kodel

Kdo někdy zkoušel dělat pixilaci, tak si dovede představit, jak to bylo náročné natočit. A udržet přitom rytmus, myšlenku i pointu. Vynikající!

Malý film délkou, velkofilm obsahem a formou. Švankmajer jinak, než ho známe, bez animací, zato jednoznačně politický ve stylu Československé nové vlny. Mrazivý příběh, který tu někdo vhodně přirovnal k "O slavnosti a hostech", je propracovaný do nejmenších detailů, přeneseně i doslova. František se v autě bleskurychle probere čtyřmi erotickými fotografiemi, než najde fotku své rodiny, a Maruš se začne potutelně hihňat při zmínce o Frantově působení Hradci: důvod, proč se Franta automaticky staví do plotu, je nasnadě...

Za černohumornou fasádou, danou bizarním tématem a z toho vyplývajících situací, se skrývá smutná sonda do života osamělých lidí, žijících ve vagónech, depech a kabinách lokomotiv. Film o tom, že může být snazší pro někoho obětovat svůj život než ho obejmout...

Mistrovské dílo, které baví i při opakovaném shlédnutí, divák ovšem musí být naladěn na specifickou poetiku příběhu, který je rafinovanou kurzoazní historkou, potlačující psychologizaci postav i jejich morální identifikaci. Dvojice skrznaskrz cynických aristokratů - vikomt de Valmont a markýza de Merteuil - se baví milostnými intrikami a hrami, jimiž postupně zničí vztahy lidí kolem sebe a které se ve finále nemohou neobrátit proti nim samotným. Herecky vyčnívá Annette Bening jako neodolatelná, smrtelně jedovatá femme fatale, nicméně film je jinak po všech stránkách vyváženou, vtipnou a přirozeně interpretovanou podívanou. Za všechny vizuální chuťovky vzpomenu scénu na trhu s paní de Tourvel.

Jakou možnost má člověk, opuštěný Bohem, dějinami, rodiči (kteří se symbolicky "povraždili navzájem" během 2. světové války), chce-li svobodně prožít svůj život? Bláznivou hru a lásku. Jenže k obojímu je zapotřebí odvahy, které se s věkem nedostává... Jakubiskův vizuální kaleidoskop je filmem spíše existenciálním než surrealistickým, ale škatulky zde opravdu nejsou podstatné. Divák je stržen proudem výjimečné obraznosti, v němž se buď jakžtakž naučí plavat, nebo se utopí hned na začátku. Musím přiznat, že půvab Magdy Vášáryové mi výrazně pomohl udržet se nad hladinou...

Film je silný v popisu monotónního, málo radostného života chudších rodin na londýnském předměstí. Popis je ale akcentován do té míry, že utlačuje příběh. Zatímco tři čtvrtiny filmu se zdlouhavě věnují nepodstatným vedlejším zápletkám, ke krizi a katarzi dochází v poslední čtvrtině a pak už film rychle spěje k happyendu, na který ale tento příběh rozhodně nemá nárok: v rodině Penny a Phila se za dlouhá léta nashromáždilo příliš patologií na to, aby se daly vyřešit jednou rekonvalescencí a jedním upřímným rozhovorem, nehledě na samostatnou linku dcery Rachel, která zůstává zcela otevřená. Chápu snahu tvůrců vložit do bezvýchodného prostředí paprsek naděje, ale možná by bylo účinnější nelíčit život na předměstí tak černě a bez špetky odlehčení ("lehce humorný příběh", opravdu, distributore?), aby nebylo třeba na konci zpanikařit, jak takovou jednobarevnou elegii uzavřít.

Mužům se neodpouští aneb Buňuelovský feminismus v komorní, realistické verzi... Krásná, nadaná a nevinná Tristana je osudem vržena mezi dva muže, z nichž jeden je starý pokrytec a sukničkář, ten druhý pak nespolehlivý slaboch. Zkušenost s nimi Tristanu přivede k bolestnému vystřízlivění ze vztahů a ze světa vůbec... Jednoduchý, ale rafinovaně natočený příběh poskytuje nádherný průhled do španělského Toleda dvacátých let minulého století s jeho kostely, hospodami a ošuntělými interiéry - a Catherine Deneuve je prostě úchvatná.

