novoten

Pravá esence Hvězdných válek, sypaná na základě nových postav, které jsou zábavné, zajímavé a v první řadě trojrozměrné, což je něco, co bych po věčném rozdělování na světlou a temnou stranu nečekal. O to víc ale potěší dojemnost všech návratů, vzpomínek a obecné nostalgie. Největší výhrou je důraz na velký dobrodružný příběh o poznání sebe sama na prazákladě intimního rodinného dramatu. Pryč jsou tak prázdné řeči o politice, které ve všech předchozích epizodách působily nepatřičně a nuceně, díky čemuž je Síla se probouzí s výjimkou Pomsty Sithů jedinou epizodou, kterou si dokážu beze zbytku užít. Abrams totiž přináší lehce podvratný humor, který příjemně shazuje i jinak vážné scény a nechává největší sílu okamžiku až pro nejklíčovější výjevy. A když v nich skloubí archetypální obrysy staré trilogie s tesknou náladou trilogie nové, přistihnu se, že chci vidět a vědět víc. Mnohem víc.

Nezpochybnitelná rychlodráha, kdy se skáče po celém vesmíru takovou rychlostí, že se ani nestíhám nikde jen zastavit, kochat a nasát atmosféru nového či staronového místa. Zároveň to ale přirozeně znamená, že se téměř dvě a půl hodiny střílí, bojuje nebo vysvětluje a já nemám šanci vydechnout. A to, co se dozvídám mezi jednotlivými skoky na mě naštěstí funguje. Pro Reylo mám slabost od samého začátku, takže rozvoj jejich vztahu i schopností polykám s navijákem a chtěl bych i víc, ostatní jsou více než kdy jindy pro tuhle dvojici pouhými přihrávači, ale naštěstí opravdu vtipnými a nápaditými, zejména Poe, protože Isaaca tahle poloha očividně strašně baví. Nejvíc jsem se bál návratu starého známého záporáka, kterého už v celé sáze bylo dost, naštěstí jeho přítomnost dává smysl s provázáním směrem k nové generaci hrdinů a ve finále člověk vidí, že vzhledem k jeho účasti jde více než do tuhého a že když se plán nepovede, bude to konec všeho. A že občas něco vyjde dějově až příliš příhodně, rychle nebo hlavním charakterům pomůže náhoda (Síla)? To už tak někdy v pohádkách bývá a Hvězdné války byly pohádkou s princeznami, rytíři a meči už před více než čtyřiceti lety a mrzí mě, že právě ti, kteří sami sebe na rozdíl ode mne nazývají pravověrnými fanoušky, na tuhle krásnou skutečnost zapomněli. Snílek J. J. Abrams má paměť naštěstí o poznání lepší.

Fenomenální dílo a nejlepší historicko-válečný film, co jsem kdy viděl. Pro historiky je sice postava královny i celkové vyznění skotského snažení noční můrou, ale Gibsonův odhodlaný výkon i strhující závěr jsou nezapomenutelné.

