freddy

Prokletí života, touha po čemsi vzácném jako je obyčejná láska, síla jíž se nedostává. Jak hodnotit něco, u čeho člověk trpí, když sleduje, jak někdo milý a talentovaný otevírá náruč temnotě a propadá beznaději, a ten nebo ti, kdo mají být opěrnými body selhávají na celé čáře pod vlivem vlastního ega? Ivetin osud sám o sobě je silný a známe ho aspoň v obrysech zřejmě všichni, a to bohužel i my, kteří bulvár nečteme a nikdy jsme za něj neutratili ani korunu. Ale vidět závěr Ivetiny pozemské pouti v soukolí nabubřelosti pánů Rychtáře a Macury, v touze po zisku všech bulvárních hyen a v prostoduchosti obyčejných lidí, kteří hltají každou zprávu o jejím životě, navíc na velkém kinoplátně, to je síla. Tvůrci odvedli kus poctivé práce, kdy jsem ani na okamžik nedokázal odtrhnout zrak a jen jsem se zájmem sledoval zkázu člověka, jež se před mými zraky odvíjí. A byl jsem vděčný za každou odlehčenou scénu, kdy jsem se mohl zasmát. Ať už to byly scény s Arturem, Pepa Rychtář v Itálii, či scény s bulvárem, kdy u mě byla tenká hranice mezi smíchem, smutkem a vztekem. Závěrečná série nabízí bravurní herecké výkony, kdy za mě exceluje Filip Rajmont, jenž si protekčního fracka Pavla Novotného dává absolutně na pána, ale nezaostává ani David Prachař, Richard Krajčo a Karel Šimek v roli Artura. V hlavě mi zůstává plno silných scén, kdy absolutně dominuje úplný závěr poslední epizody a následná titulková sekvence. Nejsilnější moment celého večera pro mě byl ohromující potlesk v sále, jenž se rozezněl spolu s potleskem na plátně. Mrazení v zádech, chvění, emoce. A hluboká poklona všem. Jeden život, jeden osud. To krásné přetrvává. To smutné odvál čas. Slavnostní premiéra tří závěrečných epizod v pražské Lucerně byla navýsost výjimečným zážitkem.

Nemoc si nevybírá a kosí lidi obyčejné i talentované, mladé i staré. Jiří Wolker asi neměl šanci svůj souboj s tuberkulózou vyhrát, zvlášť když se k tomu na sklonku jeho života přidal zánět mozkových blan. Ale okamžiky naděje nebo snad mírného optimismu z počátku jeho léčby v sanatoriu v Tatranské Poliance zachytává tato televizní hra, která nám ukazuje mladého básníka nikoliv zdravého, ale ani umírajícího. Nicméně předtucha konce i beznaděj z inscenace přímo sálá a je to docela depresivní zážitek, jako ostatně celý zhruba poslední rok života Jiřího Wolkera. V hlavní roli naprosto vyniká Viktor Preiss, byť mohu mít výhrady k tomu, že hraje 23letého Wolkera, ač mu bylo v době vzniku filmu 39 let. Ale myslím, že tvůrci v něm našli vhodného představitele, který, jak znám fotky Wolkera z tatranské léčebny, je mu i docela podobný, A jeho recitace básně "U roentgenu" v závěru filmu je naprosto dokonalá! Viktor Preiss se stal Jiřím Wolkerem a já smekám. Stejně tak i ostatní herci hrají naprosto perfektně, ať už Marta Vančurová, Svatopluk Skopal či Vlado Müller. Pro obyčejného diváka to je možná lehce nudná či čítanková záležitost, ale pro mě je Jiří Wolker jediným českým básníkem, jemuž podléhám a jsem jím i jeho osudem skoro až posedlý až do té míry, že v tuto chvíli vlastním kolem 315 výtisků knih a tiskovin od Wolkera a o Wolkerovi, včetně jím vlastnoručně podepsaných knih. Takže tohle jsem chtěl hodně vidět a byl to zážitek a splněný sen! Díky tomuto filmu si přijdu Wolkerovi zase o  kousek blíže. Jednoznačných pět hvězd.

