Haluzz

Perfektní esence devadesátek a nejlepší věc, co MTV kdy vyprodukovala.

Něco napůl mezi Chuckem a Fringe, ale nemá to humor prvního a kvalitní postavy a zápletky druhého.

Absolutní klipařina, která ale umí být asi ve dvou scénách docela srdíčková.

Trpí to stejnými neduhy jako většina ranného Cronenberga staršího, co se posunu děje i informací týče, ale jestli rádi čtete Ballarda a Burroughse (což jsou jména vždycky málo skloňovaná) tak se vám to bude líbit.

Vezměte Johna Cameron Mitchella, přidejte trošku vesmírné transexuální odyssey a hard rocku a udělejte z toho homemade divadelní hru. Ve výsledku chytlavé a zábavné, ale tak nějak se pořád hraje na stejnou notu a omýláme stejná témata a nic nového se nedozvíme.

Napsáno odděleně s tím, že to nakonec dám dohromady, ale ono to nesedí pohromadě vlastně ani v tom filmu. Politické podtóny se konají minimálně a velmi okatě, takže tady máme letos už několikátého Ježíše, kdy se soustavně a opakovaně probodávají a prostřelují dlaně (to plus další maličkosti přibližují Elysium spíše k Verhoevenovi, zatímco District 9 byl svým body horror pojetím klasický sedmdesátkový Cronenberg), zase se řeší medi-care a třídní rozdíly -- Jodie dělá sice obstojnou, ale zbytečnou Maggie T. Zbabělé flashbacky a upomínky na minulost, stejně jako pohádkové metafory jsou už jen pro rozptýlení. Akce není "Greengrassovsky zmatená" ale prostě jen zmatená, kdy se stříhá moc často a videoherní prvky styl neobohacují a akorát z něj čnějí. Takže nejlepší je nakonec a očekávaně Copley, který 90% hlášek zase improvizoval a proto nepůsobí tak nalajnovaně a nepřekvapivě jako zbytek Elysia.

Stejně jako v mnoha dalších případech letošního velkofilmového léta, se i v rozmrzelém přijetí Osamělého jezdce značí neochota diváků přistoupit na hru se žánry a hraní si s blockbusterovým formátem. Samozřejmě že se jedná o remake rozhlasového seriálu ze čtyřicátých let, ale namísto "nového přístupu" který volí valná většina studií je Jezdec hravou hříčkou, která nejdříve vybuduje funkční westernový svět (sám o sobě velmi působivý, novodobě akční a krásně nasnímaný) aby ho pak mohl vaudevillovými vtípky a "nemístností" celého konceptu postupně shazovat.

Epické a smyslné, ale hlavně smyslové, které chytí a ozvučí a ozáří a oslní a nepustí. Cituje se a parafrázuje a staví na klasickém hollywoodském vyprávění, ale místo pokoukávání po tanci či muzikálu jako dříve se tvoří čistě filmový a zážitkový tvar, který je místy až tak kompozičně a barevně přesný a umělý, že připomíná rozpohybované ilustrace J.C. Leyendeckera.

Jedno z nejgeniálnějších a nejpropracovanějších žánrových cvičení a plně funkční hra s fikčními světy, kdy se místo prožívání srdcem prožívá hlavou a "jen" se odškrtávají kolonky...

Cops and robbers sága (v tom nejklasičtějším coppolovském vyznění) , zločiny otců a jejich synů a nejistota budoucnosti, ale funguje to hlavně protože Cianfrance ví, kdy přepnout z celků na detaily. A stejně jako Blue Valentine je to skvěle rozfázované a to drží pohromadě nejlépe v momentech, kdy se nemluví a moc se neděje (Cooper drží Goslingova syna, Cooper na nemocniční posteli) .