1. série - 75% - V žádném aspektu se netlačí na pilu, protože v Grey's Anatomy i Private Practice bylo vztahových peripetií i tematických zádrhelů takové množství, že by diváka teoreticky nemělo nic překvapit ani v hořlavých kulisách. Jen všemu dění smutně často chybí moment překvapení, hlavní hrdinka se v očekávaném milostném trojúhelníku chová jako slon v porcelánu a k mému šoku pak většinu akcí zachraňuje Jay Hayden, kterého jsem jen o rok dříve nemohl vystát v The Catch. S postupujícím časem a zapadnutím do kolektivu si na Stanici 19 připadám stále lépe (jakkoli slušná várka charakterů zatím nemá moc co nabídnout), gradovaná hádanka o volbě šéfa funguje a vůbec se z celého počinu v nabité konkurenci (Murphyho 9-1-1 s nadhledem zůstává o půl stupně jinde) vyklubala nadsazená a příjemně (!) patetická show, která dokázala ve spoustě aspektů ukázat záda procedurálním žánrovkám. 2. série - 50% - Obzvlášť v porovnání s nestárnoucí GA stále rozpačitější. Snad všechny hlavní postavy se chovají jako zmatené děti a jejich konflikty jsou v těch nejvyhrocenějších (a tedy i nejméně vhodných) situacích až trapně banální. Perfektní písničkový soundtrack tak zůstává emocionálně nevyužitý a nějak mě zasáhnout dokážou jenom ty nejdramatičtější chvíle, kdy jde vážně o život. Nejlepším příkladem slepé uličky je epizoda Baby Boom, ve které se komplet ansámbl (tedy charaktery ve věku cca 25-50 let) střídavě bojí pohlídat, přebalit nebo i jen podržet malé dítě. Odchod Stacy McKee z pozice hlavní tvůrkyně tak vítám a příchod sebejisté Kristy Vernoff beru jako jedinou možnou spásu. Zvyšující se pravděpodobnost množících se crossoverů ale očekávám s rostoucí hrůzou. 3. série - 70% - Potěšující skok nahoru, u kterého je až překvapivě patrný nový autorský rukopis. Konečně mám totiž pocit, že je o co hrát, že seriál není jen povinnou jednohubkou. Bohužel se tak děje až příliš podobným vývojem jako v sesterském seriálu. Nehodící se postavy jsou po desítkách epizod odpraveny pochybným způsobem, zapracovat nováčky je slušná dřina a charaktery se posouvají dopředu jen pomocí ztrát, rozchodů a vůbec utrpení. Konečně má ale každá z nich vlastní posun, vlastní drama a byť je ta šablona povědomá a jednotlivé dějové skoky předvídatelné, proti druhé sezóně, kde se seriál jen točil v kruhu, je to poklad. Jinak tu mám pořád svůj oblíbený ship, bez kterého si Devatenáctku v tuto chvíli neumím představit (Andy a Sullivan), nejoblíbenější postavu (Travis) i divácky oblíbené jedince, bez kterých bych se ale s radostí obešel, protože pro mě do dění nic nosného nepřináší (Vic, Maya). Není to dokonalá podívaná a počítám s tím, že ani nikdy nebude, ale spád a dynamiku dlouhodobých ústředních hráčů má v současnosti na jedničku. 4. série - 60% - Je to boj. Když už jsou všechny vztahy na tak dospělé úrovni, že nikdy neprotáčím oči a bez výjimky všem dvojicím nebo zamilovaným jedincům držím palce, přijde jiný problém. Co problém, dokonce rána do vazu. Zatímco podzimní část sezóny ještě vychovává jen tak opatrně, přesně v duchu seriálu z produkce Shondalandu, od chvíle, kdy se do děje promítne událost skutečná, tedy smrt George Floyda, je zle. Chápu konkrétní hodnoty a plně s nimi souzním, ale polopatický způsob, jakým je divákovi daná problematika předkládaná, je bez přehánění hloupý. Ať už se někdo právě topí, usíná při narkóze nebo zkrátka jen řeší osobní krizi, nezapomene se v KAŽDÉ epizodě zopakovat, že "takhle se určitě cítil Floyd, když umíral". Vytrhává to z děje a při čtvrtém pátém využití stejné berličky už mi to přijde bohužel směšné. A je to škoda, protože se seriál přibližně někdy loni definitivně našel, nepotřebuje dělat u hlavních postav nevěrohodné charakterové veletoče a každého drží přesně na tom náladovém místě, na kterém ho mít potřebuje, ať už jde o zadumaného Sullivana, neselhávajícího Travise nebo zlatíčko Carinu. Kvůli výše uvedenému ale k lepšímu hodnocení rozhodně přistoupit nemůžu. 5. série - 70% - Překvapivě stabilní a sílící sezóna, která sice, jak je dobrým zvykem, vychovává - ale tentokrát v tématech, kterým výchova neuškodí, naopak. Taková linka Andy ve druhé polovině je nejen strhující (a ji jako hlavní postavu obhajující), ale i bolestivě pravdivá. Zbytek přináší tradiční morální otazníky u Roberta nebo Mayi, v první řadě ale překvapivě cementuje Jacka do pozice nejvděčnějšího komediálního svodidla. Nechápu, proč takovou dobu osciloval mezi drsňákem a hezounem, když je očividně nejnadanějším komikem hlavního obsazení. 6. série - 55% - Víc než co jiného soutěž o nejnesympatičtější postavu. Chápu, co se děje kolem Mayi, ale opět je za tu nejnepoučitelnější. Do toho Jack, Theo a Beckett osekávají nejobvyklejší soustavu klišé a snad jen pár překvapení kolem Travise dokáže zabavit, potěšit a ne se točit pořád v kruhu. Po šesti letech už Stanice definitivně ustrnula na místě, každou epizodu se nás snaží v úvodu přesvědčit, že je všechno v pořádku, když všichni křečovitě tancují, vaří a usmívají se, ale přitom je tenhle kolektiv neupřímný a polotoxický. Tady už pokračuje jen původní premisa s Andy a její snahou dosáhnout jednoho konkrétního životního cíle a oznámení o řádném ukončení seriálu přichází o takové dvě řady později, než by bylo ideální.

