Haluzz

Scénáristicky vymazlená a důsledná roadmovie trpící až přílišným Maloprincovským a Alenkovským vyprávěním( snaha ukázat, že všechno je jinak - drogy, sex, lži, realita, zodpovědnost) drolící dvouhodinový film do sledu jednotlivých epizodek toužících po uvědomění.

Těžce post-kubrickovský film, v užití kamery, svícení i prací s hudbou. Tím spíš mě těší jak to dopadlo, když jsem zjistil, v jakejch stavech to Refn točil. Záměrně neuchopitelný životopis, který začíná a končí přesně tak, jak jste si mysleli že bude celou dobu trvat. Pomocí podhledů ( vertikální pohyb kamery téměř chybí) na Bronsonovu tvář získává první půlka dojem majestátnosti, budování ikony v postavě, se kterou se ani nepočítá že budete sympatizovat - a záměrné boření tohoto dojmu až příliš teatrálním hudebním podkresem a zdánlivě nesouvisejícími kabaretními čisly.

Fakt, že Paul Thomas Anderson je vynikající režisér mu asi neupře nikdo, ale to by musel mít nejdříve CO režírovat. Po zábavných Boogie nights a emocionálně vypjaté Magnolii se chopil příběhu o ničem, kde jednu novátorsky nasnímanou scénu za druhou sledujeme osudy človíčka, který je možná trochu zvláštní, ale přesto si " zaslouží lásku". Možná neotřelé, se snahou experimentovat, ale nedomyšlené a filmově ploché.

Sebedestruktivní love story.

Ani ne tak moc sci-fi, Children of men jsou spíše skeptickou sondou. Elektronicky podvratní, apokalypticky beznadějní, hippiezácky neortodoxní. Cuarón nás po všech svých "dětských" filmech uvrhne hluboko do deprese 21. století, kde děti nejsou a na příchod dalšího, Onoho, se čeká s téměř zvrhle biblickým, marofobním tranzem. Pomocí dlouhých, předlouhých, až žurnalistických záběrů -krev na kameře- bez možnosti střihu procházíme šedivou jednotvárností, kde se vše odehrává mimo dosah( = bezmocnost, nemožnost ovlivnění) hlavního hrdiny, kde režie mistrně stupňuje pocit, že nic nemá cenu, že utopie se nekoná, že jsme všichni jen krávy kterým uřezávají cecky. Operní hudba proti IDM Aphexe Twina, neživočišnost bezútěšného, Greengrassovsky syrového systému proti filozofii zen-buddhismu, Pink floyd, zoufalá snaha o spasení uprostřed betonového režimu. Filmově geniální.

Na půl cesty mezi artovou jednoduchostí a popcornovým zavděčením se. Přitom se klasicky vypiplaný Tykwerův scénář opírá o příliš jednoduše vyprávěnou( = nezajímavou) nosnost příběhu, např. vděčné téma psychiatrické léčebny, akční vložky, a postrádá záchytné body složitějšího filmu.

Mexická, netolerantní road-movie s uvěřitelným a upřímným pohledem na nadrženost, kde sex má nádech zrady a zklamání, kde jedinou racionální postavou je vypravěč, nezaujatý voice-over bez sebemenšího ohledu na postavy.

Poté co zhlédnete bonusový materiál na DVD, kde se herci, scénáristé a všichni ostatní neustále rozplývají nad emotivností filmu a důrazu na lidskost, uvědomíte si, že až zas tak emotivní to vlastně nebylo. A nebýt zajímavého tématu ( homosexuální vztah dvou mužů na začátku 60. let) zasazeného do klasického schématu - a do neskutečně kýčovitě nasnímaných horských exteriérů z - , zbyla by jen tuctová romance. Přitom se film v rámci žánru formuje jen velmi težce - konfrontace s homosexualitou tu není skoro žádná, kontroverze( která by oživila jinak dusné a klaustrofobní sexuální scény) se nekoná a výsledného efektu je dosaženo jen zručným mísením maskuliních a feminích prvků v, už tak dost roztahaném, příběhu.

Smutná ukázka postupně se zhoršující kvality Futuramých filmů. Citace se mění v bezduché vykrádání, mizí hravost a zbývá jen trapnost ...

Drama z prostředí nevlídného města plného nevlídných lidí, v čele s Keitelovým J.D., nacházející se na půli cesty mezi neúspěšnou romancí a "krutě pravdivým" příběhem, s jasně viditelnými Scorseseho trademarky( nutnost morální podloženosti chování postav, začáteční nevysvětlený střet chilugánů (Špinavé ulice), kontrast mezi beznadějí a vysvobozením( Taxikář), v tomhle případě náboženským) . Kamera (i) statická v detailech, ale pohyblivá v celcích + (ii) zaostřující na zdánlivě bezvýznamné prvky obrazu spolu s místy chybějící, místy vyzvednutou funkcí hudebního doprovodu( fantaskní -This is the end- postelová scéna vyvstávající uprostřed filmu jako nezodpovězená otázka a jedna z vrcholných flashbackových scén filmu) nechává diváka samotného na pochybách, co je a co není pro výsledný film důležité a nutí ho tak prožít každou scénu jednotlivě spolu s herci.