kodel

Probuďte se, lidé, to je skvělý film o svědomí a vině! V pochybné nálevně, uprostřed pošmourné noci v blíže neurčené době (První republika?), se hraje na pravdu. Příběhy osobního selhání, které si štamgasti, hostinský i náhodný host vyprávějí, jsou paradoxní až absurdní, ale vytěsnit se nedají. Zmírnit hlas svědomí může jen sdílení traumatu s ostatními... Hru porušil poslední host, který nepochopil, že žádáš-li po ostatních odpuštění, nemůžeš je zároveň soudit... Film se formálně člení do čtyř retrospektivních příběhů, spojených banálními "konverzačkami" v hospodě a vrcholících jednoduchou katarzí. Příběhy jsou natočeny ve velmi působivých exteriérech (rozstřílené město Doupov, zasněžená stráň s mohutnou šibenicí, hořící frontové pole, ničené nekonečným bombardováním, karlovarská promenáda, surrealisticky působící dvorana kostela sv. Maří Magdalény na Malé Straně v Praze), záběry jsou výtvarně stylizované a odehrávají se téměř bez dialogů. Film umocňuje vynikající kamera, hudba Ivana Řezáče (škoda, že skladatel měl v českém filmu tak málo příležitostí), a pozoruhodné herecké výkony v netradičních obsazeních (Jan Skopeček a Václav Lohniský v charakterních rolích).

Nejsem v cílové skupině téhle normalizační estrády. Nevím, čím bych se musel sjet, abych zarazil tik ze sledování tohoto křepčení.

Viděl jsem film dvakrát; jen si na ten zážitek vzpomenu a mám opět husí kůži. Dokumentárně natočený, strhující a přitom civilní příběh. Všichni aktéři jednají naprosto pochopitelně, nikdo z týchž pochopitelných důvodů nemluví pravdu a shoda nešťastných náhod urychlí cestu k tragédii, která se nakonec sbíhá k nešťastné Termeh, jediné nevinné postavě. Současný Írán je jen rámec a umocnění, příběh má zcela univerzální vyznění. Film nemá slabé místo, běží obrovskou rychlostí vpřed a přesto neztrácí na empatii.

Nejsem si jistý, nakolik jde o komunikaci se skutečnými divokými zvířaty a zda to celé není manipulace s divákem. Minimáně některé scény (setkání s krokodýlem) působí dojmem, že vznikly až ve střižně.

"Špinavé" drama v noir stylu, odehrávající se v prostředí velkolomu, který se topí v prachu a bahně nejen skutečném, ale i morálním. Z Kachyňových filmů má Naděje tematicky i vizuálně asi nejblíže k Vánocům s Alžbětou. Oby filmy spojuje kromě jiného popis chudoby a důraz na nezakotvenost hlavních aktérů: Lucin probere Magdaléninu domácnost během pár minut a jeho vlastní svět se vejde do jednoho malého kufru, který je pořád někam odnášen a někde provizorně uschováván... O jejich minulosti se nedozvíme téměř nic a budoucnost je příliš vzdálená. Film rozhodně není jednorozměrně šedivý a cynický, odlehčující a poetické momenty jsou ovšem v ději rozesety jako izolované body a spíše ukryty v druhém plánu. Odvaha, s níž Kachyňa zobrazil autentické prostředí a osudy proletářských ztroskotanců, musela v roce 1963 šokovat a zůstává asi hlavní hodnotou filmu dodnes.

Nevýrazný film s nepřesvědčivou zápletkou, odehrávající se v příjemných letních kulisách opočenského zámku, zarámovaný strašlivou písní v podání Petry Janů. Věru neskutečně dlouhá cesta od Postavy k podpírání, pane Schmidte...Herci jsou ospalí, jak se na pokročilou normalizaci sluší - s výjimkou Karla Augusty v roli trhlého kunsthistorika. Vryla se mi do paměti scéna, kdy si kapitán Exner objednává snídani v hospodě, ale těžko říct proč, snad tou kombinací protagonistovy anonymní samoty v cizím, malém městě, krásného červnového rána, starosvětské pohody a jemného humoru.

Filmu nelze upřít pozoruhodný námět, dobrý scénář, ani plné soustředění na konverzační "děj" a pointu. Maximální účinek se dosahuje minimálními, divadelně inscenačními prostředky. Já jsem udělal chybu, že jsem dal přednost dabované verzi a tomu přičítám nepřesvědčivý dojem z konverzace univerzitních profesorů: kromě psychiatra mi všichni připadali jako hoši z autoservisu, odříkávající vznešené repliky. A pak: David Lee Smith asi není dobrý herec. Takhle prkenného hlavního hrdinu by jeden pohledal, aspoň, že občas "zahrál" emoce po cimrmanovsku, škubáním ramen.

Pátá hvězdička patří Veronice Žilkové za to, že přijala roli tragikomické matky, sežrané vlastním dubovým dítětem, a poopravila tak mou představu o ní jako o egocentrické fifleně bez špetky vtipu.

Příjemně pomalu se rozvíjející příběh se v druhé polovině, po incidentu na planetě Mann, stává nepřehledný, předimenzovaný a přitažený za vlasy, ale chápu, že bylo nutné ten dlouhý výlet nějak ukončit a že cestu k nezbytnému holywoodskému happyendu si scénáristé v tomto případě dost zkomplikovali. Ten nádherný vizuál je vykoupen třemi hodinami patosu, různých samoúčelných dějových postrků a přepjatostí, citového vydírání a kýčovitého soundtracku (jaká krása, když se občas v Nolanově vesmíru rozhostí ticho!).

Tolkienovu ságu mám rád, jak dopadne její převod do blockbusteru jsem očekával a přesto jsem na Dvě věže do kina šel, takže bych si neměl stěžovat, že. Ze všech těch vteřinových střihů, rozlítané trikové kamery a nekonečné akce jsem dostal kinetózu. A ještě to kýčovité, milióny dolarů vyfutrované lejno rozmazali do neskutečných tří hodin, bože. Budoucí filmová historie přiřadí Trilogii k technicky zdatným dílům, která dokazují, jak jsme se na počátku 21. století naučili digitální animaci, a tím se na celou věc zapomene.