Luxusně natočené nic. Cohen přebíhá od válečných strategií k regulérnímu buddy movie v top gunovském stylu, aby všechno z toho prokládal a zakončil parádní akcí. Spíš než nepovedený průměr se tak Stealth stává velmi rychlým gulášem, ale právě ta draze vypadající kamera mě nutí spoustu obvyklých nelogičností odpustit.

Film do nálady, který se ve druhé polovině postupně propadne do hromady velkohubých řečí. Škoda, rozjezd podpořený výborným pohodovým soundtrackem sliboval daleko víc. A zajímalo by mě, kdo psal scénář, který hlavním hrdinkám předepisuje prakticky v každém dialogu brečet.

Pořád nevím, co si myslet o tom, jak se stanice ABC k dlouho dopředu ohlášenému "pokračování" Romea a Julie postavila. Z plánovaného hitu se stal otloukánek, který byl nejprve odsunut na letní termín, po pár dílech vytlačen na víkend a nakonec skrouhnut na pouhopouhých sedm epizod. Tím pádem si diváky nenašel, ale nutno uznat, že tvůrci vysílacímu zmatku přispívali i zmatkem příběhovým. Chvíli se neděje téměř nic, hlava rodiny Monteků jen cedí výhrůžky, které si nezadají s horší telenovelou, vládce města toporně deklamuje prázdná moudra, jindy se naopak až křečovitě skáče z místa na místo, koketuje se s nadpřirozenem a sympatie postav se změní během pár desítek minut hned několikrát. Přesto jsem si v krásné Veroně našel oblíbené aliance, hlavní hrdince jsem fandil, ať už se chtěla rozhodnout pro kohokoli z obou nápadníků, ale smířlivé hodnocení nakonec dávám jen s přimhouřením všeho, co mám. Otevřený konec totiž naznačuje jen falešné naděje a seriálu je mi silně líto hlavně v těch chvílích, kdy vidím, kolik nepochopitelné špíny se na něj hází. Dobrovolně se navíc přiznávám, že výsledek silně ovlivňuje účast Anthonyho Heada, který si mezi občas opravdu dřevěnými kolegy bez problémů uhrává svoji shakespearovskou třídu, ať už mu scénář zrovna vkládá do úst cokoli.

Některým romantickým svodům se zkrátka odolat nedá. Milovníky Whedonversa tu nemůže překvapit prakticky nic a jako nečtenář předlohy jsem se ve finále začal pomalu ztrácet, ale ta příhodná dynamika při budování napětí, neodolatelná Kristen a dokonalý trojblok scén (Poslech Debussyho-Skok na strom-Hra na klavír) rozhodl o tom, že občasné nenápadné výtky k logice bez problémů spolknu. Romanticky naladěné/ní budou v sedmém nebi. Po druhé projekci pak pevná čtvrtá hvězda.

Blake Edwards se zachoval jako hajzl, když se i po Sellersově smrti pokusil z jedné z nejvtipnějších filmových sérií vytřískat další peníze. Stopa je neodpustitelná záležitost , která hořkne v ústech hned pár minut po úvodních titulcích. Druhou hvězdu získává čistě za to, že ani absolutní nefilm nedokáže zamezit záchvatům smíchu při sestřizích božského Clouseaua.

Podstatně přijatelnější a hlavně zábavnější než britský seriál z osmdesátých let. Marvin s přehledem boží, Zooey nebo Rockwell trochu překvapivě otravní a jako celek opatrně zrající a ve své absurditě spolehlivá komedie, v době vzniku bohužel většinou diváků (včetně mě) nedoceněná.