Třetí epizodu si pro sebe jednoznačně ukradla dvojice Iva Janžurová a Sabina Remundová, které nejen, že jsou matka s dcerou ve skutečném životě, ale nabízí se jim role matky s dcerou i v připravovaném švédském filmu. Jenže ani jedna si neumí představit strávit s tou druhou pár měsíců na odlehlém ostrově a bojí se to té druhé říct. A tak jsme svědky naprosto nezapomenutelného expresivního herectví Sabiny Remundové, která se rozhodne casting záměrně pokazit a netaktnosti Ivy Janžurové, která švédskou režisérku naprosto dorazí. Tahle epizoda, to byl příval humoru a hlasitého smíchu plně nabité Lucerny vycházející především ze zjevně nadsazeného (i když, kdo ví?) vztahu mezi oběma herečkami. Nicméně v této epizodě boduje i Martha Issová (scéna s jejím expartnerem pobavila). Už se těším na další herce, herečky a režiséry, jež si v následujících epizodách zahrají sami sebe. Protože tohle má solidně našlápnuto! /viděno 10.1. na slavnostní premiéře v kině Lucerna/

Láska k dítěti je zřejmě tím nejsilnějším citem, který na světě existuje. Smrt dítěte je pak asi tou největší bolestí, kterou si člověk může protrpět. A touha po spravedlnosti zase může být jednou z nejsilnějších tužeb u člověka, který přišel o vše... Film se mi zpočátku jevil ne příliš přehledným, ale to se naštěstí velmi brzy změnilo a já se zvědavostí odkrýval příběh, který mě postupně dovedl k pochopení. Mnoho postav, mnoho nenávisti k jednomu člověku, až příliš chladné prostředí. Oběti nebo vrazi? Strhující a ve všech směrech silná story mě uhranula a neustále překvapovala až do samého konce, po němž zůstala určitá pachuť. Bestie těžko mohla být bestiálnější, a oběť těžko mohla být bezbrannější. Hned na začátek festivalu vysoce nasazená laťka a těžko jsem mohl být spokojenější. [11. Noir Film Festival 2023]

Pomsta, respektive touha po pomstě může člověku hodně ovlivnit život především po té negativní stránce. Ale pomsta může být i sladká, povede-li se jí uskutečnit. Hlavní hrdina filmu se rozhodl zasvětit svůj život tomu, že pomstí smrt svého otce a nebude mít klid, dokud tak neučiní. Tenhle film, to byla skvostná podívaná, která mi nedala vydechnout, a jíž jsem si užil od začátku do konce. Hlavní hrdina si jde velmi přesvědčivě za tím, co je jeho smyslem života a zločinci jeden po druhém končí svůj život díky jeho chytrosti tak nějak, aniž by na něj padlo podezření. A při tom všem se ještě stihne zamilovat. Asi jsem nebyl z žádného filmu 10. ročníku Noir Film Festivalu nadšenější. Jsem skutečně rád, že jsem tuhle cestu za pomstou mohl s hlavním hrdinou absolvovat. [10. Noir Film Festival 2022]

Odvaha nebo zbabělost? Peníze nebo život? Obstát vstříc namířené zbrani nebo kapitulovat? A jak má pak s výsledným rozhodnutím člověk nadále žít a existovat? Nakolik naše přesvědčení o správnosti svých činů může nabourat názor našeho okolí? A dá se vůbec začít znovu? Hlavní hrdina filmu si zhodnotil situaci a rozhodl se. Zda jeho čin byl zbabělý či spíše rozumný si musí každý divák zhodnotit sám. Film klade divákovi zajímavé otázky, jak by se asi zachoval on sám. A já sám za sebe musím říct, že i mé názory se v průběhu filmu měnily. Což nejlépe svědčí o jeho kvalitách. Film je zajímavý nejen svým strhujícím dějem, ale i dokonalým hereckým výkonem Karla Högera. Tohle byl rozhodně nevšední zážitek k zamyšlení. [10. Noir Film Festival 2022]

Co má dělat žena v domácnosti, když už není spokojena se svým životem? Postačí jen odchod manžela, nebo to může být jen začátek cesty za úspěchem, kýženou svobodou a samostatností? A co když je tím hnacím motorem především touha zajistit svým dětem vše, po čem touží? A nezaplatí za to vše hlavní hrdinka až příliš vysokou daň? Hollywoodský velkofilm oceněný Oscarem nabízí velmi pohnuté okamžiky ze života jedné nebojácné a odvážné ženy, která si jde za vším, co chce, a vše má vydřené. Jenže její dcera chce pokud možno stále více. Výtečné herecké výkony, stejně jako napínavý děj činí z tohoto filmu vskutku impozantní a nezapomenutelný po všech směrech bezchybný a dokonalý zážitek. [10. Noir Film Festival 2022]

