kinej

Pokud máte Woodyho Allena, nebo Petera Sellerse rádi, tento film vynechte. Nestojí za to. Snad jen pokud je uctíváte, tak má smysl ho shlédnout coby zajímavost. Film je zmatečný, postavy nereálné a jejich chování zcestné. Bylo by jednoduché napsat, že točit to Allen sám, dopadlo by to lépe, nebyla by to pravda. On je totiž slabý už scénář. Diváci kin, si zkrátka tehdy ještě museli počkatm až se Allen vyblbne a začne skutečně psát solidně. A k Sellersovi, ač ho mám rád, tak zde je nijaký, jakoby se nemohl rozhodnout jak postavu hrát.

Ďáblova past možná není geniálním dílem, jako Markéta Lazarová nebo Údolí včel, jenže to paradoxně může být pozitivem tohoto filmu. Je totiž podstatně přístupnější, než oby výše uvedené filmy, které dokáží docenit jen ryzí fajnšmekři. Je to dáno zejména jednoduchou narativní linií, jinak se ale ve všem jedná o „plnohodnotného Vláčila“. Jeho rukopis, tj. práce z kamerou, kompozice nebo se zvuky je totiž nezaměnitelný a velice usnadňuje vnímání syrové doby, do které je film situován, kdy lidé pykali za svoji chytrost a úspěch slavili ti podlí a tupí. Až se divím, že film mohl vůbec vzniknout, protože tak paralalela s komunismem, ať už zamýšlená či nikoliv, je evidentní. Ale nejvyýraznějším prvkem, je režisérova genialita, například to jak dokázal na černobílí film zachytit úporné vedro, které je témět hmatatelné, je fascinující. A i zde nelze nezmínit naprosto famózní hudební Kulisu Zdeňka Lišky. Nemám co bych vytknul.

Je obdivuhodné jaký brilantní scénář dokázal vytvořit během dvou týdnů. Jeho hlavní devizou není ani tak jeho nenápadný humor, ale zejména chytrost jednotlivých replik. Sledování tohoto filmu vám nezpůsobí brániční křeče, ale spíše příjemně pobaví a udělá dobře na duši. Neb jak je zvykem u Allena, jedná se o neustále glosování různých životních neuróz, traumat a problémů, z nichž si spousta lidí určitě najde tu svojí. Allen určitě napsal i lepší scénáře, ale i jeho standard je v rámci lehkých komedií vysoký nadprůměr. Děj filmu je navíc zachycen adekvátně kvalitní prací s kamerou, či hudbou.

Permanent Vacation je až pozoruhodně špatný film. Co se týče tvorby Jima Jarmusche, líbí se mi vše, až na tento nepodařený a nudný kousek. To co v jiných režisérových filmech skvěle funguje, zde selhává. Tak například už samotný prolog. Allie v něm vystvětluje, že bude vyprávět jak se dostal odtamtud sem. To je vlastně typické pro většinu jeho filmů, neurčitá cesta hlavní postavy a následně její vývoj, přerod, prozření. Jenomže zatímco v Mrtvém muži, či v Zlomených květinách nás osud poutníka zaujme, zde jej divák stěží chápe a přijme, což je dáno také tím, že Richard Boes nedisponuje takovou zásobou talentu a hereckého charisma, aby diváka oslovil. A z toho plyne další problém. Jarmuschův trademark, dlouhé záběry v nichž pozorujeme jeho postavy při rutinních záležitostech (např. jízda autem, chůze, holení), jsou v ostatních dílech J. Jarmusche jejich ozdobou. Zde ale překážejí, jednak kvůli slabému hereckému představiteli a také díky špatné hudební kulise, která je v jiných dílech jejich dominantním prvkem. Zkrátka od svého debutu urazil i sám režisér dlouho pouť, během které dokázal své ústřední motivy otesat a vybrousit do filmových klenotů, Permanent Vacation je nevydařeným počátkem této cesty.

Zde je v několika komentářích zmíněno asi vše co činí tento film legendárním (střih, montáž atp.). O revolučnosti samozřejmě není pochyb, film totiž působí i po 90 letech velice svěže a čerstvě, což je zásluhou právě střihu. Co se mi ale obzvlášť líbílo je estetika a kompozice jednotlivých záběrů, jíž považuji za stejně geniální jako ostatní filmařské metody tohoto filmu. I když asi je to právě střih, který záběrům umožní vyniknout, což jen potvrzuje jeho význam. Rozhodně se jedná o velmi působivé a ryze umělecké dílo, které si zasluhuje být nedílnou součástí filmových dějin. Viděl jsem verzi s hudebním doprovodem Cinematic Orchestra a musím říci, že si film bez této složky ani neumím představit, protože tato hudba skvěle podtrhuje to jak je film nestárnoucí a nadčasový, i přesto, že se jedná o významný zásah do původního filmového záměru.

Tekkon Kinkreet je jedno z nejlepších anime. které jsem viděl. Film mě postupně dostal a to i přesto, že ze začátku působil nezáživně a moc mi ze začátku nesedla kresba a animace postav. V tomto anime, je ale úžasný svět, který vás vtáhne a ohromuje každým záběrem, protože co se týče prostředí tak každý záběr je nejen vypiplaný, ale hlavně úchvatný. To však u anime není nic neobvyklého, jenomže Tekkon Kinkreet má zároveň snvělý a napínavý příběh s fantastickým finále, které je opravdu strhující.

Zajímavý námět, který je bravurně zpracován. V klasicé animaci japonci naprosto dominují, protože jejich animáky jsou na té nejvyšší úrovni jak po stránce umělecké, tak po stránce technické. Škoda jen, že nemá Paprika poutavější příběh a zajímavější závěr, protože film sice výborně funguje, ohromuje imaginací svých tvůrců, ale nikdy vás opravdu nevtáhne, tak jako jiné anime.

Film mě zklamal. Jednak tím, že se mi nelíbí že hraje výhradně podle Messnerových not a to i přes můj obdiv k němu. A dále tím, jak sterilně působí lezecké scény z Himalájí. Je zde minimum záběrů horolezců v himalájské krajině, naopak je zde spousta detailních scény obličejů herců. Některé scény působí vysloveně studiově a to je u filmu s takovouto tématikou, který je navíc natočený v roce 2010, vysloveně na závadu. Takový Nordwand je kvalitou těchto záběrů o několik tříd výš. Dokonce ani sníh zde nevypadá opravdově. Ale takové scény z lezení v Alpách jsou bezchybné. Jakmile jsou záběry z terénu drží si film slučnou úroveň, ale se přechodem do studia nastává kvalitativní pád

Velký útěk je založen na stejném vzorci jako Sedm statečných. Osud nějak dostane dohromady skupinu různorodých postav a postaví je před nebezpečný úkol. Každá z postav má svůj příběh, každé je věnován díl pozornosti. Tentokrát se jedná o útěk ze zajateckého tábora a dá se říci, že recept funguje stejně dobře jako u války s bandity. Velký útěk je záživným filmem, který sice ničím nepřekvapí, ale také nenudí. Nejzajímavější postavu zde má Steve McQueen. Naopak takový Charles Bronson zde herecky pokulhává, tato emociální role mu úplně nesedla.

Provaz považuji za jeden z nejlepších filmů Alfreda Hitchcocka. Ten dokázal konverzační hru odehrávající se v jediné místnosti natočit svižně a na dobu svého vzniku i velice progresivně. Největší zásluhu na tomto má velice vydařená kamera, protože některé záběry a švenky považuji s ohledem na dobu vzniku za geniální. Dobrému dojmu pomáhá i velice charismatické herectví Jamese Stewarta.