Dikaiarchos

Závětní vizuální hodokvas začíná dvě hodiny před půlnocí; bez něj, hostitel se (už) neukáže. Z krbu sálá teplo, ale odvedle táhne pootevřenými Dveřmi chlad. J/Š, tvůrce/kustod, jako by Dveřmi už prošel, inscenuje atmosféru vlastního post mortem, pozoruje svou pozemskou nepřítomnost, přítomnost bez sebe, opuštěné komnaty kunstkabinetu, kterými jak pach sfouknuté svíčky vane pozůstalost. Zásvětníma očima (zásvětní kamerou) chce naposled rozpohybovat sbírku a svoje/manželčina díla tak, jak to nikdo jiný (už) nedokáže. – Chmuru epilogu střídá tanec nekonečna. Osmičky umělcova věku (88) uléhají (∞ ∞) a nekonečně se vlní v nepolevujícím toku „čtvera ročních období“, v rytmech vesmírného flašinetu. Všechno se v tyglíku bytí donekonečna živě kvedlá a cokoli, včetně naší existence, se tady může stát sur/real artefaktem  - dokud vnímá cit. - Opulentní, masivní, nesmlouvavé. Nejistota mysli. Jistota pohledu.

Hvězdnatá elektrifikace vesmíru působí vedle průmyslového světla archaicky. Přirozené světlo, které vyživuje a zviditelňuje, je tak zevšednělé, až neviditelné. - Dorsky si ale fascinovaně v jemných šerosvitných záběrech všímá, jak rozmanitě světlo nahmatává skutečnost. V kinematografické samotě naslouchá tichému působení světla (které je tu samo za sebe, ne jako symbol čehokoli). – Dorského světlík.

Vraky čukotských mýtů ještě trouchniví v nárazech příbojů. A všude tu šeptají (snad nesmrtelné) ozvěny sovětských rumpálů točících se naprázdno nad studnami, ve kterých (živá) voda nikdy nebyla. A tundra, chladná matka bez náruče, naléhá na potomky: zdobte mne kostmi kytovců, sic nepřežijete. A tak Čukčové/Luoravetlan zdobí macešské pobřeží kostmi jak beztvářnými moai. A přežívají. – Cuske nepřijel do Lorina problematizovat, idealizovat ani polemizovat (byť to film divákovi umožňuje). Mlčenlivě hledí, pozorně vnímá a dokumentárním pohledem, prostoupeným zemitou, a přece metafyzikou ojíněnou estetikou, proniká pod kůži bytí. – Tady, v místě, kde sousedí muzejní mentální veteš s živoucí seismikou skutečnosti, se pod Cuskeho rukama rodí prchavý poryv vědomí: v té samé vteřině, naráz, nerozdílně, neparalelně – ocitáš se v kůži Čukči i velryby.

Pohybovat se světem jen vlivem kinetické energie a gravitace? Bez toho, že by pohyb usměrňovalo světlo našeho domů? / Abbásova závěrečná filmová tečka. A zas závan z vnitřních krajin, které se k meritu přibližují prostě, neokázale.

Demiurg a člověk Ráj byl při genezi filmu očividně bdělý. Kdo se podívá, uvidí. / Pro ty, kdo se nepodívají… Ráj udělá dvě věci. Vypustí čtyři muže na pár dní na venkov a dlouze sleduje, jak se v interakci se světem aktivují jejich mentální pasti, a přitom přesně odkrývá jejich charakter. - Pastička, past nebo soupastí existují v každém z filmových Kalkaťanů (nás). - Každá past čeká na příležitost; její funkce musí být opodstatněna: zámek s pružinou dychtí po uvolnění a železa po sevření. - Past se nikdy netváří jako past, zvlášť sama před sebou. - Past chce kořist. Záleží jí na tom, že chce, ne na tom, kdo kořistí nakonec bude: její nositel, někdo druhý, oba nebo všichni? - Past je plně nevidomá nebo plně oddaná svému „chtít“, jinak by její existence byla ohrožena. - Každá past byla v mysli uměle sešroubována, ale působí skutečnou bolest. - - Jakmile Ráj nechá bolest ve filmu zaúpět, jakmile je definitivně vyvráceno „vlastně se nic nestalo“, jakmile jsou pasti – zas až skrz bolest – rozpoznány, udělá Ráj druhou, (nej)podstatnější, věc. Představí nikoli utišující prostředek, ale lék, bódhi-ženu, klidnou vědoucí bránu, která dokáže pasti nejen detekovat, ale také jejich mechanismus jemně, část po části demontovat. / Většina filmů námětově ze zmatených lidských mentálních pastí těží. Ráj jde dál – k jasnému těžišti.