Vánoční New York, dvě osamělé duše, dva introverti, zkrátka dva teenageři vymykající se běžnému chování svých vrstevníků. A jeden červený zápisník, přes který se vzájemně poznávají a plní úkoly, aniž by se osobně setkali. Na rovinu říkám, že knihu, podle níž je seriál natočený, jsem si zamiloval a četl jí poprvé asi tři roky před Netflix premiérou a asi dva roky na to jsem si jí přečetl znovu. V knize se mi tento nápad velmi líbil, stejně jako charaktery hlavních hrdinů a situace, do nichž se vzájemně přivádějí a dostávají. Koneckonců, David Levithan, který psal kapitoly z pohledu Dashe, patří k mým nejoblíbenějším současným autorům. Proto jsem byl hodně zvědavý na seriálové zpracování, a ono to překvapivě funguje úplně stejně skvěle jako v knize. Zfilmováním příběh nic neztratil ze svého kouzla, Dash a Lily našli ve svých hereckých představitelích skvělé opory, jež jim dokázaly vdechnout vše, co je v předloze činilo pro čtenáře zajímavými a výjimečnými. Možná je to jednoduché, ale je to sakra zajímavé a dobré! Navíc mám slabost pro vánoční filmy a příběhy, a zde bylo vánoční atmosféry fakt hodně. Takže nemám nad čím váhat. Tyhle toulky vánočním New Yorkem jsem si užil od začátku do konce a těší mě, že tvůrci příliš nezasahovali do předlohy a dali tak knize docela krásnou filmovou ilustraci.

Poté, co téměř padesátiletá žena málem zemře, rozhodne se přijít o panenství. V srdci svobodné a bezdětné ženy tak zažehne jiskra, jež může stejně dobře intenzivně vzplát jako uhasnout, kdykoliv bude touha po svobodě silnější než láska. Uhrančivá studie života absolutně obyčejných lidí, jejich každodenních životů, snů a tužeb je dokonalá ve své jednoduchosti. Nebojí se ukázat nahotu a intimitu lidí, které asi nahé vidět nechcete, ale v tom je právě krása a kouzlo celého filmu. A já vlastně hlavní hrdinku chápal, protože sám mám podobnou povahu a dost možná jsem koukal na vlastní budoucnost, takže o to více zajímavé či znepokojivé mi to připadalo. A prostředí, kde se film odehrává, totiž zapadlá gruzinská vesnice, to je už jen takové zajímavé dotvoření mého výsledného dojmu z filmu, který je více než kladný. A ten konec, to byla opravdová lahůdka. [29. Art Film Fest Košice]

Dva policisté - učitel a žák. Jeden z nich sešel z cesty a druhý mu pomohl do vězení. Dva nepřátelé. Dva osudy. Dva životy, které se po dlouhých letech hrozí protnout a nabídnout si vzájemné rozhřešení. Ale zda a než k tomu vůbec dojde, musí si divák spolu s nimi ujít tu tříhodinovou cestu, vyrovnat se s tempem příběhu, který nikam nechvátá, s dlouhými scénami, které sice nenudí, ale zkrácení by jim občas neškodilo, s dialogy přecházejícími mnohdy až ve filozofování, a s černobílou kamerou, která filmu dodává na syrovosti a lépe ukazuje zkaženost současných Filipín. Říkal jsem si, že musím být asi masochista, když jsem si dobrovolně z festivalového programu vybral tříhodinový filipínský černobílý film. Ale on to byl z mé strany sakra dobrý výběr, protože tohle mi neskutečně sedlo. Režisér ví, co chce sdělit, a dokáže se k tomu propracovat svým specifickým způsobem a tempem, které nemusí sednout každému, ale když už do toho divák pronikne, je z toho film, který nejenže nenudí, ale dokáže si diváka získat. A subjektivně jsem ani neměl dojem, že by bylo nějaké dlouhé. Za mě jeden z nejlepších a nezapomenutelných filmů letošního Art Film Festu! [29. Art Film Fest Košice]