Ivan Palúch dokonale obsadil hlavní roli samotářského důstojníka Československé lidové armády, který se v nudě parné letní neděle potácí josefovskou pevností a mátoživě shání stokorunu, aby se mohl opít. Příběh stagnuje v bezčasí počínající normalizace, nevyskytují se v něm kladní hrdinové, ani neusiluje o hlubokou psychologickou sondu: co také hledat v duši lampasáckého desperáta? (Palúch je ovšem intelektuální herec a jeho důstojník Arnošt je celkem málo odpudivý). Vihanová namísto toho s radikální odvahou vystavuje diváka místy nespojité mozaice silně stylizovaných scén, často nepříjemných (hry s revolverem, zabíjení potkanů), absurdních (netečný muž se psem, který zuřivě vyhrabává díru vedle chodníku), trapných (výslech slečen, opalujících se ve vojenském prostoru nahoře bez) nebo groteskních (seznam vybavení pokoje včetně objemu dýchatelného vzduchu), ale scén do detailu promyšlených, se specificky drsnou poezií a cynickým humorem. Výsledek je velmi působivý: nuda v kulisách plesnivé vojenské cimry a přízračně prázdné pevnosti je bezvýchodná, únava ze života Oblomovovského zbytečného člověka je až hmatatelně nesnesitelná a směřuje k předvídatelnému závěru. Pozitivním bodem je jen malá Ingrid, která si s hlavním hrdinou chodí povídat, ale její dárek přichází pozdě... Obdivuhodná prvotina, která ani po padesáti letech nic neztratila a jejíž nálada se vám vryje pod kůži. Míla Myslíková se tu objevuje v netypické roli.

Stud? Ano, toho je ve filmu nedostatek. Příběh sleduje sestup kdysi všemocného okresního funkcionáře v jihomoravské gubernii, kterému se začíná sypat pod rukama kariéra i osobní život a který si odmítá připustit, že problémy začaly velmi dávno a v něm samotném („Změnil ses z okresního tajemníka na okresního hasiče“). Během jedné dlouhé noci sice kolísá a plácá se ve své ubohosti, ale jeho neutuchající hluchota a arogance jsou skvělým startem do nového, normalizačního období. Film je radikální, vizionářský, a proto byl v roce 1969 oficiálně zcela nepřijatelný. Ani dnes není jeho sledování selankou, nepříjemné pocity prohlubují litry vypitého alkoholu a nesnesitelné vedro před bouřkou, která přijde až úplně nakonec… Snad jen teatrální scénu na mikulovském náměstí a několik dalších přepjatostí bych oželel. PS: Pokud shlédnete Stud, dejte si ještě Matějkovu Nahotu, ať máte filmový Mikulov pohromadě!

Slabá komedie? Nepodařená adaptace? How dare you?... Film jsem viděl dvakrát - v roce 1988 a více než třicet let poté - a dvakrát mě silně zasáhl. Poprvé mě šokovala jeho svoboda - roztančená kamera, záměrná světelná nevyváženost, příběh narušující logická pravidla vyprávění, prolínání žánrů, množství (zdánlivých?) politických narážek, to vše působilo v letech zahnívající normalizace a její unylé filmové tvorby jako zjevení. To je rovina, kterou dnešní divák o generaci mladší může jen sotva docenit. Film má ale hlubší rovinu, díky které působivost rozhodně neztratil. Dvojitý sen kastelána Slacha, v němž se stává šaškem, pokoušejícím se bavit okouzlující, ale bezcitnou královnu/slečnu Reginu, se mění v krutou hru bez pravidel a nakonec se prolne do skutečnosti šokující pointou... Vítězství šaška nad brutální mocí zůstává precizně vystavěným, nadčasovým podobenstvím. Kromě autorského a hereckého mistrovství B. Polívky a Ch. Poullain a vynikající režisérské reinterpretace V. Chytilové bych chtěl zdůraznit hudbu J. Bulise, která mi připadá kongeniální.