Jestli to dokážete uvidět, tak to nejdůležitější uvnitř uvidíte. / Ano, jedni trpělivě léčí svět. - My ostatní mezitím uzdravujme svoje hlavy uvědoměním, že (citace z filmu) všichni jsme společenství vzduchu.

V Gitě, stejně jako v Seventh Walk, pro nás Dutta, skoro nikým neviděný, zachraňuje samo Vidění – skrz filmové to skutečné. / Duttův filmový zrak nevychází z metody, techniky, filmové (lidské) teorie ani z přesvědčení (ty vidět neumožňují); jeho jediným přístupem je doširoka otevřený bystrý pohled vpitý do tektoniky skutečnosti. Nedívá se pod určitým úhlem – ostrým, tupým, nebo (tím) pravým. Duttův pohled žádný úhel nesvírá, a proto žádný úhel Duttův pohled nesvírá. - Je to svrchovaná prodyšnost, bez náznaku sevření, gravitační pole přirozené lehkosti v přirozeném řádu, v němž úvahy o svobodě a řádu přirozeně mizí. Není tu nic ústředního; všechno je v ústředí. Krišna, ženy, hmyz, ptactvo se svým trylkováním, proud řeky, větev stromu, plátno, barva, ruka malíře… Kontury detailů splývají s linií celku. Hierarchie, kategorie, fragmentárnost by tu byly směšné; zrovna jako přivlastňovací zájmena. A kde nejsou ty, neexistuje ani unáhlenost. Dík tomu oba filmy, Gita i 7thW, od první do poslední vteřiny tvoří nevychýlené tvůrčí kontinuum. V něm se autonomní pohled režiséra a autonomní pohledy malířů nezastiňují; jejich setkání naopak vrhá intenzivnější blahodárné osvětlení do prostoru. / Tohle vidění možná souvisí s láskou víc než krátkozraké zamilování, jednooké vztahové deriváty a zaslepená pseudospiritualita dohromady. Chce to víc očí, které by zkoumaly!

V audiovizuálně nezakaleném, uvědomělém proudu filmu chybí už jenom ta subtilní niternost, kterou zmiňuje mchnk („nech řeku proplouvat svým nitrem...“) a která meandruje třeba dokumentem Aga no kioku. / …ta niternost, kdy desítky metrů od pramene Svratky lokáš její vodu prosycenou zkušeností podpovrchovosti; kdy brouzdáš Chvojnicí po oblých atomech kamenů a nato se brodíš smírnou Oslavou života; kdy pozoruješ bystrou Šemberu a vdechuješ fotony a zvuky vyrážené vodním pohybem; kdy necháš v říčce Žehrovce nebo Jordánce vymrznout nohy na kost, a je ti to jedno, protože ses právě ocitl uprostřed uvědomění toho, že nevíš, proč v ledové vodě stojíš a čeho se dotýkáš… / Tam to začíná. Pramení.

Přesně lokalizovatelná (Tokijský záliv) pulzující světelnost na temném backgroundu; komorní příběh rozpínající se do celého časoprostoru. / Zase (jako u Atmosféry a Planktonia) tu poklidně třeská vědomí sounáležitosti vesmírné části s celkem, vědomí nevydělitelnosti, neoddělitelnosti. Egoistický skafandr exploduje - a výsek skutečnosti lícuje s celou její plochou. To, jestli na startu bylo slovo, ticho nebo bylo nebylo, tvářnost rozsévače hvězd, je v té (naší) chvíli už irelevantní. / Aktuálně na Festival Scope.

Nepřetržitá tekutá přítomnost po sobě nezanechává žádný ekvivalent notového zápisu; zpětně ji nerozezníme, plně nezaslechneme, nedekódujeme (a dekódujeme vůbec bezprostřední přítomnost?; je tu proto?). V sarkofágu ze slov, symbolů, obrazů, v pozůstalosti někdejší fluidní přítomnost neleží. Přesto s pozůstalostí můžeme dál kreativně, vědomě, přítomně, se zřetelem k povaze Přítomnosti, hýbat, tak jako jí hýbe dokument, kterému, navzdory mrtvolným zvyklostem, kraluje dynamicky živoucí hrající hra. Jsem pro: hrát si, ne si zahrávat. Tak to možná chtěl i J. K.