl zvláštní pocit a náladu ještě dva dny následující po zhlédnutí. Za nejlepší na tomto snímku považuji právě osobitý režisérský styl filmového vyprávění a techniku rychlého střihu kombinovanou s časosběry, která silně působí na divákovu psychiku (skákající ledničku v temném osvětlení jakožto symbol hladu při dietě bych se nebál označit za filmařský skvost), výbornou práci také odvedl hlavní kameraman. Dále pak zmíněné skvělé herecké výkony a vynikající ústřední hudební motiv (Lux Aeterna), který si později vypůjčily i mnohé další filmy (nejen) do svých trailerů. Jediné, co by se možná lehce dalo vytknout, je děj a z mého pohledu i trochu nesmysly a chyby v něm. Všechny klady ale s přehledem smažou tyto zápory a já se tak nebudu bát udělit tomuto filmu plný počet, neb jej považuji za jeden z nejlepších filmů všech dob.

Na světě existuje spousta příběhů o ambiciózních lidech, kteří si jdou za svými sny. Jen málo režisérů z nich ale umí dostat skvělý snímek. Damienu Chazellovi se to s připěním výkonu Milese Tellera a, a to především, J. K. Simmonse, který ve své roli naprosto exceluje, povedlo bravurně. Příběhu nechybí spád, zvraty a filmařské zpracování destruktivní snílkovské psychiky. Tento výborný film by mohl vtáhnout do děje a zaujmout i ty, kteří neholdují jazzu.

Udělal jsem tu chybu, že jsem nejdříve viděl seriál. Do filmu se samozřejmě nevešly všechny scény, ale zážitek jsem tím měl trochu zkreslený (přijde mi, že to extrémně dlouhé čekání ve Guyaně ve filmu vůbec nevynikne). I tak je ale perfektně vidět posun od méně ambiciózního filmu z Afriky po vyšperkované záběry a náročnější postprodukci. Opět nechyběly zábavné hlášky a chvilková napětí, co si počnou s motorkářem, kterému vypadlo uprostřed pouště rameno, navíc přibyly zábavné scénky způsobené duem polských bláznů, kteří neváhají udělat jakoukoliv kravinu.

Po zhlédnutí skvělého Requiemu za sen jsem se rozhodl, že se kouknu i na předchozí dílo, které Aronofsky režíroval, a chybu jsem neudělal. Skvělý střih, kamera i režie, vynikající práce s psychologií hlavní postavy (surrealistické sny). Neméně k tomu příspělo i černobílé zpracování, i když původně šlo asi jen o cenu filmové suroviny. Jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl.

Po poněkud splácaném Noemovi je Aronofsky opět ve formě. Vzal svůj um ztvárnění emocí a psychologie postavy z Requiemu za sen nebo třeba Černé labutě a zkombinoval ho s filozofií, metaforami a surrealismem z Fontány. Pravda, zde jdou veškeré jinotaje do úplně jiné hloubky a celý film je vlastně metaforou. Pro běžného popcorn přežvykujícího diváka to bude asi nestravitélná šaráda ze slabik podivných výjevů. Kdo se ale nad filmem zamyslí, dojde mu úžasnost všech těch metafor. Kromě biblických záležitostí (Ábel a Kain) zde najdeme i aluze na historické události (vojáci – války). Celý film by se pak podle mě dal vyložit jako film o tom, jak člověk ničí svět. Máme tu matku přírodu, zběsilý dav, který iracionálně vše ničí, přitom bylo vše v klidu do doby, než přišel Adam a Eva. A tomu nasvědčují i některé hlášky, třebaže básníkova (lidská) tvorba ničí jeho manželku (matku přírodu) či matčina věta: Já jsem tě milovala, to tys mě nikdy nemiloval, miloval jsi jen to, že jsem tě milovala. Dalším možným výkladem je problematika ztráty soukromí slavných, ačkoliv je pravděpodobné, že se vše mísí dohromady. Na druhou stranu, matka! není tak povedená jako třeba Fontána. Dávám ale plný počet, o poslední hvězdu se zasloužil skvělý výkon Jennifer Lawrencové.

Nolanův celovečerní debut vyniká především perfektní prací s časovými rovinami a jejich prolínáním. Bez tohoto uměleckého aspektu by dost možná šlo o obyčejný thriller, možá dobře řemeslně natočený, ale bez jakékoliv inovace. Právě flashforwardové scény naznačující tak málo a zároveň prozrazující dost pro permanentní divácké napětí (ve druhé polovině filmu) dodávají onu výjimečnost. Vyzdvihnout pak musím obzvlášť závěrečnou pointu, ta dodává tomuto snímku tu správnou třešničku na dortu a punc filmové parády.